Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003)

Vítám vás ve studiu a jsem ráda, že jste to nevzdala a přišla, i když rozumnější by asi bylo zůstat s tím nachlazením ještě nějaký den v posteli.

Já bych tohle choulostivé téma radši přešla mlčením. Ale když už jste to řekla, tak toho hned využiji a předem se omluvím za kašlání, huhňání a jiné nepříjemné pazvuky.

Jsem si jistá, že vám to posluchači rádi prominou. A na jaké téma se mohou těšit po písničce?

V neděli jsme vstoupili do adventu, tak trochu o něm.
____________

Než se pustíme do slíbeného povídání o adventu, musím říct, že došlo na moje slova. Tak schválně - kolik posluchačů si napsalo o tu modlitbu sv. Františka z Assisi, kterou jste nám tu minule přečetla?

Tentokrát jich bylo ke stovce. Na ty, které přišly e-mailem jsem odpověděla hned, na většinu dopisů, které mi z rozhlasu poslali domů, jsem už taky odpověděla, odesílala jsem je včera a předevčírem, některé jsem si tu vyzvedla teď a něco prý přišlo do hospici v Červeném Kostelci. Tam si pro ně zajedu asi o víkendu.

Mezi těmi dopisy bylo jedno milé a nečekané překvapení. Klatovský keramik pan Gustav Fifka píše, že je velkým příznivcem této rozhlasové stanice a že ji má ve své keramické dílně naladěnou permanentně. Což o to, tohle se objevuje v těch dopisech často. Ale pan Fifka přiložil i pozvánku na výstavu s názvem "Muž v keramice", která trvá do neděle 7.12. v galerii Fronta proti Tescu ve Spálené ulici v Praze. A píše, že na té výstavě má i on jeden svůj exponát - a sice svatého Františka z Assisi! Po našem minulém povídání se prý s manželkou Jaruškou dohodli, že když se mi ten jeho František bude jen trochu líbit, bude po skončení výstavy můj. Už jsem ho viděla, je úžasný a v pondělí bude můj. Jestli chcete, příště vám ho přinesu ukázat.

Príma. Už se na něj těším. Ale posluchači už nejspíš čekají na to povídání o adventu. Z kterého konce to vezmeme?

Já bych možná nejdřív krátce reagovala na stesky v několika dopisech, ono to vlastně s tím adventem taky souvisí. Už víckrát se to tam opakovalo. Například: "Naši mladí žijí úplně jinak, než jsem je vychovávala. Asi je to tím, že je dnes jiná doba. Ale je mi z toho hodně smutno a nikdy se s tím nesmířím." Myslím, že dobře chápu, o čem je tu řeč. Já sice ještě nepatřím k té nejstarší generaci (co ovládá krasopis), ale důchodce už jsem a taky leccos pamatuji. Narodila jsem se za války, při petrolejce, v dětství jsme v adventu chodívali na roráty, četli jsme si Káju Maříka, pamatuji ještě putovní kino a první televizor ve vsi, ale taky pravidelné vypínání elektrického proudu, které ovšem mělo i svou nespornou výhodu. V takové "černé hodince" se toho mnoho dělat nedalo a tak se doma v rodinách povídalo. Dnešní doba je opravdu jiná, něco je lepší, něco je horší, ale tak tomu bylo vždycky. Nemá smysl se tím trápit, to by nic neřešilo.

