Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004)

…… o čem to bude dnes?

Původně jsem měla jiný úplně jiný úmysl, úplně jiné téma. Ale to počká, to nám neuteče. Teď mi nezbývá, než se pružně přizpůsobit vzniklé situaci. A samozřejmě našim posluchačům. Těm se snažím v maximální možné míře vyhovět, ale aby se to vůbec dalo fyzicky a technicky zvládnout, chci je dnes vyzvat a povzbudit k něčemu, čeho se možná někteří v první chvíli trochu zaleknou. Ale já vůbec nepochybuji, že to podle mého jednoduchého návodu zvládnou a nakonec budou mít ze sebe oprávněnou a zaslouženou radost.

Milí posluchači, vypadá to, že se dnes budeme něčemu, pro mnohé z vás zcela novému, nejspíš učit. Já bych si na vašem místě při následující písničce připravila kus papíru a tužku. Může se vám to za chvíli hodit.

****************************************************************

Říkáte "pružně přizpůsobit vzniklé situaci" - posluchači asi nevědí, co si pod tím představit. Ale já to vím, protože jste mi to prozradila před vysíláním. Milí posluchači - jsou to doslova prádlové koše plné vašich dopisů. Ale já to tušila. Proto jsem minule prosila o ty nadepsané a ofrankované obálky. A moc vám obě děkujeme za pochopení a za tu obdivuhodnou kázeň.

Tu jsem skutečně ocenila. A nejméně polovina obálek byla samolepících. Zdánlivá maličkost, ale v tomto případě taky velká pomoc. Mám opravdu velikánskou radost z tak velkého zájmu posluchačů o odvysílanou modlitbu dříve narozeného. Komu ještě nedošla, má ji buď na cestě anebo čeká v některém tom prádlovém koši na vyřízení. Chvíli to bohužel obyčejnou poštou trvá a taky to každého z vás stálo 13,- Kč na poštovném. Když to vynásobím počtem dopisů, je to pořádná suma. Česká pošta mě za to nebude mít ráda, ale já jsem se rozhodla šetřit vaše peněženky a sobě ušetřit práci. Nejde mi ani tolik o tu práci, jako o čas, se kterým bychom měli všichni hospodařit co nejúčelněji. Abych vás nevylekala hned na začátku tím, co od vás chci, povím vám nejdřív něco málo o sobě, abyste si uvědomili, že i já patřím ke starší generaci, tedy ke generaci, která nás po ránu nejvíc poslouchá, protože nemusí do školy nebo do práce.

I já patřím ke generaci, o které si mnoho mladých myslí, že nám už dávno ujel vlak, protože nestačíme sledovat a využívat všechno to nové a mnohdy velmi užitečné, co moderní doba přináší. Moderní doba samozřejmě přináší i spoustu nepěkného, o co ani trochu nestojíme a je dobře, že to aspoň ignorujeme, když už to nemůžeme ze světa vymýtit. Starší člověk je naštěstí už většinou moudrý a dovede si vybrat. Málokdo už dnes pere na valše, když za něho může vyprat automatka a ušetřený čas a námahu může věnovat třeba nějakému osamělému a potřebnému člověku ve svém blízkém okolí. Já opravdu nemusím mít všechno. Zjednodušeně řečeno, snažím se nemít krámy, kterým bych musela sloužit, ale jsem ráda, když si mohu pořídit něco, co slouží mně, zvláště, když mi to šetří čas. Samozřejmě se musím přinutit pozorně přečíst návod k použití, což v případě té automatické pračky nebo mikrovlnné trouby není tak těžké. Jsou případy horší, ale když to člověk nevzdá, investovaný čas se mu bohatě vrátí.

To vám určitě potvrdí všichni, kdo odložili svůj starý mechanický psací stroj a naučili se psát na počítači. Než se to člověk naučí, tak ho to zdržuje, občas si omylem vymaže i celodenní práci, ale pak už mu to práci a čas šetří.

