Neviňátka betlémská

Násilná smrt chlapců, zabitých na příkaz krále Heroda Velikého v Betlémě (Mt 2, 1-18).

Tento svátek připomíná násilnou smrt chlapců, vrstevníků Pána Ježíše, zabitých na příkaz krále Heroda Velikého v Betlémě (Mt 2, 1-18). Jejich smrt je velice známá díky zprávě z evangelia sv. Matouše. „13Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „l6Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáři do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“

Toto vyprávění o krutosti Heroda souhlasí s jinými historickými prameny. Herodes, ostatně jako každý jiný orientální vládce, nechal zavraždit své potomky, příbuzné a dokonce svou manželku ze strachu před uchvácením jeho trůnu. Ač to byl čin nelidský, musíme poznamenat, že stejně jednal například i král Šalomoun (1Král 2, 13-46). Král Herodes se však o svůj trůn bál víc, než by musel. Byl egoistou a posedlý mocí. Uchyloval se ke krutosti, což bylo v kontrastu s jeho obdivuhodnými aktivitami stavitelskými, uměleckými, sportovními a vzdělávacími. Byl velikým mecenášem právě umělců, sportovců, architektů, vedců. Chtěl dokázat helénskému světu, že izraelský národ má co nabídnout ze svého kulturního bohatství. Přesto přese všecho zabíjení lidí, zvláště nevinných je jako černá skvrna na osobě, jako byl Herodes Veliký.

Kolem této dramatické a bolestné události se vytvořil bohatý folklor, který nemá mnoho společného s biblickou zprávou evangelisty Matouše: O počtu těchto obětí se fantazírovalo a ne málo. Někteří, jako například sv. Pascháio a etiopská liturgie, odkazují na větu ze Zjevení sv. Jana: „A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sijón a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno i jméno jeho Otce“ (Zj 14, 1) a vztáhnou tak veliké číslo na betlémská mláďátka. Křesťané v Sýrii vypočítávají šdesát čtyři tisíc dětí, byzantinci čtrnáct tisíc a sv. Jeroným píše o „mnoha tisících“. Všechna tato čísla jsou však symbolická a mohou vyjadřovat mnoho dětech, Bohem milovaných a lidmi zavražděných. Již od nejstarších dob byli uctíváni jako mučedníci a jejich „křest krve“ byl považován za rovnocenný křtu vodou. Úcty k nim se na západ dostala již se sv. Irenejem a sv. Cypriánem a v básních Prudencia ve 4. stol.

Jejich liturgická připomínka sahá do poloviny 5. stol. V Konstantinopoli byla slavena připomínka 29. prosince, v ritu mozarabickém 8. ledna v návaznost na Zjevení Páně (6. ledna). Syřané připomínali sv. Mláďátka 23. září, Arméni v pondělí po druhé neděli po Letnicích. Římský ritus stanovil pevný den oslavy na 28. prosince.

Jméno svátku se také liší: V Galii, Kartágu a v mozarabickém ritu se nazývají Infantes (nemluvňata), v Římě upřednostňovali Innocentes (Neviňátka), sv. Ambrož v Miláně Bimbuli (asi Kojenci) a sv. Jeroným pueri (chlapci) nebo parvuli (maličcí).

Význam těchto malých mučedníků byl pro evropskou spiritualitu enormní a úcta velmi rozšířená a oblíbená po celý středověk. Na různých místech byly děti shromažďovány, dostávali almužny a byla jim projevována úcta. Rozšířeny byly též jejich relikvie. V Paříži například v blízkosti dětského hřbitova byl kostel, kterému král Ludvík XI daroval relikvii betlémského neviňátka ve velké skleněné schránce.

V křesťanské ikonografii je zařazeno běsnění herodových vojáků do souvislosti se Zvěstováním Panně Marii a Klaněním mudrců. Známá je mozaika z římské basiliky Santa Maria Maggiore, kde umělec vykresluje Zvěstování masakru: Před Herodem jsou shromážděny matky s rozpuštěnými vlasy a v náruči drží své děti. Tato scéna se pak donekonečna opakuje v mučednických scénách, kdy křesťané doprovází své druhy před tribunály. Jedna z žen má malý kříž vyšitý na šatech a dítě, které přinesla, pozdvihuje slavnostně ruku a činí varovné gesto svému katu. Jsou samozřejmě četná vyobrazení od nejpřednějších umělců jakými byl například Giotto, Nicolas Poussin, Fra Angelico, Carlo Crivelli, Albrecht Dűrer a další.

I v české kultuře se s Betlémskými Neviňátky setkáme například v Jiráskově Filosofské historii, kde v bytě aktuára Roubínka se nacházel obraz zpodobňující ukrutného krále Heroda, jenž dal nemilosrdně povraždit betlémská mláďátka. S tím je také spojena motivace většiny pranostik tohoto dne: Prší-li na Mláďátka, budou děti mříti. Máme-li na Mláďátka a svatého Josefa pěkné počasí, zvedou se příští léto brambory. Nebo: O Mláďátkách den se omlazuje.

Básník Jan Zahradníček v básni Cestou k Jesličkám (sbírka Stará země) píše:

A jako tenkráte nejde nic bez krve,
A jako tenkráte se Betlém s Kalvárií
Purpurně prolíná za Marií
Ježíška schovávající Matka v žalu vstává,
Královna Sedmibolestná, jež Krista pochovává.
V noc Jesliček, v andělský jásot z ní
V tlukotu srdcí slyšet hřeby zatloukané,
Pot krvavý obvazy věků k nám až z Getsemane
Bolestně prosakuje, když se radost dní.

A Václav Renč v své slavné Popelce Nazaretské:

„Zlý, zlý je, Josefe svět lidí!
Zlem srdce ukrutná se řídí
A k zlému sahá zpupná dlaň.
Tomu, jenž světu dán je k spáse,
O útlý život ukládá se.
Čas kvapí, nečekaj a vstaň...“

Na závěr jsme vybrali úryvek z poesie známého barokního básníka a skladatele Adama Michny z Otradovic. Jeho jemnost a obraznost nás zve přímo do nebe:

Roucha nad sníh bělejší
Na nich svíti,
Na těch se nejkrásnější
Perly třpytí:
Veliká jich sláva,
Spanilá postava.

Ratolesti palmové
V rukách mají,
Na hlavách se růžové
Červenají
Věnečky překrásné,
Korunky přejasné.