Ale jak na to? Udělat si "černou hodinku" s dospělými uspěchanými dětmi a snažit se jim při ní dodatečně do hlav vštípit nějaké hodnoty, to už se nám asi taky nepodaří. Možná nás budou chvíli vděčně poslouchat vnoučata nebo pravnoučata, pokud ovšem nebude něco zajímavého v televizi, nebo je nezláká Internet. Moc bych si ale od toho neslibovala, protože to jsou pořád jenom slova. A je dobře známo, že výmluvnější než slova je a vždycky bude osobní příklad. To ale znamená, že nejsme bezmocní. Nezabráníme těm našim mladým jít tak zvaně s dobou, nezabráníme jim podléhat módě a názoru většiny, konzumnímu způsobu života, nezabráníme jim žít maximálně pohodlně a tím degenerovat na těle i na duchu - ale co můžeme - můžeme jim v tichosti nabídnout alternativu. Tím, že budeme žít jinak než oni. Výrazně skromněji, ale taky výrazně plnohodnotněji. Nic jim nevyčítat, nepohoršovat se nad nimi, neodsuzovat, stále jim projevovat svoji lásku, ale žít tak, jak nám velí svědomí. Bude to běh na dlouhou trať, ale je nutno vydržet. A samozřejmě se za ně vytrvale modlit. A počkat, až budou tím vším pomíjivým, za čím se bezhlavě ženou, dostatečně unaveni, znuděni a zklamáni, zkrátka až se toho důkladně nabaží, pak je možná trkne, že jejich babička je navzdory své arthrose, berlím, dýchavičnosti a nemožně mizernému důchodu vždycky a za všech okolností usměvavá, spokojená, pohodová, radostná - a začnou přemýšlet, čím to asi je. Bude to pro nás starší hodně náročné na trpělivost, protože to může trvat dlouho, ale jiné řešení nevidím.

Můžeme začít třeba hned teď tím, že just prožijeme advent jinak, než většina lidí kolem nás, i kdybychom měli být bílou vránou. Respektive, že si ten letošní advent nenecháme ukrást.

Prosím vás, advent je možno ukrást? To jsem ještě neslyšela. Jak to myslíte?

Tak, jak to říkám. Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Ježíše 25.prosince. Letos začala 30. listopadu. Teprve když advent skončí, začínají Vánoce. Vždycky mi vadilo, když se z obchodních domů už začátkem adventu linula "Tichá noc" nebo "Narodil se Kristus Pán". Jenže byznys je byznys a tak v posledních letech není žádnou vzácností slyšet "Vánoce, vánoce přicházejí" už někdy v říjnu. Vánoční koledy, zvláště ty klasické české, mám samozřejmě moc ráda a moc se na ně těším. Ale všechno má svůj čas. Vyvrcholením Štědrého večera pro mě není rozbalování dárků, ale - a to naprosto bezkonkurenčně - závěr půlnoční mše, když plný chrám lidí nadšeně a z plných plic zpívá Narodil se Kristus Pán. To je přece něco docela jiného, než když se tatáž koleda ozývá z reproduktorů na chodníku před obchodním domem dávno před Vánocemi. Ale letos jsem na to konečně vyzrála! Já už si advent víckrát ukrást nenechám. Koupila jsem si CDčko s nahrávkou krásných staročeských rorátů. Je na něm 45 chorálů a písní ze 16. století. Za doprovodu varhan je nahrála schola Týnského chrámu v Praze, a já si je budu celý advent přehrávat, protože sama zpívat neumím. Jinak by mi stačil sborníček za pouhých 35,- Kč, který nedávno vyšel jako doplněk k tomu CDčku se stejným názvem - "Roráte".

Tak to jste na to opravdu vyzrála. Jenže teď se obávám, že vám zase přijde stovka dopisů od posluchačů, kteří se budou ptát, kde se to CDčko, případně sborníček s roráty dá sehnat.

Já jsem si to koupila v Jindřišské 23 v Praze, ale vím, že to rozesílá i Zásilková služba Kostelní Vydří 58, Dačice, 380 01. Takže, pokud si chce někdo advent vychutnat i tímto způsobem, má možnost. Do loňského roku, pokud vím, nic podobného na našem trhu nebylo, nebo jsem to neobjevila.

Teď bychom si mohli kousek těch rorátů poslechnout.