To je klasický příklad. Když jsem před patnácti lety začínala v Charitě, počítače jsem se bála a nechala jsem ho stát nevybalený v krabici vedle stolu snad několik měsíců. Teprve když jsem viděla, jak kolega, který tam ty počítače zaváděl, tou mou ignorancí trpí, jedině ze soucitu s ním jsem to konečně vybalila a zkusila. V té době jsme skutečně byli proti okolnímu světu sto let za opicemi. Znali jsme cyklostyl, do kterého se doléval líh, točilo se klikou a vyráběly se samizdatové, často mizerně čitelné kopie nejrůznějších textů. V té době mě v Charitě o jednom víkendu navštívila hraběnka Daisy Waldsteinová z Vídně a nabízela spolupráci v projektu pomoci černobylským dětem. Když mi řekla "pošli mi to faxem", tak jsem otevřela pusu dokořán a ona pochopila, že to slovo slyším poprvé. Vysvětlila mi, že je to takový vylepšený telefon, do kterého strčím popsaný papír a prakticky ve stejnou dobu jí stejný text vyleze na papíře na její pracovní stůl ve Vídni.

Byla jsem jak Alenka v říši divů, když nám fax v pondělí koupila a předvedla. Bez něj bychom těm černobylským dětem opravdu nedokázali posloužit. Na tyhle vymoženosti jsem si zvykla poměrně brzy, ale čemu jsem dlouho odolávala, to byl Internet. Dnes jsem vděčná několika lidem, kteří mě trpělivě přemlouvali tak dlouho, až jsem pochopila, že i Internet patří k věcem, které člověku slouží. Samozřejmě, všechno lze zneužít. To je stejné jako s atomovou energií - ta může lidem sloužit, ale může i zabíjet. Pokud člověk využívá nejmodernější vymoženosti vědy a techniky ke službě a k prospěchu druhých, je to jistě i v naprostém souladu s Boží vůlí. Od toho nás Bůh obdařil rozumem.

Díky Internetu si taky můžeme vzájemně posílat e-maily, tedy dopisy bez obálky, bez poštovních známek a hlavně bez dlouhého vyhlížení pošťáka. Takový e-mail prostě odletí z mého počítače a prakticky ve stejnou dobu si ho adresát může přečíst nejen doma na obrazovce svého počítače, ale i v kterékoliv internetové kavárně na světě. Třeba u protinožců v Austrálii nebo v nějaké oáze na Saharské poušti. Je to vážně úžasné a já vím, že Vám někteří naši posluchači e-maily posílají.

Posílají. Z e-mailu se samozřejmě věk pisatele nepozná, ledaže ho uvede. A někteří ho skutečně uvedli a tak vím bezpečně, že jsou mezi nimi i senioři a to mě opravdu těší. Moc dobře ale taky vím, že se mnoho starších lidí těchto věcí bojí. A teď se možná děsí, že je budu přemlouvat, aby investovali do počítače a učili se s ním na stará kolena zacházet. Tak jsem to rozhodně nemyslela. Jde mi o něco docela jiného. Mnoho posluchačů si mi v dopisech stěžuje, že už těm mladým nerozumí a mladí nerozumí jim. Jsou to dva rozdílné světy a mezi nimi je stále se zvětšující propast, protože vázne komunikace. A vázne-li komunikace, vztah časem ochladne a v krajním případě může vyšumět téměř do ztracena. To není dobré. Aby se to nestalo, musíme se snažit jeden druhému rozumět. Nemusíme ovládat práci na počítači, nemusíme rozumět programování, které hravě zvládají naši vnuci, ale nesmíme se přestat zajímat o to, co dělají a co je pro ně důležité. Budeme-li se my zajímat o to, co je důležité pro ně, budou se oni zajímat o nás a o to, co je zase důležité pro nás. Propast mezi generacemi nebude tak hluboká, aby se při dobré vůli nedala přeskočit a generační problém, který vždycky byl a bude, se zmírní taky. Pomalu se dostávám k jádru věci. Za chvilku se bude hodit ta tužka a papír.

Milí posluchači, připravte se, paní doktorka vám po písničce něco nadiktuje.

*************************************************************

Jsme připraveni, můžete začít diktovat. Bude to dlouhé?

Bude to krátké a řeknu to pomalu a ještě to zopakuji. Žádný strach. Takže si pište malými tiskacími písmeny takové zaklínadlo, které hned vysvětlím a řeknu vám co s tím dál dělat. Takže pište: www.vira.cz/svatosova. ještě jednou…

Tohle je internetová adresa, kterou mi před týdnem založil šikovný mladý muž, pan Mucha, který mě pozval do Dejvic na internetový on-line rozhovor, o kterém jsem se tu zmínila minule. Když slyšel, jak velký mají naši posluchači zájem o některé odvysílané texty a když viděl, jak z Rozhlasu domů vleču tašky plné dopisů, nabídl mi pomoc. A tu teď chci nabídnout já vám. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Snadno můžete získat texty, o které jste si třeba nestačili napsat anebo jste pořad propásli, snadno můžete získat i texty, které uslyšíte příště, stejně jako modlitbu Tomáše Mora, kterou mám pro vás připravenou dnes. Schválně jsem ji pro dnešek vybrala, protože je tak hezká, že neodoláte pokusíte se ji získat. Jak? Jednoduše. Určitě každý z vás má ve svém okolí někoho, kdo má přístup k Internetu.

