Svatá Marie Magdaléna de´Pazz, OCarm.

Život

Narodila se ve Florencii 2. dubna 1566. Rodiče jí dali jméno Kateřina. Den nato v deset hodin dopoledne byla pokřtěna. Jako desetiletá byla rodiči dána na výchovu do kláštera. Ten samý rok učinila slib panenství. V roce 1578 dostala od Boha dar, svou první extázi, ve chvíli, kdy se procházela zvečera po zahradě vily, ve které bydlela. Dostala dovolení, neobvyklé na tuto dobu, chodit ke svatému přijímání ve všech svátečních dnech. V roce 1582, bylo jí šestnáct let, vstoupila do kláštera bosých karmelitek. U nich nalezla shodnou spiritualitu a možnost, jak přijímat eucharistii každodenně. Na počátku roku 1583 oblékla Cateřina de´ Pazzi řeholní roucho a přijala jméno Marie Magdaléna. Ačkoli žila až do smrti v klášteře, byl její život velice bohatý. Prožívala mnoho extází, vidění, mystických nemocí, zkoušek a jiných neobvyklých darů Ducha Svatého. Zemřela 25. května 1607. Svatořečil ji papež Klement IX. roku 1669. Její ostatky jsou uchovávány ve stejnojmenném klášteře ve Florencii.

Láska k církvi

Významnou kapitolou jejího života byla láska k církvi. Patřila mezi kontemplativními řeholnicemi k těm nejznámějším, které se snažily o reformu církve. Tato reforma měla dvojí směr. Vně směřovala její touha po hlásání Božího slova pohanům a dovnitř, kde viděla mnoho skutečností křesťanského života v nepořádku.
Co se týká její touhy po evangelizaci, řekla: „Toužím jít mezi nevěřící, abych mohla uchopit indiány a naučit je principy naší víry tak, aby Ježíš měl duše a duše měli Ježíše.“ V modlitbě podporovala jezuitské misie v Japonsku.
A vnitřní obnova církve? Její touhou bylo, „aby mohla každý okamžik vytrpět mučednictví a tisíce smrtí, aby se kněží stali znovu světlem světa, aby „panny“ (řeholnice) nebyly v počtu pošetilých (hloupé), aby se nevěřící a bludaři vrátili do Božího ovčince, aby byly všechny duše spaseny a dali se omýt Kristovou krví“.

Extáze

Jak jsme již řekli, ve svých deseti letech dostala první dar vidění. Od té doby, prožívala více či méně mystické spojení se svým Bohem - Snoubencem. „Často stačilo slyšet jediné slovo o Bohu nebo vidět jediné jeho dílo, byť malé či přírodní, aby byla vytržena do extatického stavu.“ Uveďme si několik příkladů tohoto ne zrovna obvyklého a častého daru Ducha svatého:
V květnu roku 1592 byla zahrnuta Bohem vlnou lásky, takže běhala po klášteře, zvonila na zvony, aby svolala všechny duše „milovat Lásku“. Často i ze spaní rozmlouvala krásnými slovy s Bohem, takže novicky, které spaly ve stejné místnosti, vstaly, obklopili její lůžko a naslouchaly těm „přenádherným slovům o Bohu“.
Jindy, i během dne a práce, se její oči proměnily a zářily jako jasné hvězdy. Její osoba jako by se zahalila do majestátní záře a jasu, takže se její spolusestry nemohly na tu nádheru vynadívat. Mluvili o ní, jako o andělu, který sestoupil z nebe. V těchto líbezných viděních Boha a jeho tajemství byla radostná, rozkošná a veselá. Její sestry svědčí v procesu blahořečení, že dokonce ve viděních tančila: Nebylo ji možno zadržet, pohybovala se elegantními kroky, s rukama zvednutýma. Harmonická gesta a pohyby, někdy podivné, jindy jímavé, doprovázely její slova (Processo, I., 418; II., 372, 382; IV., 704).
Nemůžeme také pominout bolest a utrpení, které prožívala ve svých viděních, zvláště když rozjímala o Kristově utrpení nebo když bojovala se zlými duchy. Jinak ve všedním životě řeholnice se chovala pokorně, nenápadně, plná dobroty a lidskosti, jako by se nic nestalo.

Dílo

Světice ve svých viděních nadiktovala celkem pět knih. Dalo by se říci, že v nich je shrnutá celá nauka o duchovním životě. Nejvíce psala o Vtělení Syna Božího a jeho utrpení, které přineslo spásu, a o lásce, která je klíčem celé duchovní budovy člověka: vede každou událost našich božskolidských dějin. „Jsme stvořeni Bohem s láskou a pro lásku a tou samou cestou se musíme vrátit k Bohu,“ říká. „Nemůžeme být jedni bez druhého.“ To je její chápání lásky a eucharistie, kde se tato láska zpřítomňuje. Bezpodmínečné je sjednocení s Bohem. Je to nutnost člověka, aby byl šťastný. Bůh jí dal za úkol podílet se na reformě církve po Tridentském koncilu, podobně jako sv. Kateřina Sienská během dvojpapežství. I přesto, že měla veliký strach, psala dopisy papeži, několika prelátům a služebníkům Božím, zodpovědným za reformu církve v 16. stol. Její vliv byl v na italském poloostrově nemalý.

Ikonografie

Sv. Marie Magdaléna de´ Pazzi je nejčastěji znázorňována v hábitu sester karmelitek nebo také ve šlechtickém oděvu (jeden takový je namalován na zakázku jejího otce ještě za života Marie Magdalény). Nese na sobě stigmata a na čele jizvy od trnové koruny. S planoucím srdcem a s nástroji utrpení, které ji předává Ježíš, někdy drží v ruce lilii, atribut panen.

Odkaz

Sv. Marie Magdaléna de´ Pazzi nám může být vzorem i dnes svou odevzdaností Bohu, touhou být s Kristem jedno. Nechat jím vést své myšlenky i kroky. Žít ve skrytosti a skromnosti, ale na druhou stranu se nebát hlásat Kristovo evangelium ve světě a toužit po stálé očistě církve a spáse všech lidí a celého stvoření.