RORÁTY

Zatímco staročeské roráty teprve čekají na svoji renesanci, adventní koncerty, včetně těch benefičních, jsou v posledních letech velmi populární.

To je pravda a je to dobře. Zkuste si ale někdy udělat malou soukromou anketu a třeba o přestávce takového adventního koncertu se zeptejte mladších lidí, ale i střední generace, co to ten advent vlastně je. Většině z nich se vybaví nanejvýš adventní kalendář, možná ještě adventní věnec a to bude tak všechno. Bohužel to není jenom mezera ve všeobecném vzdělání. To by bylo to nejmenší. Těm lidem v životě ke štěstí schází cosi velmi podstatného a velmi zásadního. Něco, co po celá staletí s vědomím velké odpovědnosti předávala jedna generace generaci další jako štafetu. Schází jim víra a tím pádem i naděje. Vánoční nebo velikonoční folklór, na který se někdejší hluboká víra našich předků ve většině českých rodin smrskla, je sice hezký, ale je to jenom atrapa, která pochopitelně zdrojem naděje být nemůže. Ono to může dlouhá léta vypadat, že vlastně o nic moc nejde. Ale když pak jde do tuhého, třeba při potvrzení závažné diagnózy, tam se ten deficit víry najednou projeví velmi bolavě.

Je mi jasné, že z vás teď mluví zkušenosti z hospiců. Ale kdo za to může? Ti starší, kteří víru mladším nepředali, nebo ti mladší, protože ji nepřijali?

Může to být tak i tak, ale i jinak, prostě je to individuální a mně nepřísluší to soudit. Já jenom konstatuji smutný fakt, o kterém koneckonců mluví i statistika. Patříme k nejateističtějším státům na světě a to není zrovna lichotka. Ale já jsem opravdu neměla v úmyslu současný stav kritizovat. Spíše jsem se chtěla pokusit těm, koho to zajímá, nějak srozumitelně vysvětlit, co si vlastně křesťané na celém světě v tom adventu připomínají. Co to ten advent je a o co všechno v něm vlastně běží.

Tak se do toho pusťte.

Slovo advent pochází z latinského adventus, znamená příchod a myslí se tím příchod Vykupitele, Ježíše Krista. Vlastní poselství adventu by se dalo shrnout do několika slov: Přišel, přijde, přichází. Kdo? Bůh, který nás miluje. To je vyjádření stručné, naprosto přesné, ale vyžaduje to podrobnější vysvětlení a já se o něj pokusím. Tak tedy ještě jednou: přišel, přijde, přichází.

Nejprve vysvětlím, jak já chápu to první ze tří slovíček: PŘIŠEL

Naši prapraprapradědečkové, starší o 2000 a více let než jsme my, očekávali příchod Mesiáše - Vykupitele na tento svět. Očekávali ho hodně dlouho a všichni starozákonní proroci je postupně na jeho příchod připravovali a taky je průběžně povzbuzovali. To čekání muselo být velmi náročné, protože trvalo spoustu generací, ale pak se to stalo. Jedna generace skutečně byla očitým svědkem této jedinečné události v celé historii lidstva. Že se to událo v Betlémě, to je myslím všeobecně známo. Ale že bylo narození Mesiáše právě v tom malém, a do té doby zcela bezvýznamném městečku Betlémě, písemně předpovězeno více než 700 let před tím, to možná někoho překvapí. To jsem si nevymyslela, to si může kdykoliv kdokoliv ověřit. Stačí si ve Starém Zákoně v Bibli nalistovat Micheášovo proroctví. Jeho pátá kapitola skutečně začíná slovy: "A ty Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných."

Dlouho očekávaný Kristus na svět už tedy přišel. Narodil se v Betlémě, sdílel náš lidský život a svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním všem, kdo v něho věří, zajistil nesmrtelnost.