Může to být syn, dcera, vnoučata, ale také sousedé nebo jejich děti. Nevěřím, že by se ve vašem okolí někdo takový nenašel. Zamyslete se nad tím a někoho z nich si vyberte a až přijde ze školy nebo z práce, vyrukujte na něj s tím zaklínadlem www.vira.cz/svatosova. Jestli vás do této chvíle podceňovali, nebo dokonce odsouvali někam do starého železa, tak se možná budete hezky bavit tím, jak na vás vykulí oči a nebudou věřit vlastním uším. Doporučuji tvářit se naprosto samozřejmě a hezky si tuhle chvíli vychutnat.

Až se z toho prvního šoku vzpamatují, požádejte je, aby si tuhle webovou stránku na Internetu. Objeví se jim tam data všech našich minulých středečních pořadů i tématy, o kterých byla řeč. Když na příslušné datum kliknou, to v počítačové hantýrce znamená ťuknou do klávesnice, zobrazí se jim text, o který si posluchači psali. nechala jsem tam pro vás umístit modlitbu sv. Františka, Velepíseň lásky od sv. Pavla, úryvek o kráse stáří z knížky Ladislava Kubíčka Život - největší umělecké dílo, samozřejmě i tu modlitbu dříve narozeného z minulého vysílání, ale i tu dnešní, na kterou se vás teď pokusím nalákat. Je od Tomáše Mora.

Pane, dej mi dobré trávení a také, abych měl co trávit. Dej mi zdraví těla s nezbytným smyslem pro to, abych je co nejlépe udržoval v pořádku. Dej mi svatou duši, Pane, která má oči pro vše dobré a čisté, aby se při pohledu na hřích nezděsila, ale aby nalezla způsob, jak uvést věci zase do pořádku. Dej mi duši, která nezná nudu, která neví, co je reptat a vzdychat a naříkat a nedopusť, abych si dělal příliš mnoho starostí o to roztahující se něco, co se nazývá já. Pane, dej mi smysl pro humor, dej mi milost pochopit žert, abych v životě poznal trochu štěstí a abych z něho dovedl rozdávat i druhým. Amen

No to je krása. To je opravdu hodně velké lákadlo. Ale možná bychom mohli posluchačům říct, kdo to ten Tomáš Morus byl.
Thomas Morus, se narodil v roce 1478, žil v Londýně, byl ženatý, byl otcem čtyř dětí, a byl velmi vzdělaný a hlavně moudrý. Proto si ho král Jindřich VIII. vybral jako svého kancléře a rádce. Za všechny prokázané služby se ale pan král Tomáši Morovi v r. 1535 odměnil tím, že mu nechal useknout hlavu. Za velezradu - Tomáš Morus si totiž dovolil nesouhlasit s královou nevěrou a odmítl ho uznat za hlavu církve.

Děkuju vám, paní Retková, že jste na to myslela - až ti vnuci našim starším posluchačům tuhle modlitbu z Internetu stáhnou, vytisknou na papír a přinesou, mohli by se jich zeptat, kdo to vlastně byl, ten Tomáš More. A nastane další překvapení: Hele, co všechno ta naše babička ví! Kdo by to byl do ní řekl! A taky si jistě ten text sami přečtou. I kdyby to bylo jenom ze zvědavosti, proč o to té jejich babičce tak jde. Je dost možné, že je text zaujme a možná ho zkopírují i pro někoho ze svých kamarádů a vrstevníků. Rozhodně jim to neuškodí.

Ale co když se někomu z posluchačů tu krásnou modlitbu Tomáše Mora tímto způsobem získat nepodaří? Ten o ni přijde?

To víte, že nepřijde. Když mi pošle obálku se svou adresou, pošlu mu text jako obvykle. Ale větší radost mi udělá, když se o to aspoň pokusí. Nikdo tu přece nežije na pustém ostrově a požádat někoho o takovou maličkost není žádné obtěžování, spíše je to projev důvěry v jeho schopnosti. Tak jen s chutí do toho.

