Svatý Štěpán

Životopisná data prvomučedníka Štěpána nalezneme především ve Skutcích apoštolských. Poprvé se objeví na scéně (Sk 6, 5), když si řečtí křesťané stěžují, že jejich vdovy dostávají méně prostředků k živobytí než ostatní. Apoštolové se rozhodnou, že zvolí své pomocníky, aby se mohli věnovat tomu, co jej jim dáno jako prvořadý úkol, tedy hlásání Božího slova. Proto vybrali muže, kteří měli dobrou pověst, byli plni Ducha a moudrosti. Mezi nimi byl vybrán i Štěpán. Jeho jméno je pvodu řeckého a znamená „Korunovaný“. Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, (...) a začali se se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil (Sk 6, 8-10). Štěpán diskutoval s židy a byl obviněn rouhání proti Mojžíšovi a Bohu. Štěpán vyznal víru v Boha Ježíše, načež židé začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali (Sk 7, 57). S největší pravděpodobností jej kamenovali protiprávně, protože trest smrti byl vyhrazen římské moci. I tak židé kamenovali, jak o tom máme doklady i z jiných míst Nového zákona. Štěpán se tak stal prvním svědkem (martyr znamená svědek), Ježíše Krista, který za svou víru zaplatil životem. Scéna umučení je velice dramatická (Sk 7, 58-60). Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili (Sk 8, 2). Rok smrti je asi 31 nebo 32 po Kristu.
Přání zdaru spojené s obchůzkami rodin se stalo na svátek sv. Štěpána společenskou událostí, tradičním zvykem konaným pro radost a zábavu. Ještě později se některé koledy staly příležitostí pro méně majetné obyvatele venkova, aby si u zámožnějších sousedů vyprosili nějaký dárek. - Vánoční koledování začínalo již na Štědrý den, pokračovalo na sv. Štěpána a v různé podobě trvalo až do sv. Tří králů. - V 19. století chodívali někdy koledníci s malým betlémem uspořádaným ve skříňce, jindy s velikou hvězdou na hůlce.

Koleda, koleda, Štěpáne!
Co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu,
psi se na mě seběhli,
koledu mi snědli.
Co mám smutný dělati?
Musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte!
Koledu mi dali
přece se mi smáli.

II.
ŠTĚPÁNOVO VÍTĚZSTVÍ
26. prosince
Štěpán „klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal“ (Sk 7, 60). To, co Štěpána učinilo svatým, je právě odpuštění. Odpuštění je mocná zbraň v rukou křesťanů. Odpuštění je bohatství a služba světu.
V denní modlitbě církve ve druhém čtení se dozvídáme následující myšlenku: „Spolehl se na sílu lásky a přemohl Šavla i přes jeho kruté řádění, takže ten, který ho na zemi pronásledoval, v nebi se stal jeho přítelem a společníkem. A byla to právě svatá a neúnavná láska, která Štěpána přiměla, aby usiloval získat modlitbou ty, které nebyl sto obrátit domluvou. (…) Tam, kam Štěpán Pavla předešel, protože ho zabily Pavlovy kameny, dostal se i Pavel, protože mu pomohly Štěpánovy modlitby“ (Z kázání sv. Fulgencia, biskupa v Ruspe).
A my se denně modlíme v modlitbě, kterou nás naučil sám Ježíš: „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6, 12). Tak si sami stanovujeme míru, jakou nám má být odpuštěno. V Lukášově verzi Otčenáše je zase vyjádřen důvod, pro který nám má být odpuštěno: „…neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám“ (Lk 11, 4).
Katechismus katolické církve mluví o modlitbě za odpuštění: „Odpuštění je vyvrcholením křesťanské modlitby; člověk nemůže přijmout dar modlitby, leč že jeho srdce je v souladu s božským soucitem. Odpuštění také svědčí o tom, že láska je v našem světě mocnější než hřích“ (KKC 2844).
Tím, že se modlíme za ty, kdo nás zranili, že v modlitbě odpouštíme, stáváme se podobnými nejen Štěpánovi, ale samotnému Kristu. Odpuštění se musíme učit a můžeme se mu naučit. Co u člověka se zdá nemožné, u Boha možné je. Mučedníci, a na prvém místě jáhen Štěpán, jsou nám výzvou.
Kdo odpustí, může vykročit na cestu smíření se svým nepřítelem, a tak i s Bohem. Kéž by i o našich nepřátelích někdo mohl říci: „Ten, který ho na zemi pronásledoval, v nebi se stal jeho přítelem a společníkem.“

ŠTĚPÁNKA

Sv. Viktor a sv. Corona (Štěpánka)

Záznamy o nich jsou jak latinské, tak i řecké nebo koptské (z Egypta). Prakticky všechny tyto prameny jsou ve formě vyprávění.
Tak tedy: sv. Viktor byl voják pocházející asi z Kilíkie, nebo z Itálie a za Pronásledování Antoniánova (nebo Diokleciánova) byl vystaven mučení. Zatímco snášel muka, posilovala a povzbuzovala ho mladá manželka Corona, která ještě nebyla ani šestnáct let stará (tenkrát to bylo zvykem, že ženy měli děti velmi brzy, protože byla vysoká dětská úmrtnost a bylo třeba rodit a rodit). Byla proto i ona zatknuta a po krátkém soudním procesu odsouzena k trestu smrti. Byla připoutána ke dvěma palmám. Viktor byl sťat.
Co se týká místa, kde tito svatí získali slavnou palmu mučednictví, a data slavení jejich památky, tak je to velice komplikované. Kniha, ze které jsem čerpal, nám nabízí: Jsou , jak jsem psal výše, tři tradice: podle řecké je to Itálie 10. 11. či 14.ledna; podle koptské tradice je to Antiochie 22.dubna; a podle latinské tradice byli umučeni v Alexandrii nebo v Egyptě a nebo dokonce na Sicílii 1., 24. dubna nebo 14. května. Existuje jedna kniha tzv. Geronimiánovo martyologium, ve kterém to smíchali všechno dohromady a udělali z tohoto svatého páru hned párů osm, no, není to půvabné?