Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003)

Minule jsme si tu povídaly o adventu, ale čas neúprosně běží, a dnes už můžeme říci: adventu je již nakrátku, brzo brzičko bude Štědrý den. Tím jsem posluchačům napověděla, o čem si tu chceme povídat dnes.

Já myslím, že to po téhle nápovědě už posluchači vědí a pokud snad ne, tak já jim to prozradím. Přece, když se řekne "A", musí se říct i "B". Takže když minule byla řeč o adventu, dnes samozřejmě musí být o Vánocích.

V dopisech posluchači stále ještě reagují na krásnou modlitbu sv. Františka, která tu zazněla před měsícem. Jedna mladá maminka, která je se svými pěti dětmi na mateřské dovolené a pravidelně nás poslouchá, v dopise připomíná, že první jesličky postavil právě sv. František z Assisi.

Ta paní má pravdu. Stavění betlémů v rodinách je tradice mnohem starší než zdobení vánočních stromečků. Za tenhle hezký zvyk skutečně vděčíme sv. Františkovi, který žil ve 13. století. František byl takové krásné, radostné velké dítě. Miloval všechno, co Bůh stvořil, zcela osobitým způsobem se z toho radoval a hlavně - tu radost si nenechával jen pro sebe. Dovedl ji šířit kolem sebe a infikovat jí nejen své bezprostřední okolí, ale i celé generace lidí po celá dlouhá staletí, až do dnešních dnů. S nevýslovnou radostí a vděčností z hloubi duše prožíval skutečnost, že je součástí stvoření. Stavěl se do jedné řady se skřivanem i motýlem, se včelou i cvrčkem, se vzduchem i vodou, se sluncem i měsícem - a nazýval je svými bratry a sestrami: bratr Slunce, sestra Luna, ale i sestřička Smrt. Tak tohle byl František.

A tenhle František o jedněch Vánocích zatoužil nějak si zpřítomnit a prožít ten úžasný okamžik, kdy Panna Maria v Betlémě porodila Spasitele celého lidského pokolení. Šel na to s dětskou vynalézavostí. Postavil takový otevřený přístřešek s jeslemi, vypůjčil si oslíka a vola, sehnal dva dobrovolníky, kteří představovali Pannu Marii a svatého Josefa, sehnal i ovečky a slámu, jenom děťátko mu nikdo nepůjčil. A tak se musel spokojit s panenkou. On sám v tomhle živém betlémě sehrál roli pastýřů. Přiběhl, klaněl se, děkoval, zpíval, radoval se a svou radost vyzpíval a ty texty se zachovaly dodnes. Samotné jesličky se později dík františkánům rychle rozšířily jako vánoční zvyk po celém křesťanském světě.

V našich kostelech, muzeích ale i domácnostech můžeme vidět spousty krásných betlémů, z nejrůznějších materiálů. Ten třebechovický nás kdysi proslavil i na světové výstavě v Montrealu. Ale v posledních letech i u nás ožívá tradice betlémů živých. Podobných tomu původnímu Františkovu.

A dokonce s miminky živými, nejenom s panenkami. Ale možná nevíte, že se tahle tradice dostala od nás z Čech až k domorodému kmeni Zulu v africké buši. Dočetla jsem se to v knize s názvem "V Africe mi říkali Sípho". Český misionář Zdeněk Čížkovský v ní popisuje moc hezkou příhodu*. Vánoční půlnoční mši svatou tam každoročně sloužil pod širým nebem, protože účast domorodců byla obrovská. Seděli na trávě, sníh tam samozřejmě nebyl. Český misionář připravil všechno do nejmenších detailů. Vedle oltáře byla dřevěná chýše a v ní dívka s panenkou na ruce i chlapec představující sv. Josefa. Půlnoční měla začít každou chvíli. Vtom přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž a Zdeňka Čížkovského doslova na kolenou úpěnlivě prosil o pomoc. Jeho žena rodila, porod uvízl na mrtvém bodě a bylo nutno ji odvézt do nemocnice vzdálené půldruhé hodiny jízdy autem. Zpátky by mohl být nejdřív za tři až čtyři hodiny a na pláni za kostelem čekaly dva tisíce lidí na vánoční obřady. Když těm lidem řekl o co jde, jednohlasně řekli: "Jeďte". Tak jak byl, oblečený v kněžském oděvu tedy sedl do džípu a jel. Auto místy strašně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se ozvalo zezadu bušení na okénko a hned po něm křik novorozeněte. Otočili se a jeli zpátky. Novopečený tatínek nechtěl zůstat dlužen a nabízel Zdeňkovi Čížkovskému velkou odměnu: kozu. To je na africké poměry velký dar. Ale on ho nepřijal a řekl si o něco jiného. Tuhle novou rodinku posadil na slámu v připravené dřevěné chýši, maminka začala kojit a dál to popisuje takhle: "V tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí jásaly a začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán, veselme se…". Půlnoční začal jednu hodinu po půlnoci.