*************************************************************

Chtěla jsem se vás, paní doktorko ještě zeptat, jak před týdnem dopadl ten váš internetový on-line rozhovor. Vyžadovalo to asi dost velkou odvahu, vystavit se palbě otázek na tak ožehavé téma jako bylo to vaše: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?

No, připouštím, že trochu té odvahy potřeba bylo. Nemohla jsem totiž předem tušit, jaké otázky se na mě sesypou a ani kolik jich bude. Nakonec jich bylo šedesát a je pravda, že některé z nich byly docela na tělo. například nějaký Miloš mi položil tuto otázku:
"Říkáte, že i silně handicapovaný člověk může být šťastný. A co když je někdo silně handicapovaný a ještě nešťastný?! Ale ono stačí, když je někdo jen nešťastný. Mnoho lidí se necítí šťastnými! Říkáte, že medicína nepomůže. Pomůže snad náboženství? Znám i věřící, kteří zrovna také šťastní nejsou... No a co když je někdo nešťastný a ještě k tomu nešťastně umírající. To je dost drsný... "

Co jste mu na to odpověděla?

Celý ten rozhovor jsem si vytiskla a mám ho tady. Takže Vám tu odpověď mohu přečíst, jen co to nalistuji. Už to mám. Odpověděla jsem mu takhle:
Mnoho lidí se skutečně necítí šťastnými - souhlasím. Šťastní handicapovaní a nešťastní "zdraví a úspěšní" nám dokazují, že štěstí člověka nezávisí ani na fyzickém zdraví ani na hmotném zajištění. Spočívá v poznání svého poslání a v jeho uskutečňování. To ovšem předpokládá dosti značné úsilí - nejprve hledat a pak realizovat, uskutečňovat. Přesněji řečeno: celý život hledat a celý život uskutečňovat, protože to není jednorázový úkol, ale úkol na celý život. Je to proces, který má své etapy a ty jsou samozřejmě odlišné v dětství, v dospívání, v dospělosti, ve stáří, v nemoci i v umírání. Vždycky je to ale úkol. Konkrétní, šitý na míru. V cizích botách byste byl taky nešťastný, zvlášť kdybyste si do krve rozedřel paty a nadělal puchýře. Mnoho lidí je nešťastných z podobného důvodu. Místo aby žili svůj život šitý na míru, stylizují se do něčeho jiného a to samozřejmě bolí a radost to přinášet nemůže.

Taky já znám "věřící", na kterých žádná křesťanská radostnost patrná není ani trochu. Přiznávám, že mě někdy dost pohoršují. Museli bychom ale nejdřív specifikovat pojem "věřící". Je rozdíl o Bohu něco nastudovat (znát zpaměti Bibli), zkrátka "Boha znát" anebo "s Bohem se osobně a důvěrně znát". Kdo se opravdu s Bohem zná a od rána do večera s ním komunikuje (=prožívá intenzivně jeho přítomnost, blízkost, lásku), ten je šťastný i v těch nejtěžších životních situacích. Kdo spoléhá jen na sebe, byť by chodil do kostela každý den, je vedle a prolákne se to na něj při první zkoušce. Stačí zlomená noha nebo ztracená tisícovka, nemusí jít hned o život. Nešťastně umírat nikdo nemusí, ale když chce, tak mu v tom nikdo nemůže zabránit. Šťastně umírat může jen člověk, který sám všem odpustil a kterému bylo odpuštěno, protože o to poprosil Boha a své bližní. Takže závěr - každý svého štěstí strůjcem.

A takových otázek se na vás sesypalo šedesát? No, pěkně děkuji. Ale jak vidím, zvládla jste to a přežila jste to.

Přežila, i když se přiznám, že jsem v jednu chvíli ty milé hochy musela poprosit, aby otevřeli okno. Už jsem viděla všechno šedivě a dvojatě. Když jsem se jim za tu chvilkovou indispozici omlouvala, uklidnili mě. Prý když s těmi on-line rozhovory začínali, tak si jako zkušebního králíka vybrali P. Aleše Opatrného. To je chlap jak hora, o dost mladší než já a je o něm známo, že je to dříč. A ten, když palba otázek ustala a vypnuli počítač, se svalil do křesla, zhluboka si oddychl a přiznal, že je úplně vyčerpaný.

Teď možná někteří posluchači litují, že jim ten rozhovor unikl. Mohou se k němu ještě dodatečně nějakým způsobem dostat?

