Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004)

……………. o čem si budeme povídat dnes?

V posledních dnech jsem se nad tím snažila několikrát zamyslet, ale pořád mě nic šikovného nenapadalo. Až včera ráno. To k nám domů přišla taková velmi vzácná a zajímavá návštěva, z hodně velké dálky. Všeho jsem nechala, posadili jsme se a povídali si. Probrali jsme všechno možné a nakonec jsme se dostali až k pavučině. Bylo nám spolu hezky a sama jsem si při tom leccos ujasnila. Tak mě napadlo, že bych něco z toho mohla nabídnout našim posluchačům.

Nabídněte - hned po písničce.

_________________________________________________

Tak už nás dál nenapínejte a řekněte nám, kdo tak vzácný z velké dálky vás včera poctil svou návštěvou?

Když malinko posluchačům napovím, určitě to sami uhádnou. Včera, 6. ledna byl svátek učenců. Ta návštěva byla tříčlenná, na dveře nám křídou napsala K+M+B 2004 a rovnou se hrnula do obýváku k našemu malému betlémku.

K vám opravdu přišel živý Kašpar, Melichar a Baltazar? A byl ten třetí černý vzadu a vystrkoval na vás bradu?

Černý byl, bradu vystrkoval, ale živí bohužel nebyli. Musím přiznat, že nepřišli ani z moc velké dálky. Jenom z ložnice, kde čekali v krabici od loňska, tak jako každý rok, na svůj velký den, na 6. leden. Ale popovídala jsem si s nimi hezky, i když jenom, jak se dnes říká, "virtuálně".

Malé děti by hezky česky řekly "jenom jako".

Ano. Jenom "jako". Přesně tak to říkají i naše čtyřleté holčičky. Vzpomínám si, jak jsme doma, když jsme my byli ještě malí, stavěli betlém na etapy. Mohl být připravený i pár dnů před Vánoci, ale Ježíška do prázdných jesliček jsme ukládali až na Štědrý večer. Aby to odpovídalo skutečnosti. Pastýři pásli ovečky v bezprostřední blízkosti betlémského chléva a tak mi vždycky připadalo logické, že přiběhli k jesličkám první, zatímco Tři králové, mudrci od východu dorazili dodatečně. Prostě to měli daleko. Ale jak jsem si tak včera s těmi mudrci povídala, usvědčili mě, že si to představuji příliš jednoduše. Že prý je to složitější a že bych to měla vědět, protože se to vlastně týká i nás.

Nakonec jsem jim musela dát za pravdu. Byli moudří, byli velice vzdělaní a na rozdíl ode mě se obdivuhodně vyznali v matematice a ve hvězdách. Kdyby žili dnes tady u nás, nejspíš by pracovali v Akademii věd jako astronomové, měli by tituly před jmény i za jmény a my bychom si jich vážili jako uznávaných vědců. Zvlášť sympatické mi na nich bylo to, že se nad nikým nevytahovali. Ani nad těmi pastýři ne, i když jim muselo být jasné, že jsou nejspíš úplně negramotní. Dokonce jim tu jejich prostotu a jednoduchost v dobrém slova smyslu i trochu záviděli, protože se díky ní dostali k jesličkám prakticky bez námahy. Jakoby je tam přivedlo srdce. Cesta vnímavého a citlivého srdce vždycky bývá kratší a přímější, než cesta rozumu. Ta je někdy hodně složitá, komplikovaná a dlouhá, protože vede všemi možnými oklikami, ale i pochybnostmi. To mi potvrdili i tihle tři učenci. Přiznali se, že klidně mohli být u jesliček dokonce dřív než ti pastýři. Na rozdíl od nich totiž věděli o narození Ježíše o něco dříve, než k němu skutečně došlo. Vypočítali to složitými výpočty z pohybu a postavení hvězd. A přesto je prostí pastýři předběhli.

Takže prostí pastýři i tehdejší učenci došli nakonec k témuž, i když každý svou vlastní cestou. Pastýři jednodušeji, učenci pracněji. Plyne z toho nějaké poučení pro nás?