Tak to musel být pro všechny zážitek vskutku nezapomenutelný.

To jistě byl a těch neuvěřitelných příhod a zážitků je ta knížka plná. A nebýt urputnosti ředitele KNA, tak by vůbec světlo světa nespatřila. Zdeněk Čížkovský se před pár lety vrátil z té africké buše domů do republiky. No a zmíněný pan ředitel po něm chtěl, aby své vzpomínky napsal. Protože se k tomu dlouho neměl, jednoho dne mu poslal magnetofon a krabici čistých kazet, ať to tedy namluví. Po několika letech to od něho chtěl zpátky. Obratem to přišlo, ovšem s poznámkou, že ještě nezačal a že by si připadal nějaký divný, mluvit jen tak do vzduchu. Ale urputný pan ředitel se jen tak nedá. To jsem konec konců poznala na vlastní kůži. A tak do Kroměříže za milým Zdeňkem Čížkovským vyslal slečnu s magnetofonem, aby jí to všechno hezky vyprávěl a dodatečně to pak někdo ze záznamu přepsal. Je tam spousta hezkých postřehů a zajímavých myšlenek a pokud mě ještě někdy pozvete do rozhlasu, ráda se k nim vrátím. Ale teď mě napadá, paní Retková - to by byl host do domu! To by se posluchači dozvěděli zajímavosti! Je mu 82 roků, žije v Kroměříži, ale je stále čilý, cestuje a dokonce mi slíbil návštěvu v Praze, takže by to nemuselo být tak úplně nereálné. Třeba by si dal říct.

To je zajímavý nápad. Nic neslibujeme, ale můžeme se o to pokusit. Každopádně si od vás ráda vezmu na pana Čížkovského kontakt.

Hned po skončení vysílání Vám ho dám. Když tak mi to připomeňte, ať Vám s tím neuteču. Ale teď bych se ještě vrátila k těm jesličkám. To není jenom poezie. Jesličky s narozeným Ježíškem jsou realita. A ne jen tak obyčejná realita. Před jesličkami se totiž člověk nachází na křižovatce. Na rozcestí. Jedna cesta vede vpravo, druhá vlevo a žádná třetí cesta není. Člověk se musí rozhodnout. Buď přijme Boha a tajemství jeho lásky, anebo se od něho odvrátí. Pro moderního člověka zvyklého všechno si ověřit, ohmatat, zvážit, změřit, všechno vědecky vyhodnotit, není snadné přijmout jakékoliv tajemství. A existence Boží tajemstvím zahalena je a dokud žijeme na této zemi, tajemstvím pro nás vždycky zůstane. Boží cesty nejsou naše cesty a kdyby člověk Boha pochopil, nebyl by už Bůh Bohem, nebo by člověk přestal být člověkem. Protože pochopit, znamená být na stejném stupni, na stejné úrovni. To v žádném případě nejsme. Proto postoj pokleknutí a klanění před jesličkami není něco člověka nedůstojného, ale je to tu plně na místě.

Člověk se tu nesklání před nějakou sádrovou nebo vyřezávanou figurkou, ale před živým osobním Bohem, který je nekonečně větší než on a na kterém je ve všem a v každé vteřině svého života absolutně závislý. Bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje nebo ne. Člověk má ale svobodnou vůli a může se na tom rozcestí rozhodnout i jinak. Nikdo, ani Bůh mu v tom nezabrání. Nikdo donekonečna na tom rozcestí přešlapovat nemůže. Rozhodnout se nějak musí. Má na vybranou. Bůh nebo nic. Tajemství Boží nebo prázdnota. Jiná volba neexistuje. Odmítne-li člověk Boha, automaticky tím volí prázdnotu. Mně osobně přijde naprosto absurdní, že by lidský život mohl být jen nějaký zákmit blesku mezi jednou prázdnotou a druhou prázdnotou. Tomu prostě věřit nedokážu.

