Svatý Václav

Dědic

„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.
Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
O historikovi Dušanu Třeštíkovi se říká, že si rád vymýšlí, ale jeho vysvětlení původu slova „dědic“ je docela pravděpodobné a zcela nepochybně nám poslouží k vysvětlení role či úlohy svatého Václava pro náš národ.
Kmen Čechů, stejně jako každý jiný kmen, ctil bůžky svého rodu. Ti slovanští byli vyrobeni ze dřeva a naši předkové jim říkali „dědci“. Když se rozhodli, že přestěhují svá obydlí, vzali své ochránce na ramena a odnesli je spolu se vším svým majetkem na místo, které se jim zdálo příhodné. O tom píší jak Kosmas, tak Kristiánova legenda, že otcové donesli své dědky až na horu Říp, kde se jim zalíbilo.
Když naši předkové nalezli místo, kde se rozhodli postavit svou vesnici, nejdříve ze všeho zasadili do plánovaného centra své dědky – bůžky a ochránce rodu. Ti jim měli zajistit nerušené spočinutí a budování, hojnost, mír a zdraví. Od té doby se u nás vesnicím říká „dědina“.
Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Křesťanství může jednat velmi moudře: Pochopit, co je dobré použít, a naplnit křesťanským smyslem podle přísloví: chceš-li vzít psovi kost, dej mu kus masa.
Vhod jim přišel svatý Václav, panovník a mučedník. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.

„Opustím-li tě, zahynu…“
přiznává Viktor Dyk.

„Ach v zemi krásnou, zemi milovanou
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou
v šírou tu zemi, zemi jedinou…“
zpívá v Máji Karel Hynek Mácha.

A exilový básník Robert Vlach dodává:

„V té zemi krásné, kolébkou co byla,
dopřeje Bůh nám hrob?“
Je nutné dodat, že svatý Václav měl také své kořeny. Kořenem, který mu dal nejvíce živin, je Kristus. Ale to ať každý domyslí sám, jak se z toho poučit.