Myslím, že každý se v tom může najít. Negramotných lidí v našem národě mnoho není. Špičkových vědců taky ne. Ale každý o sobě ví, jestli k tomu, co ho nějak přesahuje, k tomu, co nemůže uchopit, osahat, dokázat, přistupuje spíše srdcem nebo spíše rozumem. Vírou, anebo vědecky. Ve většině z nás to asi bude namixované s převahou jednoho nebo druhého. Záleží na mnoha okolnostech a vlivech. Lidé, kteří si chtějí i nevysvětlitelné věci vysvětlit výlučně rozumem, to mají sice složitější, ale když jsou dostatečně pokorní, nakonec dospějí ke stejnému závěru jako ti citliví a vnímaví pastýři. Zdůrazňuji: citliví a vnímaví. Aby si někdo nemyslel, že kladem je ta negramotnost. Nikoliv. Kladem a výhodou je vnímavé srdce.

Něco podobného říká i liška v Exuperyho Malém princi, že?

To je přesně ono. Říká tam: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." Jenže když se někdo narodí s velkými schopnostmi a nadáním pro vědeckou práci, tak to nemůže jen tak zahrabat. Vědecké práci se věnovat musí. Ty vlohy nedostal pro sebe, ale pro druhé. Aby jimi sloužil. Ale to není nic proti ničemu. Náš přední odborník, přírodovědec a astronom Dr. Jiří Grygar tvrdí, že: "Mezi vírou a vědou v křesťanském pojetí nemůže být, z principu, žádný rozpor. Rozpory jsou jen mezi vírou a pověrou, nebo mezi vědou a pavědou." Ve své knize "Věda a víra" oponuje marxistům, kteří tvrdí, že neexistují věci nepoznatelné, nýbrž pouze dočasně nepoznané. K tomu říká: "Během XX. století došlo v hlavních oborech přírodních věd k velmi významným objevům a posunu celkového pohledu na schopnost člověka postihnout pravé příčiny dějů a vztahů v přírodě, a předešlá vědecká pýcha tím vzala patrně již definitivně za své."

Je to tím, že každý vyřešený vědecký problém okamžitě nastoluje několik problémů dalších, ještě složitějších, ještě obtížněji zodpověditelných. Na to poukázal už známý fyzik a filosof Pascal, když přirovnal vědecké poznání k neustále rostoucí kouli. Můžeme si to představit třeba na pouťovém nafukovacím balónku. S rostoucím vědeckým poznáním se objem Pascalovy koule (a našeho balónku) rychle zvětšuje. Ale současně se zvětšuje i povrch té koule nebo balónku, který představuje dotyk se vším dosud nepoznaným, neprobádaným.

To dobře znají studenti. Den před zkouškou, na kterou se poctivě připravovali, by člověk čekal, že řeknou: Tak už to všechno umím". A oni naopak zjišťují: "Vím, že nic nevím".

To je ale podle mě mimořádně důležitá a cenná zkušenost, i když trpká. Je to zkušenost pro budoucího vědce nenahraditelná, protože ho učí zdravé pokoře. Já si nesmírně vážím lidí, kteří toho hodně znají a přesto, nebo spíš právě proto jsou pokorní. Takovým je i pan dr. Grygar. V té své knize klidně přiznává: "Existence a vývoj vesmíru nám dnes připadá snad ještě tajemnější než v době, kdy naši předkové věřili na bohy blesku, vod a sopek. Troufám si proto tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa, jak to kdysi tak předvídavě a výstižně vyjádřil žalmista: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou."

To je nádherný žalm. Zvlášť, když si ho člověk v duchu recituje někde na horách pod hvězdnou oblohou.

Nádherný je, jenže člověka, který chce všechno doložit a vědecky dokázat, asi moc neosloví. Začátkem listopadu dr. Grygar odpovídal na Internetu na dotazy ze svého oboru. Jeden student se ho tam ptal, jak má oponovat spolužákovi, který mu řekl zhruba toto: "Moje teta pracuje ve výzkumáku a co se týče duchovních záležitostí, tak z těch si nic nedělej, protože tam všecko vědecky prošťourali a žádnej Bůh nebo duše tam prostě nikde není…" Dr. Grygar mu na to odpověděl: "Bylo by opravdu s podivem, kdyby badatelé v jakékoliv přírodní vědě našli Boha nebo duši, protože nejde o hmotné objekty. Když si koupíte, řekněme pračku a rozeberete ji do posledního šroubečku, také tam nenajdete ani kousek konstruktéra, který tu pračku vymyslel, ba ani stopu po dělnících, kteří ji smontovali dohromady."