Ono vlastně věřit v nějaké "nic", v nějakou, jak říkáte "prázdnotu", to snad ani nejde. To je skoro nemožné.

Já bych taky řekla, že je to prakticky nemožné. Však taky málokdy najdete člověka, který nevěří ničemu. Téměř každý připustí, že "něco nad námi být musí". Možná právě proto, že je nemožné věřit v jakési "nic", vymýšlí si lidé, kteří nechtějí věřit v Boha, nejrůznější náhražky. Například věří v nějakou kosmickou energii nebo věří na osud. Anonymní, neosobní osud. Osudem si snaží vysvětlit všechno nevysvětlitelné. Ono je to navíc pěkně pohodlné. Takový osud po člověku nic nechce, neklade na něho žádné požadavky, nic mu nezakazuje, nic mu nepřikazuje, ovšem také ho nemiluje a vlastně se s ním ani nebaví. Mlčí dokonce v tak vypjaté situaci, jako je blížící se konec pozemského života. Osud mlčí, neodpovídá, nedává žádnou naději - a mnozí lidé teprve v téhle vyhrocené situaci pochopí, že se kdysi na tom rozcestí nerozhodli správně. Někdo si teď možná pomyslel "bohužel až teď". Já naopak říkám "zaplať Pán Bůh, že aspoň teď". Protože pořád ještě je čas udělat čelem vzad. Ještě je čas říct "lituji, odpusť". A jsem si jistá, že tohle Bůh bere.

A co když si teď někdo z posluchačů říká, že by se rád vrátil na to rozcestí a dodatečně se rozhodl jinak. Co byste mu poradila?

Víte, paní Retková, já už jsem dávno vyrostla z toho, abych někoho přemlouvala. Neřkuli, abych agitovala. Víra je dar. A k tomu musí být vždycky dva. Jeden, který dává a druhý, který přijímá. Kdybych Vám teď chtěla dát milion (buďte klidná, já ho opravdu nemám), ale kdybych ho měla a chtěla vám ho vnutit a vy jste řekla "ne", tak s vámi nic nenadělám. S vírou je to stejné.

To chápu. Ale co když nás teď opravdu poslouchá někdo, kdo by ten dar rád přijal a neví jak na to? Co mu vzkážete?

Ať to neodkládá a ať se neostýchá padnout před jesličkami na kolena. Doma, v kostele, kdekoliv. Může si je třeba namalovat anebo zavřít oči a jen tak si je představit. Ty skutečné, ve skutečném Betlémě před dvěma tisíci lety. Ty skutečné, do kterých se narodil Boží Syn, který nás miluje, a ne nějaký osud, který si s námi pohrává jako s pingpongovým míčkem. Člověk, který je na kolenou před Bohem, je něco úžasně velikého. Kdo se Bohu klaní, zaujímá tu nejsprávnější pozici. Má smysl pro správné proporce, má smysl pro míru. Vyjadřuje tak souhlas s tím, že on není nic a Bůh je všechno. To je ryzí pravda. A je to spravedlivé. Klanění by taky mělo být na začátku každé opravdové modlitby. Škoda, že se lidé jen zřídkakdy Bohu skutečně klanějí. Většinou se modlí proto, aby si něco vyžebrali anebo si Bohu postěžovali. Ale tím se soustřeďují ještě víc sami na sebe, místo aby se otevřeli Bohu. Vánoce jsou v první řadě slavností klanění. Jestliže je prožijeme tímto způsobem, určitě budeme velkoryse obdarováni. Nedovedu si představit větší dar, než je dar víry. Každému bych ho ze srdce přála, ale vnutit ho nelze, tak to ani nezkouším.

Jinými slovy říkáte: každý svého štěstí strůjcem.

Tak nějak.

Ale ono se stačí podívat na ten shon kolem nás a je zcela zřejmé, že Vánoce svým způsobem vybízejí každého, věřícího i nevěřícího, aby byl ke svým blízkým milý, štědrý, aby jim udělal radost. Třeba nějakým dárečkem. Je to tak?

