Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003)

Lidské srdce věří samo od sebe, že zemřelí žijí dál (Kardinál Suenens)

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

V sobotu 11. října jste se zúčastnila Dne otevřených dveří v našem rozhlase. Já jsem tu byla taky, ale minuly jsme se. Vy jste nemohla dopoledne a já naopak odpoledne. Byla jste tu poprvé - jaký jste z toho měla pocit?

Já jsem věděla předem, že se tu my dvě spolu mineme. A protože jsem v rozhlase nezkušený nováček, nedovedla jsem si dost dobře představit, co si tam bez vás počnu. Vždyť tu kromě vás skoro nikoho neznám. Naštěstí mě v tom vaše sympatické kolegyně a kolegové nenechali. Ocitla jsem se v příjemné společnosti skutečných miláčků mnoha stálých posluchačů téhle stanice. Seděla jsem vedle Stáni Dufkové, Elišky Závodné, Aleše Cibulky a dalších milých lidí. Měla jsem příležitost seznámit se i s vedením rozhlasu a potřást si pravicí s vysokými šaržemi. Hned jsem toho využila, abych zjistila, co vlastně ode mě očekávají. Jenže jsem se dozvěděla, že to více méně nechávají na mně. Koncepce je prý dána už názvem pořadu: Jak to vidí. A tak mi nezbývá než nějak šikovně vysondovat, co ode mě očekávají posluchači. Proto jsem ráda, že jsem se aspoň s některými z nich mohla setkat osobně. Teď si už trochu dovedu představit, kdo nás poslouchá. Jsou to úplně normální lidé se všemi svými radostmi, starostmi a bolestmi, ale i se zájmem o dění kolem sebe. Nevím, jak vidí oni mě, ale já si myslím, že bychom si mohli rozumět dobře.


Mohu potvrdit, že je nejen užitečné, ale i velice příjemné setkat se občas tváří v tvář se svými věrnými posluchači. Člověk tak získá určitou zpětnou vazbu. Ale jsou i jiné formy setkání. Minule, než jste si po skončení vysílání stačila obléknout kabát, jste tu měla hned několik telefonátů.

A pokračovalo to i doma. Nevzpomínám si, že bych tu zveřejnila své telefonní číslo, ale posluchači si poradili. Někteří si prostě zavolali do hospice a tam jim ho dali, někoho jednoduše napadlo podívat se do pražských Zlatých stránek. Skoro ve všech těch telefonátech se opakovala tatáž prosba. Minule jsem zde citovala pár myšlenek moudrých lidí. Někdo si nestačil zapsat název knížky, někdo jméno autora, někdo obojí, a všichni se zajímali, kde se to dá sehnat. Řekni mi co čteš a já ti povím, kdo jsi - takže i tímto způsobem si dokresluji obrázek o lidech, kteří nás poslouchají.

Moc hezky jsem si popovídala s posluchačkou, kterou osobně neznám, ale zhruba před rokem jsem s ní byla v častějším telefonickém kontaktu. Tenkrát jí umírala maminka a ona potřebovala v některých věcech poradit, tak si mě tehdy našla. Teď ale volala ve veselejší záležitosti. Rozhodla se napsat pro své dcery domácí kuchařku. To dcery uvítaly, ale ještě víc než o domácí kuchařku prý stojí o to, aby jim maminka písemně zaznamenala jak je dokázala tak dobře vychovat. Jak to udělala? Dovedete si asi představit, jak to ocenění i ten neobvyklý úkol tu maminku musel potěšit. Proč mi ale volala? Ptala se na autora a na název knihy, ze které jsem zde citovala tu Velepíseň lásky: "Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nedělá co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává."

Tahle inteligentní a velmi kultivovaná žena zřejmě Nový zákon nebo aspoň 13. kapitolu 1.listu Korintským neznala, jinak by se asi neptala. Několikrát mi ale opakovala, že "to je přesně ono", tím ona se celý život řídila, a "to tam těm svým holkám musí napsat". Těžko říct, která z nás dvou měla větší radost. Ta paní se netajila radostí z toho, že její recept na ideální výchovu objevil a zformuloval už někdo dávno před ní a dokonce ho písemně zaznamenal a ona to teď od něho může opsat. A já jsem se radovala z dalšího krásného důkazu, že Duch skutečně vane kde chce. Přirozený mravní řád je nepochybně vložen do každého lidského srdce a když se jím člověk řídí, nemůže udělat hrubou chybu.