Takže tohle se skrývá za slůvkem PŘIŠEL. Teď je na řadě druhé ze tří slovíček - PŘIJDE

Ano. Advent totiž není jen připomínkou události minulé. Advent současně znamená očekávání další velké, předem předpovězené události - a tou je druhý příchod Kristův na konci časů. Myslím, že je moc dobře, že nikdo neví, kdy to bude, aspoň nás to nutí být připraveni kdykoliv. Ten druhý příchod Kristův, který si křesťané v adventu připomínají a na který čekají, zažije zde na zemi opět jen jedna generace lidí. Tak jako ten první.

Ale co ti ostatní, kteří zemřou dřív? Ti se nedočkají?

Ale dočkají. To může být dřív než na nové šaty. Jsem realista. Na to stačí jeden infarkt. Sice ještě nepůjde o ten slíbený a očekávaný druhý příchod Kristův, ale pro konkrétního jednotlivého člověka to podle mého laického úsudku bude mít význam prakticky stejný. A přiznám se, že je mi celkem fuk, jestli mi jednoho dne některý z kolegů do kolonky v Listu o prohlídce mrtvého napíše dg infarktu, mrtvice nebo rakoviny. Ale rozhodně mi není jedno, v jakém stavu se bude v té chvíli nacházet moje nesmrtelná duše. Z tohoto pohledu vlastně celý svůj život chápu jako jeden velký advent. Jako očekávání něčeho tak úžasného, že je na to každý lidský rozum krátký.

Ne, že bych o tom dříve pochybovala, ale po tomhle vašem osobním vyznání mi je naprosto jasné, že jste v hospici jako ryba ve vodě. Ale zbývá nám ještě vysvětlit třetí slovíčko - PŘICHÁZÍ

Přichází - to je sloveso v čase přítomném. Přichází teď. Opravdoví křesťané, kteří se skutečně poctivě snaží ze své víry taky žít, ani náhodou nepochybují o tom, že Kristus do jejich životů opravdu přichází dnes a denně už v tomto životě. Skrze víru, modlitbu, četbu Bible, skrze život ve společenství, a samozřejmě i skrze svátosti. A co je důležité - čerpají od něho inspiraci a sílu pro svůj každodenní život. Úžasné je ovšem i to, že i On se od nás lidí nechává obdarovávat, nechává si od nás posloužit, jakoby byl na nás závislý. Opravdu si to přeje. Řekl to naprosto polopatisticky, aby tomu každý rozuměl a nikdo se nemohl vymlouvat. Řekl doslova: "Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili." A naopak: "Cokoliv jste neučinili…" atd. A když to člověk jenom nepřečte nebo jenom nevyslechne, ale vezme to doslova a opravdu podle toho žije, třeba jako Matka Tereza, promění se jeho život navzdory všem těžkostem v jedno velké a radostné dobrodružství. To není nějaká teorie, to je ze života.

Teď když víme, co advent je a o co všechno v něm jde, chtělo by to prožít si ho letos nějak intenzivněji než v minulých letech. Jak na to jít prakticky?

O Vánocích si budeme možná bezmyšlenkovitě a na potkání jeden druhému přát "šťastné a veselé". Jaké budou ve skutečnosti, to do značné míry závisí na tom, jak se na ně připravíme. Před léty na jedné samoobsluze v Dejvicích visel po celý advent obrovský transparent s nápisem "Vánoce = svátky lahůdek". Pokud někdo Vánoce chápe takhle, bude prostě advent prožívat jako přípravu na svátky lahůdek. Je možno strávit ho celý gruntováním, nakupováním, pečením, smažením - to dovedeme, a vzorů máme kolem sebe dost, v tom myslím nikdo poradit nepotřebuje.