Je to tak a jistě je to výborná věc. Ale Vánoce pro nás mohou znamenat ještě mnohem víc. Mohou být cestou do našeho vlastního nitra. Co všechno se tam dá nalézt? Asi tam budou starosti, možná i smutek a výčitky, nebo vzpomínky na to, co už bylo a co už se nevrátí, například pohádka mládí. Ale taky tam můžeme při dobré vůli najít radost z toho, že vůbec žijeme. Radost z toho, že jsme dokázali překonat zlé a bolavé věci, které nás v životě potkaly. Že jsme dokázali odpustit křivdy a žít dál v klidu a pohodě bez zloby a bez touhy po pomstě. Když se nám tohle podaří, promění se v betlémské jesličky naše vlastní srdce a my budeme slavit skutečné radostné Vánoce.

To si určitě všichni přejeme. Ale co lidé osamělí, kteří už ani nemají komu udělat o Vánocích radost?

Každý, i ten nejsmutnější a nejosamělejší člověk, když se po tom svém nitru pozorně porozhlédne, najde v něm určitě stopy lásky, které tam někdy někdo nesmazatelně vtiskl. Mohli to být rodiče, prarodiče, sourozenci, děti, manžel, přátelé. Mohli to být lidé, kteří už dávno nežijí, ale jejich stopy v nás zůstávají natrvalo. Bylo by nevděčné ty stopy lásky nevidět, nevnímat, nepoděkovat za ně. I po létech. Proč k tomu nevyužít třeba zrovna ten nadcházející vánoční čas?

A ještě malou poznámku k té osamělosti. Ta totiž taky velmi úzce souvisí s oním rozcestím, o kterém jsme tady před chvíli mluvili. Nechci se nikoho dotknout, ale i ta osamělost je volba. Svobodná volba každého jednotlivého člověka. Kdo se rozhodne pro Boha, není nikdy osamělý. Jeden z Ježíšových současníků a nejbližších spolupracovníků se jmenoval Jan a ten o něm napsal: "Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi." Všimněte si toho: nedal nám povinnost, ale dal nám moc. Je jenom na mně, jestli tuhle šanci využiji anebo odmítnu. Když ji přijmu, (a na to není nikdy pozdě), tak jakápak osamělost. Osamělá bych se mohla cítit, kdybych byla jen obyčejnou hříčkou přírody, která se na tomhle světě sotva mihla mezi jednou prázdnotou a druhou prázdnotou. Která se tu mihla uprostřed nějakého nesmyslného chaosu jen tak pro nic za nic. Jenže já nejsem jen tak obyčejná hříčka přírody. Já nejsem produkt nějaké anonymní náhody. Já nejsem jen tak obyčejná Marie Svatošová, já nejsem jenom MUDr. - já jsem především a na prvním místě dítě Boží. Tohle je můj hlavní a největší titul. A jako vlastní a milované dítě Boží přece nejsem a nikdy nemohu být osamělá. To dá rozum. Mohu být sama, to jo, takovou situaci si dovedu představit, ale ani v tom případě nebudu osamělá.

Teď si možná někdo řekl, tak jako paní kněžna v Babičce Boženy Němcové: "Šťastná to žena."

Vlastně má pravdu.

O Vánocích se určitě mnoha lidem podaří doma vytvořit atmosféru pokoje a vstřícnosti. Ale jak to udělat, aby to vydrželo pokud možno po celý rok?

To je velmi praktická otázka. Jak to zařídit, aby se po svátcích život nevrátil do starých zajetých kolejí? Abychom nemuseli čekat zas až na další Vánoce, na další jeden nebo dva dny vánoční idylky? Já se tu nechci opakovat, ale ať už si toho vědomi jsme nebo nejsme, Vánoce vždycky znamenají setkání s láskou. S láskou Boží, která v dítěti Ježíši přišla na tento svět. Setkání s láskou, která se nabízí celému lidstvu, ale která se ani jedinému člověku zásadně nevnucuje. Je to setkání s láskou, která nepoužívá žádné donucovací prostředky, aby donutila zlé lidi jednat dobře. Je to setkání s láskou, která respektuje svobodu člověka. Lásku je možné nabídnout, na lásku je možné odpovědět. Ale nikdy a nikomu nelze lásku nařídit. Dát ji befelem. Zkuste to. Zkuste tříletému dítěti nařídit, že musí dát pusinku támhleté tetě. Když řekne "ne", tak kdybyste o něj rákosku přerazili, nepovolí.

Takže je to zase na našem rozhodnutí. Na naší vůli.