Musím se přiznat, že mě překvapilo, kolik posluchačů oslovily úryvky z knížky Otcové pouště s Anselmem Grünem anebo z Michaela Quoista Mezi člověkem a Bohem. Překvapilo mě, kolik lidí dnes, přestože jsou knihkupectví zavalena obrovským množstvím titulů, doslova hladoví po dobré knize. To je velice sympatické. A mnoho lidí si o dobré knize touží popovídat s druhým člověkem. Jiní chtějí poradit, jak se v té džungli nabídek mají vyznat. Málokdo ale ví, že může poštou každého čtvrt roku dostávat časopis Dobrá kniha - a to zdarma. Stačí si o něj napsat na adresu KNA, Kostelní Vydří, p. Dačice, 380 01. Je to k neuvěření, ale je to tak. Dvacetistránkový časopis Dobrá kniha opravdu posílají zájemcům zadarmo a já sama jsem se ke knížkám, ze kterých jsem tady minule citovala, dostala touhle jednoduchou cestou. Tak proč bych to neporadila i posluchačům.


Za tu radu vám budou někteří posluchači určitě vděční. Zvláště ti, kteří pro stáří nebo omezenou pohyblivost už tak snadno nemohou obíhat knihkupectví osobně.
Minule jste se tu zmínila, že se chystáte do Rajhradu u Brna a do Valašského Meziříčí. Kam se chystáte teď?

Pamatujete si to dobře. Já už ani přesně nevím, v jaké souvislosti jsem se tu o svých plánovaných cestách zmínila, ale je pravda, že hned druhý den po vysílání se ke mně v Rajhradě hlásila sympatická žena a říkala, že nás včera poslouchala. Projevení lásky jako nejefektivnější využití přítomného okamžiku, o kterém jsme si tady spolu povídaly, pochopila osobitým způsobem. Darovala mi hezkou kytičku.

Ale vy se ptáte, kam se chystám teď. Chystám se tam, kam se v příštích dnech chystá mnoho lidí. Každý sice pojede na jinou světovou stranu, ale cíl mají stejný: hroby svých blízkých. Já za nimi pojedu do Hronova. Tam bývá o několik stupňů větší zima než v Praze, což jsem dříve podceňovala, ale už to nedělám. Léta mě maminka doma vítala s vyčítavou a současně láskyplnou otázkou: "Kdy si už konečně zapamatuješ, že jedeš do hor?" Teď už mi to bohužel nepřipomene, ale já jsem to už vzala na vědomí a obléknu se teple. Ovšem s větší zimou a hlavně s mrazíky tam musím počítat i při výzdobě hrobu. Miluji živé květiny a když se mi před 28 lety v červnu zabila sestra v autě, všichni jsme měli potřebu zahrnovat její hrob těmi nejkrásnějšími živými květy. Prvního půl roku to nebyl problém. Jenže když se přiblížily první Dušičky, mráz nám spálil většinu připravených chrysantém. Přežily jen ty, které rodiče včas ostříhali a vzali do teplíčka. Ty pak až do vyčerpání zásob každý den nosili na hřbitov a vyměňovali je za ty zmrzlé. Dnes ale v té rodinné hrobce leží i oni. Bratr i já žijeme v Praze a denně jezdit do Hronova nemůžeme. Bylo nutno se přizpůsobit. Za těch 28 let, co se o naši rodinnou hrobku starám, jsem si už vypracovala systém, který se nám osvědčil. Stojí to jenom trochu času, nic víc. A hlavně už nemusím sledovat rtuť teploměru a stresovat se před každou předpovědí počasí.


Dáte posluchačům své know how? Prozradíte jim, jak to děláte?

Jak to dělám? Bratr mi z latí vyrobil rámy, které přesně zapadnou do dvou pruhů po obou stranách náhrobní desky. Na rámy napnul obyčejné králičí pletivo a já mohu začít tvořit svoji "ikebanu". Musím říct, že se na to vždycky velice těším a docela se na tom vyřádím. Vlastně je to pro mě krásný aktivní odpočinek. Od loňska mi to už maminka neokukuje a nekomentuje, ale protože vím, jakou vždycky měla radost, když jsem se jí s tím nastěhovala do kuchyně a tvořila, nebudu to už asi nikdy dělat jinak. Navíc si s ní při té práci moc hezky popovídám. Ořežu jí na zahrádce koš všelijakých větví a větviček z nejrůznějších kosodřevin - a slyším, jak mi říká : "Vždyť je toho tady dost a je to tu na to." Pak se s tím nastěhuji do teplé kuchyně - protože to vždycky tak chtěla: "Přece u toho nebudeš mrznout. Však to tady potom vytřeme." To už muselo být venku hodně teplo, aby mi to dovolila dělat na zahrádce. Můj výtvor byl každý rok trochu jiný, jistě nebyl dokonalý a odborníci by na něm nedostatky našli, ale mamince se líbil vždycky.

