Svatý František z Assisi

4. října

Památka svatého Františka z Assisi je už sice za námi, takže můj článek nebude vůbec aktuální, ale přesto si myslím, že byste si ho mohli přečíst jako pár myšlenek, které mne napadly až během slavení tohoto dnu.
O svatém Františku je napsáno mnoho knih. Jeho životem se inspirují lidé všech kontinentů a mnoha náboženských přesvědčení. Přesto věřím, že i já přinesu svou „trošku do mlýna“. Když jsem slavil mši v našem kostele v Jičíně, pan kostelník zapálil u jeho sochy svíčku. Tvář svatého Františka byla ozářena v šeru pod kůrem. „Sláva,“ zvolal jsem ve skrytu, „mám úvod ke kázání.“

Kdo je světec?

Za prvé je světec člověkem, který je ozářen jiným světlem, než je on sám. Najdeme takovou záři v životě svatého Františka? Ale jistě. Dostala se mi do rukou kniha Fioretti di San Francesco (tuším že v češtině to jsou Kvítky sv. Františka). Pročítal jsem tu stránku, tam kapitolu a zjišťoval, že František svůj život, nepočítám-li jeho bujaré mládí, prožil buď na cestě, v hlásání evangelia, ve sdílení víry s bratry, ale také a především v modlitbě. Když se setkával s Pánem na hoře Verna, z vrcholku se prý šířila na ostatní kopce taková záře, že to vypadalo, jakoby vycházelo slunce. František prožíval s Bohem krásné okamžiky. Františkův obličej musel zářit Božím světlem a radostí ze setkání jako obličej sochy pod tmavým kůrem kostela ozářený světlem svíce.

Za druhé bych chtěl zmínit, co Bůh Františkovi daroval. Mám na mysli stigmata. Stigmata jsou něčím zajímavým. Někdo by rád tuto senzaci viděl na vlastní oči. Na Františkových stigmatech si můžeme říci něco typického pro svaté. František toužil být velmi blízko Ježíši. Chtěl být s Ježíšem jedno. A myslel to upřímně. Když mu Ježíš dával tento dar, řekl mu něco v tomto smyslu:
„Víš, co jsem ti učinil? Daroval jsem ti stigmata, která jsou znamení mého utrpení. A jako jsem já sestoupil po své smrti do pekel a všechny duše, které jsem tam nalezl, jsem díky těmto svým stigmatům vysvobodil; tak i tobě ukládám, že po své smrti vejdeš každoročně do očistce a všechny duše ze tvých tří řádů, to znamená františkány, klarisky a terciáře, a také ostatní, kteří tě mnoho ctili, tak ty, které tu najdeš, vysvobodíš je díky svým stigmatům a dovedeš je do slávy ráje.“

Bůh touží být člověku blízko. Velmi blízko. Proto se stal člověkem, proto trpěl, abychom ho nalezli v bolesti, proto zemřel, abychom ho nalezli ve smrti.

Svatý František se bál reakce těch, kteří se honí za senzacemi, a proto Kristovy rány obvazoval a tajil je. Až mu jeden bratr, který se jmenoval Illuminatus (Bohem osvícený) řekl: „Bratře Františku, víš, že ne pro tebe samotného, ale pro druhé Bůh ti zjevil vícekrát své svátosti; (…) neobvazuj to, co ti Bůh ukázal pro užitek druhých.“

Svatý František byl obdarován pro druhé stigmaty. Tak na svém těle mohl prožívat Ježíšovu samotu, utrpení i radost ze života, který Ježíš daroval. Když Ježíšovy rány druzí na Františkovi viděli, setkali se s Ježíšem.
I my jsme obdarováni. Možná ne stigmaty. Stačí víra. Rozdělíme se o ni, nebo ji budeme mít zafáčovanou pro sebe? Stačí naděje na štěstí bez konce v Boží náruči. Dozví se někdo o ní? Stačí účinná láska. Ale kdo z našeho okolí ji zakusí? A je samozřejmě mnohem větší paleta darů, které nemáme výhradně pro sebe.
Jestliže chudoba znamená rozdat vše, a František byl v chudobě radikální, jak se zachováme my?