Ono to zní až komicky, ale možná si teď nejeden posluchač vzpomněl, jak jim soudruh učitel vysvětloval, že Bůh není, protože ho Gagarin nikde nepotkal.

Nejhorší je, že to chudák neříkal jako vtip, ale myslel to úplně vážně.

Jestli ovšem jeho jediným zdrojem informací byl VÚML, tak se není čemu divit. Dnes máme možnosti nesrovnatelné. A mohu si vybrat, koho se zeptám na to, čemu nerozumím, co nevím a o čem bych něco vědět chtěla. To je hodně důležité, vědět něco o člověku, kterého se ptám. Vědět, zda je důvěryhodný nebo ne, protože když se v tom oboru nevyznám, těžko si věrohodnost jeho odpovědí mohu objektivně ověřit. Musím se spolehnout, že mě neklame. Osobně důvěřuji lidem vzdělaným, ale jen těm pokorným. Těm, kteří se nezdráhají přiznat svoje limity. Takovým člověkem se pak ráda nechám poučit.

To vám ráda věřím. Protože jak jsem vás za těch pár měsíců mohla poznat, zvídavá jste dost.

Zvídavá i zvědavá. Když jsem si nedávno na Internetu procházela ty otázky a odpovědi, zjistila jsem, že se pana dr. Grygara kdosi zeptal na to, co mi už víckrát vrtalo hlavou. Co je nového ve zkoumání civilizací na jiných planetách a jaká je pravděpodobnost existence jiných civilizací. Abych to nepřekroutila, jeho odpověď raději přečtu: "Pokrok je pouze v tom, že moderní technika nám umožnila objevit už více než 100 planet mimo sluneční soustavu. Jejich vlastnosti se však vesměs liší od vlastností naší Země natolik, že život aspoň vzdáleně podobný našemu tam nepřipadá v úvahu. Podobně ve sluneční soustavě je už prakticky jisté, že mimo Zemi není složitější vícebuněčný život, natož cizí civilizace. Pravděpodobnost, že ve vesmíru jsou jiné civilizace, není zřejmě nijak veliká, ale také není rovna nule. Objevit důkazy o případné existenci mimozemšťanů bude jistě obtížné a nikdo nedokáže odhadnout, zda se to někdy vůbec podaří. Rozhodně se o to vědci nepřestanou pokoušet, ale je to vskutku běh na dlouhou trať, která možná vůbec nemá cílovou pásku." Tolik dr. Grygar.

A když tohle všechno vím, nedělá mi nejmenší problém, navzdory lékařskému diplomu z Karlovy univerzity, přiběhnout s těmi negramotnými pastýři k jesličkám a sklonit se před Bohem, který se pro nás neváhal narodit v chlévě a zemřít na kříži.

Před chvilkou jsem si říkala, že se v tom vesmíru ztratíme, ale už jsme zase zpátky u jesliček. Neříkala jste na začátku něco o pavučině?

No vidíte, málem bych to zamluvila. To byl takový malý trapas. Jak jsem si s těmi mudrci od východu v duchu povídala, zasáhl do toho trochu netaktně můj manžel. Všiml si malé pavučiny v rohu mezi oknem a konzolí na záclonu. A samozřejmě to hned řekl nahlas. Před tou vzácnou návštěvou. Ne, že bych vánoční úklid přeháněla, ale jakž takž jsem na Vánoce uklizeno měla. Kdy ji ten pavouk utkal, to se poznat nedalo, ale je pravda, že tam byla a že jsem se před těmi hosty zastyděla. Ti to ale celé pohotově obrátili naruby a manžel si s nimi notoval. To, co se hospodyňkám nelíbí, oni obdivovali jako úžasné umělecké dílo. Manžel hned vytáhl hromadu krásných černobílých fotografií nejrůznějších pavučin. Kdysi se tím bavil. Fotografoval pavučiny na nejrůznějších rostlinách, plotech a zákoutích, fotografoval je v protisvětle, s rosou i bez rosy, s pavouky i s chycenými mouchami - a musela jsem uznat, že je to skutečně krása nesmírná. A taky jsem si s radostí uvědomila, že jsem najednou s těmi mudrci na stejné úrovni. Ani oni netušili, jak to ten pavouk dokáže, ale upřímně žasli nad jeho výtvorem. A protože byli hezky pokorní, nechali se mým manželem poučit v oboru, ve kterém sami byli laiky. Ne, že by můj manžel uměl tkát pavučiny, ale o pavoučím vláknu nám přečetl z časopisu Science - VTM spoustu zajímavostí.