Pokud by to někdo z posluchačů chtěl udělat podobně, měla bych tu ještě říct, jaký zlepšovák letos vymyslel můj bratr. Do loňska jsme používali dva dlouhé rámy. Byl ale trochu problém jak je nazdobené dopravit z domova na hřbitov. Do auta se to nevešlo, na přívěsu za autem to poskakovalo a muselo se s tím jet krokem. A tak mi letos bratr vyrobil rámy čtyři, prostě na každou stranu dva, ale poloviční délky. V rozích je zpevnil kovovými růžky, takže by měly být i pevnější a trvanlivější. A hlavně se to vejde do auta.


Máte šikovného bratra.

To mám.


Z toho, co jste tady teď řekla, jsem pochopila, že jste s maminkou měly moc hezký vztah. A že tomu není tak dávno, co zemřela. Je to poměrně čerstvé. Nemusíte odpovídat, jestli nechcete - ale posluchače by možná zajímalo, jak jste se s maminčinou smrtí dokázala takhle vyrovnat.

Čerstvé to je, ale nebylo to včera. V září tomu už byl rok. Nevím, jestli to někomu pomůže, protože pokaždé je to stejně všechno jinak. Jinak to bylo, když se mi zabila sestra v autě, jinak to bylo před dvaceti lety, když po roce a půl boje s rakovinou zemřel tatínek. Netajím se tím, že se mi tehdy ulevilo. Spadl mi kámen ze srdce. V té době zdaleka nebylo k dispozici tolik účinných léků proti bolesti a já jsem žila v dlouhodobém stresu, že budu muset bezmocně přihlížet k jeho utrpení. Nic z toho, čeho jsem se obávala nenastalo, zemřel naprosto klidně, doma mezi námi. Proto ta úleva. S maminkou to bylo jinak. Do svých 81 a půl roku byla fit a velice čilá. Koncem srpna jsme si spolu udělaly hezkou týdenní dovolenou v termálním koupání v Podhájské na Slovensku. Perfektně to zvládla, včetně cesty lehátkovým vlakem. A začátkem září, naprosto neočekávaně zemřela. Byli jsme s bratrem zrovna na cestě k ní, ale nebyli jsem s ní. Pomocí mobilu jsme stačili zalarmovat blízké příbuzné v sousedství, takže sama v posledních chvílích Bohu díky nebyla. Ale scházela mi na každém kroku.

Mnohokrát za den jsem sahala po mobilu, protože jsem se s ní chtěla podělit o nějakou hezkou maličkost, o které jsme obě věděly, že maličkostí ani samozřejmostí, ani pouhou náhodou prostě není. Měla pro tyhle věci úžasný smysl a rozuměla mi. Neťukala si na čelo, ale chápala a dovedla tyhle radosti sdílet a taky se sama o ně dělit. V šedesáti letech jsem se už o sebe samozřejmě postarat uměla. Ale v tom vzájemném sdílení mi najednou strašlivě chyběla. Měla jsem pocit, že je tu místo ní jakési nepochopitelné vakuum. Stačilo pohlédnout na prázdné místo vedle sebe v kostelní lavici a slzy tekly jako z vodovodu. Vůlí se to vůbec nedalo ovládnout. A aby toho nebylo málo, ozval se mi nic netušící ředitel KNA a chtěl, abych pro ně napsala knížku o naději. Na něco takového jsem neměla ani čas, ani pomyšlení. V tomhle stavu psát, a ještě k tomu o naději? A tak jsem mu nic neslíbila, jen jsem to odsunula, že když, tak leda až někdy v zimě, uvidíme.

V té době jsem už měla pocit, že budím pohoršení, když si s těmi slzami aspoň na veřejnosti nedokážu poradit. Měla jsem na sebe dopal a tak jsem to řešila ve zpovědi. Při ní jsem dostala úžasnou originální radu: "Přece jsi lékařka, tak víš, že to dělá jen tvoje tělo. Podobně, jako když nás svrbí pata. Tak si těch slz nevšímej, nechej je téct, ale okamžitě navaž spojení s maminkou. Jen si pěkně zvykej na nový způsob komunikace! Je mnohem účinnější než ty vaše mobily, SMSky a e-maily." Tu radu jsem vzala doslovně. A pustila jsem se do psaní knížečky o naději. Přiznávám poctivě - nepsala jsem to sama. Aniž bych obcházela Ducha svatého, zapojila jsem do té práce maminku. Většinou jsem sedala k počítači, tupě zírala na blikající kurzor a vůbec netušila, co budu v příštích minutách psát. Po chvíli jsem si text vytiskla a byla jsem překvapená, co ta naše mamka dokáže a jaké má teď možnosti. Však také od té doby docela jinak v Krédu prožívám slova "věřím ve společenství svatých". Na nový způsob komunikace jsem si brzy zvykla a najednou jsem zjistila, že už ty slzičky mám pod kontrolou. Knížečku jsem na jaře dopsala a v létě vyšla.