Ale nepodlehnout všemu tomu shonu a prožít advent naplno, jako radostné očekávání, může být pro člověka, který se o to snaží poprvé, docela těžké. Nejsme na to totiž zvyklí a moc to neumíme. Chce to trochu přibrzdit, zpomalit, abychom se o Vánocích mohli v klidu zastavit. Jestli místo zpomalení jedeme v adventu na plný plyn a pak těsně před štědrovečerní večeří prudce zabrzdíme, může to skončit i havárkou. Konfliktem, hádkou, pláčem, nepochopením - a navíc v tu nejméně vhodnou chvíli. Prostě únava a vyčerpání si vyberou svou daň. A k čemu bylo všechno to štvaní před svátky? Takže: zpomalit tempo, přibrzdit. Nemusí být všechno akorát, nemusíme mít všechny druhy cukroví, které má sousedka.

Druhá těžká, ale taky důležitá věc, kterou moderní zaměstnaný člověk obvykle moc nezvládá, je ztišení a naslouchání. Nedovedeme naslouchat tichu. Nevydržíme to ani pár minut. Traduje se příběh ze života jednoho prostého francouzského sedláka. Lidem ve vsi bylo nápadné, že tenhle člověk tráví hodiny a hodiny v kapli, nepohnutě tam sedí a nic neříká. Kdosi se ho zeptal, co tam celé ty hodiny dělá. Starý sedlák mu to vysvětlil: "Dívám se na Boha, on se dívá na mě, a jsme oba šťastni." Jak jednoduché. Ale toho bychom mohli dosáhnout i my, jen kdybychom se dokázali trochu ztišit. Není to tak snadné, jak se možná na první pohled zdá. Zkušení učitelé duchovního života proto doporučují začít nejdřív cvičit klid těla a rtů, pak klid pocitů, a teprve potom klid mysli a klid srdce. Bylo by chybou chtít začít z opačného konce, od klidu srdce a mysli. Je nutno začít tím, že se budeme snažit umlčet svoje rty a svoje tělo, zkrátka dokázat chvíli vydržet v tichu, a napětí jednoduše nechat odplynout.

Myslím, že tenhle úkol nám vystačí hned na několik adventů.

A kdyby to někomu nestačilo, může se procvičovat v umění čekat. Advent je taky hodně o čekání - a to je další věc, kterou neumíme. Všechno chceme mít hned. Často se podobáme tomu člověku z čínské povídky, který dobře připravil, zoral a osil své pole. Za pár týdnů se divil, že semeno vzchází příliš pomalu. Sousedovo pole už bylo zelené a tak byl den ze dne netrpělivější. Už nemohl starostmi ani spát. Nakonec dostal ztřeštěný nápad. Běžel na pole a začal malé tenké rostlinky povytahovat a povytahoval je, dokud nebyly povytažené všecky. Druhý den se šel na pole podívat. Samozřejmě všechno bylo zvadlé a zničené. A ještě dlouho potom se lidé v té vesnici posmívali člověku, který neuměl čekat.

Advent je ale také výzvou k bdělosti. K ostražitosti. K připravenosti. Prostě zbytečně neriskovat, nehazardovat. Kdyby majitel auta věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru, sledoval by z okna každý pohyb na parkovišti před domem a nedovolil by mu ukrást nebo vykrást své auto. Ale protože to neví, musí udělat všechna preventivní dostupná opatření: nenechávat auto odemčené, nenechávat v něm cennosti atd. No a protože nemohu vědět, jestli nemám na některé mozkové cévě výduť, která může kdykoliv prasknout, protože nevím, jestli vlak kterým jedu nevykolejí, musím počítat se vším a taky zbytečně neriskovat. Co a jak konkrétně, to mi řekne svědomí. Důležité je pozorně ho vyslechnout, dát si od něj poradit a ne mu hned zacpat pusu. Tím bych ale už ty adventní rady mohla zakončit, ne?

Ty rady se určitě budou hodit i mimo advent. Já je zopakuji: zpomalit, ztišit se, učit se trpělivě čekat a být stále bdělí a připravení na všechno, co život může přinést.
Ale teď mě napadá, že nás možná poslouchá i pár školáků, kteří podobně jako vy zápasí s nějakým nachlazením. Měla byste i pro ně nějakou adventní radu?