Říká se, že pavoučí vlákno je jedním z nejpevnějších materiálů na světě.

O tom tam taky psali. Prý by to pavoučí vlákno muselo být dlouhé desítky kilometrů, aby se vlastní vahou přetrhlo. Je tak pevné, že bez problému zarazí poměrně těžkou včelu v plné rychlosti. Vědci spočítali, že lanko ze stejného materiálu silné jako tužka by v letu zastavilo středně velké dopravní letadlo. Různí pavouci používají různé snovací techniky. Jeden z nich dokáže utkat vlákno, které je možno napnout až na dvacetinásobek původní délky, aniž by prasklo.

To je úžasné, co takový malý tvoreček dokáže. To jim mohou technologové jen závidět.

Určitě jim to závidí, a snaží se tomu přijít na kloub. Však taky řadu chytrých vynálezů, které běžně používáme, lidé okoukali z přírody. Například obyčejný zip u kalhot nebo u sukně. Ten okoukali od ptáků. Když se podíváte na ptačí brko pod silným zvětšovacím sklem, objevíte, jak důmyslně je zkonstruované. Z rohovitého brka vyrůstá tzv. prapor. Ten se skládá z několika stovek větviček. U jeřába je jich asi 650. A z každé té větvičky trčí nahoru a dolů stovky párů "chmýří", což je dohromady na jednom brku více než jeden a půl milionu, Ale to ještě není všechno. Na spodní části každé té větvičky jsou umístěny stovky zatočených žlábků ve tvaru oblouku. Do nich přesně zapadají háčky, umístěné na horní straně sousední větvičky. A právě tuhle vtipnou fintu napodobil vynálezce zipu. Je to šikovné, nespadnou nám kalhoty. Ale všichni moc dobře víme, jak je takový zip poruchový. Když se zasekne, musíme ho vyměnit celý. U ptačího pera je to "vymakanější". Háčky mohou ve žlábcích klouzat sem a tam a tím se prapor pera může značně zvětšovat anebo zmenšovat. To ptákům umožňuje plachtění. A když se tohle ptačí zdrhovadlo pocuchá, pták ho snadno zobákem uhladí a je zase v pořádku a plně funkční.

To je pravda. Určitě si každý někdy pohrál s obyčejným slepičím perem. Když se pocuchá, stačí ho přejet prsty a je zase jako nové. To je skutečně úžasné.

Je to úžasné a takových úžasných věcí jsou kolem nás spousty a spousty. Stačí si toho jen trochu všímat a člověka nutně musí napadnout otázka, na co je vlastně tak pyšný? Je proto logické, že čím víc toho člověk o přírodě a o stvoření ví, tím se stává pokornějším. V poslední době nám dělá velké starosti ekologie. Víte, jak má tenhle problém vyřešen ten pavouk? Samozřejmě, že to jeho vlákno je vyrobeno z materiálu, který podléhá ekologickému rozkladu. A navíc jako rozpouštědlo používá vodu a ne všelijaká jedovatá a zapáchající organická rozpouštědla jako to dělá člověk.

Příroda sama asi vždycky bude pro člověka obrovskou a nevyčerpatelnou studnicí poznání. Ale ráda bych se zeptala ještě na něco: nebylo v tom článku o pavoucích řečeno, kde má ten pavouk svůj tkalcovský stav?

Bylo. A budete se divit. Nemá ho v žádné tkalcovské dílně, ale na břiše. Nosí si ho sebou.