Mohou. Někteří se ho i aktivně zúčastnili. Vzpomínali tam dokonce na tenhle náš pořad, nebo na moji knížečku O naději, která, mimochodem, v těchto dnech vyšla v dotisku, takže už je opět k dostání ve všech knihkupectvích KNA. Ale vy se ptáte, jak se k tomu rozhovoru mohou posluchači dostat. Úplně stejně jako ke všem ostatním textům, o kterých tu byla před chvílí řeč. Na téže webové stránce, to znamená www.vira.cz/svatosova je celý rozhovor, otázky i odpovědi, zaznamenán, dá se stáhnout a vytisknout na papír. Je to opravdu jednoduché.

Je to jednoduché pro toho, kdo s Internetem pracuje. Ale to my po našich starších posluchačích nechceme. My jim chceme dopřát dvě věci najednou. Jednak snadný přístup k informacím, které je zajímají, jednak utužení vztahů s mladými lidmi ve svém okolí. I kdyby se z toho jen něco podařilo, stojí to za to. Chce to jen trošku odvahy. Mohu se zeptat - kde se ta odvaha pouštět se do věcí neznámých bere ve vás? To je od přírody?

Myslím, že je to v něčem jiném. Před 28 lety jsem poznala svého zpovědníka, lékaře a kněze v jedné osobě. Svěřila jsem se jeho duchovnímu vedení a snažím se ho poslouchat. Ještě nikdy mi špatně neporadil. Ale někdy to bylo dost náročné. Sám na sebe je hodně přísný, proto to může žádat i po druhých. Jedna z jeho výchovných zásad zní: Nezvládnu? Neumím? Nejde to? To slovo neznám! No a po 28 letech si už vůbec netroufnete říct, že něco nejde nebo nezvládnete. Zpočátku šlo jen o takové drobnosti jako sníst pajšl nebo vylézt po lešení s velice řídkými podlážkami až na kostelní věž a otloukat špatnou omítku, naučit se natahovat štuk a podobně. To pořád ještě byla hračka. Vrcholem bylo, když po mně chtěl, abych mu vytáhla dva zuby.

Ale pokud vím, tak jste praktická lékařka a internistka? Vy jste někdy dělala stomatologii?

Asi před 40 lety jsem jako medička dělala ze stomatologie zkoušku. Tím to skončilo. V životě jsem neměla zubařské kleště v ruce. Ale to ho vůbec nezajímalo. Prostě - "to slovo neznám" a basta. Když jsem se dozvěděla, že se jedná o horní sedmičku a osmičku, podlomila se mi kolena, ale bylo mi jasné, že není úniku. Tak jsem je chtěla nejdřív vidět. Jenže nic vidět nebylo. Prý "jakto, že tam nic není - jsou tam kořeny". A vyndal z jakési krabice od bot sadu zubařských nástrojů, vybral jedny kleště se slovy: "Ty jsou na to druhé nejlepší. Ty první nejlepší si někdo vypůjčil a už mi je nevrátil."

Teď tu ale do rádia říkám o sobě něco, za co by mě mohli snad i zavřít. Nebo sebrat lékařský diplom. Naštěstí jsem už v důchodu, tak by mi to nevadilo. No ale jak to bylo dál. Výmluvy, že nevím jak na to, nebyly nic platné. Vyhrabal tam jakési dlátko, poučil mě, že jím musím ty kořeny obkroužit tak, aby se tam daly nasadit ty kořenové kleště no a kořeny vytáhnout. Na znecitlivění mi nabídl Mesocain, kolik let byl prošlý, to tu ale neřeknu, protože bych za 14 dnů opravdu raději přišla sem, než seděla za mřížemi. No ale zkrátím to. Kořeny vyběhly jako po másle, na jednom z nich seděl váček, který ho zlobil a proto musel ven. Ale pointa přijde až nakonec. Když to všechno bylo za mnou, přiznal se, že sám nevěřil tomu, že to udělám. A já zase nevěřila, že by mi to slevil, protože nikdy žádné "neumím, nejde to, nezvládnu", neuznával.

A proč s tím nešel k zubaři?

Tam už nemůže. Zubařce, která mu chtěla udělat zbrusu nové zuby, asi před rokem řekl, že ví, kolik mu je roků a v jakém stavu má srdce, takže už to nestojí za to. A ona zase trvala na svém, že buď pořádně nebo nic.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Témata: senioři, stáří, old

Související texty k tématu:

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line