A zatímco povídáte, já si tu v ní listuji. Máte danou záložku u krátké kapitolky nazvané "Lidské srdce ví". Je to náhoda anebo je to úmyslně? Je to úmyslně. Protože to s dnešním tématem souvisí? Ano, právě proto. Tak nám z ní kousek přečtěte.

Cituji v té kapitolce výrok kardinála Suenense, který říká: "Ve chvíli smutku a rozloučení pociťuje lidské srdce hluboce, že láska, která spojila členy rodiny je trvalou skutečností, jež přetrvá hrob. Že láska, jestliže je pravá, nemůže zemřít, protože láska je cosi božského a Bůh neumírá. Lidské srdce věří samo od sebe, že zemřelí žijí dál, že jsou nám blízko, a že jsou víc než kdy předtím přítomni v neviditelném, ale skutečném světě, jenž nás obklopuje."

Tuto obecně lidskou zkušenost opakovaně potvrzují i rozporuplné výroky mnohých pozůstalých, kteří se důsledně hlásí k ateismu a materialismu, ale zároveň nepochybují o tom, že jejich milovaný je tu "nějak" pořád přítomen. Komunikují s ním, radí se s ním, snaží se dělat to, z čeho by měl radost, snaží se vyvarovat toho, s čím by nesouhlasil. A to všechno proto, že v jádru srdce navzdory popelu v urně vědí, že tu s nimi není jenom "jako", ale doopravdy. Jsou ještě vůbec ateisty?"


Vybrala jste hezkou pasáž. Hezká a pravdivá je i první věta té kapitolky: "Láska jde až za hrob."

To není fráze, to není nějaká planá naděje. To je naděje reálná. Pokud se ovšem o lásku opravdu jednalo. Viktor E. Frankl, který přežil koncentrační tábor, ve své knize "A přesto říci životu ano" píše:
"Žije ten milovaný člověk ještě anebo ne? To nemohu vědět, protože tady v lágru je zakázáno poštu psát i dostávat. Ale v této chvíli je to jaksi bezpředmětné. To teď vůbec nepotřebuji vědět: mé lásce, mému láskyplnému vzpomínání, láskyplnému patření jeho duchové podoby to vůbec nemůže škodit. Kdybych věděl, že má žena zemřela, s nemenší oddaností bych se oddával této láskyplné kontemplaci. Tento duchovní rozhovor by byl právě tak intenzivní a právě tak naplňující."

K téhle zkušenosti, totiž že láska nepředpokládá pouze tělesnou existenci, ale především duchovou bytost milovaného člověka, došel Frankl. To byl vzdělaný myslitel, který se svým snažením, svým uvažováním dopracoval tohoto výsledku. Nepochybně mu to pomohlo přežít hrůzy války. Ale co si má počít prostý člověk s pouhým základním vzděláním? Má kvůli tomu číst tlusté filozofické knihy? Ani náhodou. Ztrácel by tím jen čas. Odpověď na tuhle otázku objeví vyrytou na dně svého srdce každý člověk, a to přesně ve chvíli, kdy je to pro něj aktuální - prostě - milující lidské srdce ví a nikdo mu to nevymluví.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající?
• Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006
• Kdo je pro Boha V.I.P.?
• Aby bílá byla bílá
• Anděl s botami
• Bílé vrány
• Štěstí? Smůla? Kdo ví?!
• Stačí opěrný bod, páka a hej rup
• Nebojte se!
• Dva lotři těchto dnů,
• Všechno je naopak
• Naše pusa je jako hlaveň kulometu
• Dvě mouchy jednou radnou
• Rošťák hodný následování
• Poslanecký plat – Jidášův měšec?
• Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004)
• Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004)
• Čert nikdy nespí (1.12.2004)
• Různé motivy k emigraci (17.11.2004)
• Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004)
• Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004)
• Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004)
• Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004)
• Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 )
• Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04)
• Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004)
• Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004)
• Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004)
• Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004)
• Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004)
• Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 )
• Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004)
• Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004)
• Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004)
• Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004
• Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004)
• O modlitbě (21.1.2004)
• Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004)
• Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003)
• Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003)
• Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003)
• Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003)
• Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)