Naše ženské vnady jsou vlastně mléčné žlázy zakončené bradavkami. Pavouk má na rozdíl od nás většinou tři páry žláz zakončených bradavkami snovacími. Jeho žlázy neprodukují mléko, ale sloučeninu, podobnou jakémusi laminátu. Ve skutečnosti to jsou malinkaté bílkovinné molekuly, které ze žlázy tečou ve vodném roztoku do tenkého kanálku, v něm se tahle pasta natáhne a projde lázní v kyselině. Voda se z této hmoty vyloučí a recykluje, zatímco bílkoviny se spojí a tuhnou. Ale aby to nebylo tak jednoduché - na světě bylo dosud popsáno více než 340 tisíc druhů pavouků a každý ten druh "vyrábí" své vlastní vlákno. Některé dokonce vytvářejí různé typy pro různé účely. Nejpevnějším druhem pavoučích nití je vždycky vlákno vlečné, které tvoří kostru pavučiny. Toho je v případě ohrožení pavouk schopen vyrobit metr za sekundu - např. když skáče ze stromu, aby se vyhnul útoku ptáka.

To všechno jsou moc zajímavé věci, ale náš čas se chýlí ke konci, něco si musíme nechat napříště. Na závěr můžeme aspoň říct, že věda a víra si nekonkurují.

Nekonkurují a ani neodporují. Věda nemůže Boha ani potvrdit, ani vyvrátit. Věda však může rozšířit představy věřícího člověka nejen o světě, ale i o Bohu. Nevěřící lidi může přivést až do bodu, kdy jsou schopni přijmout dar víry. To však nefunguje u každého, protože, jak jsme si řekli, nezbytnou podmínkou je zde pokora. Potvrzují to i statistiky - mezi vědci na celém světě je zhruba polovina věřících a polovina nevěřících. Pyšní mají zkrátka smůlu.

Paní doktorko, nevím, jestli znáte tenhle text - Interviev s Bohem. Já vám ho teď přečtu a doufám, že se vám bude líbit tak jako mně.

INTERVIEW S BOHEM

Pojď dál, řekl Bůh. Tak ty bys se mnou chtěl dělat interview?

Jestli máš čas, řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl.

Můj čas je věčnost a proto je ho dost na všechno.

A na co se mě vlastně chceš zeptat?

Co tě na lidech nejvíc překvapuje? Bůh odpověděl.

To, že je nudí být dětmi a tak pospíchají, aby dospěli. A když jsou dospělí, zase touží být dětmi.

Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví.

Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost a pak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít a že umírají,
jako kdyby nežili.

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli.

Pak jsem se zeptal: Co bys chtěl, jako rodič, naučit své děti?

Bůh se usmál a odpověděl.

Chci, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval.

Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.

Chci, aby poznaly, že nejcennější není to, co v životě mají,
ale koho mají.

Chci, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými.

Každý bude souzen sám za sebe, ne protože je lepší nebo horší než jiní.

Chci, aby poznaly, že bohatým není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.

Chci, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.

Chci, aby se naučily odpouštět. Odpouštět skutkem.

Chci, aby věděly, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.

Chci, aby věděly, že za peníze si mohou koupit všechno, kromě štěstí.

Chci, aby poznaly, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví a přesto je má rád.

Chci, aby poznaly, že vždycky nestačí, aby jim druzí odpustili, ale že oni sami musí odpouštět.

Chvíli jsme seděli a já jsem se těšil z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl. Kdykoliv. Jsem tu dvacet čtyři hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím.

Lidé zapomenou, co jste řekli, lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.

Znala jste to?

Neznala. Slyším to poprvé a moc se mi to líbí. Bylo by to téma na několik pořadů. Určitě se k tomu brzy vrátím.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Témata: ekologie, životní prostředí | věda | Věda, rozum, víra

Související texty k tématu:

Věda, rozum a víra:
- Jiří Grygar a jeho pohledy na vědu a víru - soubor textů
- Odporují si věda a víra? Prof. RNDr. Jan Fischer DrSc
- O vztahu víry a rozumu - průřez encyklikou Fides et Ratio (ThDr. Jiří Skoblík )
- Mystérium a rozum - o Bohu systematicky (Dominik Pecka)
- Další texty k tématu věda, rozum a víra zde

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line