Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004)

Každý člověk je originál

Nemáme,
neměli jsme
a nikdy nebudeme mít dvojníka.

Je to až neuvěřitelné, ale je to tak. Ani jediný z lidí, kteří žijí, žili a budou žít na planetě Zemi, nemá skutečného dvojníka. I jednovaječná dvojčata, k nerozeznání si podobná jsou dvě originální lidské bytosti, každá se svým vlastním a nezaměnitelným posláním. Kriminalisté nás bezpečně dokáží rozlišit nejen podle otisků prstů, ale i podle originální genetické výbavy. Tu máme každý jinou, přesně takovou, jakou potřebujeme ke splnění svého jedinečného životního úkolu. A vůbec nezáleží na tom, jestli ten úkol je z našeho pohledu malý nebo velký. Důležité je, že je můj. Můj a nikoho jiného. A právě proto, že je můj, tak není ani malý, ani velký. Je akorát. To se mi moc líbí, protože lidé by na nás někdy naložili mnohem víc, než můžeme unést. Takhle se k nám ale Bůh nechová. Nikdy po nás nechce nic nemožného a ke všemu, co od nás žádá, vždycky dá sílu a patřičné schopnosti.

Nezbytnou podmínkou lidského štěstí
je rozpoznat a splnit své poslání.

Rozpoznat a splnit své poslání, je nezbytnou podmínkou lidského štěstí. To ale také předpokládá bez brblání a bez komentářů přijmout i svá omezení. Své limity. Přijmout a nemít z toho mindrák. Limity má totiž každý. Úplně každý. Pouze ne každý je schopen si je přiznat. Ale to, že něco nedovedu, že na něco nestačím, to vůbec neznamená, že jsem méně důležitá než ti ostatní. Určitě mám zase něco, co schází těm kolem mě. Já potřebuji je, oni potřebují mě. Velká lidská rodina je jeden organismus, složený z mnoha různých údů. Stejně jako v našem těle má každý jednotlivý úd svoji nezastupitelnou funkci - co umí ruka, neumí nos, co umí oko, neumí ucho - tak je to i s námi. Potřebujeme se, sloužíme a pomáháme si navzájem.

Být si vědom svých schopností!

Tak jako by bylo hrubou chybou nepřiznat si svá omezení, bylo by stejně velkou chybou nebýt si vědom svých schopností, svého nadání, svého talentu - a nevyužívat tyhle dary ve prospěch ostatních lidí. Opakuji - nedostali jsme je pro sebe, ale pro druhé. Každé takové obdarování je zároveň úkolem. Kdo tohle pochopí a přijme, bude se snažit podle toho taky žít. A tím se bude den za dnem přibližovat k tomu vytouženému nezcizitelnému štěstí, o kterém byla řeč minule. A kdo navíc uvažuje aspoň trochu logicky, nutně si z toho musí vyvodit závěr: když úkol, tak kdo mi ho asi dal? Kdo mě k tomu konkrétnímu a jedinečnému úkolu uschopnil? Kdo mi důvěřuje, že to dokážu, že se nezaleknu překážek? Než člověk najde odpovědi na tyhle klíčové otázky, nutně žije ve zmatcích a sotva se může cítit v bezpečí, natož šťastný. Tápe, hledá. Jakmile odpověď na otázku "proč tu jsem" najde, má své štěstí pevně v rukou. Tuhle zkušenost udělalo před námi mnoho lidí, mezi nimi i sv. Augustin, který řekl: "Nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Bohu."

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line