Ta nabídka tu je a platí stále. Neplatí jenom pro období Vánoc, platí celoročně. Vlastně celoživotně. Politici se lépe či hůře starají o to, aby ve světě nebyly války a podobné zlé události. Něco se jim podaří, něco se jim nepodaří. Ale o mír a pokoj v našich srdcích, v našich rodinách a našem bezprostředním okolí se starat nebudou. To za nás nikdo neudělá, ale taky nám v tom nikdo nebrání a nezakazuje nám začít slavit trvalé svátky pokoje a smíření ve svém srdci, uvnitř sebe. Prostě slavit trvalé Vánoce. A tímhle způsobem můžeme udělat pro své nejbližší, ale také pro mír a pokoj ve světě víc, než všechny parlamenty dohromady. Svět se skutečně naším vlastním přičiněním může začít proměňovat. Na první pohled to možná vypadá, že to mnoho neznamená. Ale ve skutečnosti to znamená všechno.

Je to vlastně taky způsob, jak se vzájemně obdarovávat. Nemusí to být jen dárky hmotné. I když, i ty k Vánocům patří.

To nepochybně. Ale nemusí to být dárky nejdražší a nemusí jich být mnoho. Vyprávěla mi kolegyně, která je z osmi dětí, že u nich doma striktně dodržovali takovou hezkou zásadu. Každé dítě dostalo k Vánocům pouze jeden dárek. Pokud možno ten, po kterém nejvíc toužilo. Když to ovšem bylo jen trochu možné a dostupné. A líčila mi, jakou radost z toho jediného dárku každé to dítě mělo a co pro něj znamenal. Líčila mi, jak se těch osm dětí radovalo z radosti svých sourozenců. Jak se tím ta jejich radost násobila, až z toho byla jedna obrovská radost společná. A tahle radost ty rodiče mnoho peněz nestála. Přesto byla možná větší než tam, kde dítě dostalo tolik dárků, že už je ani nechtělo rozbalovat. Kde ho museli odhánět od prvních rozbalených dárků a nutit rozbalovat další a další, aby se přítomní dárci neurazili. Umět vybrat vhodný dárek nebývá vždycky snadné. To je určitě problém, který v této chvíli řeší a lámou si nad ním hlavu mnozí z nás. Osobně jsem pro to, abychom si dávali dárky především pro radost. Ne drahé, ale takové, aby radost z nich byla větší než jejich cena v korunách. Někdy prostě stačí opustit svoji představu a přizpůsobit se přání toho, koho chceme dárkem potěšit.

Vzpomínám si, jak můj, tehdy asi pětiletý synovec toužil po takovém tom kancelářském ořezávátku na tužky. S tou kličkou a šuplíkem. Moje sestra mu ho tenkrát k Vánocům koupila. Byl celý blažený. Jednou ho zase vzala sebou do hračkářství na Václavském náměstí a řekla mu, že mu koupí jednu hračku. Kterou si sám vybere, ale jenom jednu. Vybral si nejšerednější hračku, jakou tam měli: plastovou zelenou kobylu na červených kolečkách. Jana nemohla své slovo vzít zpátky, a tak mu tu hrůzu koupila. On ji okamžitě před obchodem vybalil z papíru a za provázek ji tahal za sebou po tom Václaváku. Jana se sice před lidmi styděla, ale on byl opět celý blažený. A o tom to je.

Čas se nám krátí, do Vánoc se už neuvidíme a neuslyšíme, tak co na závěr popřejete našim posluchačům?

Aby po dobře prožitém adventu dobře prožili Vánoce, to znamená jako skutečné Vánoce a ne jenom nějaké svátky lahůdek, dárků a pozlátek.

Aby se tím nekonečným Dobrem Vánoc nechali skrz naskrz prostoupit a prozářit, a aby si ho v sobě uchovali co nejdéle, pokud možno trvale.

A ještě tady mám připravený dáreček speciálně pro ty posluchače, kteří přešlapují na rozcestí a stále se nemohou rozhodnout, zda to betlémské Dítě do svého srdce pustit anebo odehnat. Takže - až na závěr půlnoční zazní Narodil se Kristus Pán, slibuji, že budu na tyhle lidi zvlášť myslet a ze všech sil jim budu vyprošovat dar víry. Mohu jim ho přát, mohu jim ho vyprošovat, ale tam moje možnosti končí. Vnutit jim ho nemohu.

---

* Příběh Porod o půlnoční v africké buši z knihy V Africe mi říkali Sípho Zdeňka Čížkovského naleznete zde.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Související texty k tématu:

Vánoce / na webu vira.cz / na webu pastorace.cz / na webu deti.vira.cz

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line