Pro školáky? Ale jo. Jednu docela drobnou, ale praktickou. V jejich věku jsem udělala jednu hloupost a ta se mi vymstila. Moc jsem si tehdy přála dostat k Vánocům plnicí pero. Zvědavost byla silnější než já a tak jsem šťárala tak dlouho, až jsem ho kdesi ve skříni pod prádlem vyšťárala. A v tu chvíli bylo po radosti. Fakt to za to nestálo. Pod stromečkem jsem samozřejmě podle tvaru a velikosti to plnicí pero okamžitě identifikovala, i když bylo zabaleno ve vánočním papíře. Abych rodiče nezklamala, předstírala jsem veliké překvapení a ještě větší radost, ale ve skutečnosti mi ze sebe samotné bylo nanic. Takže děcka - vydržte a nechejte se překvapit, ať nedopadnete jako já.

---

Sborníček s Roráty

Tentokrát jsem žádný citát v pořadu neuvedla, ale nabízím kapitolku č. 32 z mé knížečky O naději:

Kde se vzala radost

Rozdělíte-li se s někým o svou radost, zdvojnásobí se,
rozdělíte-li se o smutek, stane se polovičním. (Sinclair Lewis)

Už jsme si zvykli, že v tomto slzavém údolí platí jisté neměnné zákony a tak s nimi počítáme. Kámen vždycky bude padat shora dolů a ne naopak. Těleso vodou vytlačené ani nenapadne vzepřít se zákonu Archimedovu. Rozdělím-li se o krajíc chleba bratrsky, zbude mi přesně půlka. Stejnými zákony se řídí i smutek. Rozdělím se o něj a je poloviční. To je víc než skvělé, protože jinak bychom se v něm za chvíli všichni utopili.

Ale jakže je to s tou radostí? Rozdělím se o ni a ona není poloviční, ona je dvojnásobná. Tady něco nehraje. Kdybychom se o tom tisíckrát na vlastní kůži nepřesvědčili, asi bychom nevěřili. Je to prostě tak. Ale jak si to vysvětlit? Je zcela evidentní, že radost se řídí nějakými jinými zákony než jsme zvyklí. Rozhodně jinými než smutek. Co je to za zákony? Že by radost byla veličina, která byla do našeho světa přesazena ze světa jiného? Ze světa, kde platí úplně jiné zákony? Že by to byl nějaký závdavek na radost věčnou? Ukázka? Reklama, která si nás chce získat? Anebo je to nezbytná součást výzbroje královského kněžstva, které Král pověřil zvláštními úkoly? Ať tak či onak, skutečná, pravá radost je něco, co není z tohoto světa. Kdo ji má, ten ví moc dobře, že ji nemá jenom pro sebe.

André Maurois říká: "Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí." Nemusí tedy hned pršet, stačí, když bude vytrvale kapat. Nešťastných a smutných lidí máme kolem sebe vždycky dost. Stačí se rozhlédnout v tramvaji a spočítat si tváře usměvavé, zasmušilé, otrávené, znechucené - a vyjde nám statistika ne zrovna lichotivá pro národ, který rozhodně patří k té bohatší menšině světa.

Kolika sebevraždám mohl zabránit jediný úsměv, jen kdyby byl někdo v té kritické chvíli ochoten se trochu angažovat. Carmelia Elliottová nepochybně ví o čem mluví: "Když se na někoho usměješ, nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života." Je docela dobře možné, že naše "bezbožná" sousedka hladce proklouzne za nebeskou bránu, protože: "Už jsem vůbec nevěděl kudy kam, a ty ses na mě kousek před tím Nuselským mostem tak hezky usmála".

Z knížky O naději s Marií Svatošovou

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Témata: Advent | semeno, semínko

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line