Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004)

Před 14 dny jsme si tu spolu povídaly na téma Internet a senioři. Jak to dopadlo? Udělali vám posluchači radost? Vyhrála jste sázku? Byli učenlivými žáky?

Byli velmi učenlivými žáky. Škoda, že jsem tu sázku řekla jen tak - řekla jsem: vsaď se, že to většina posluchačů zvládne - a bohužel jsem neřekla o co se vsadíme. Ale nevadí. Důležité je, že jsem vyhrála, a to na celé čáře. Stalo se totiž něco, co jsem ani já nečekala. Logicky jsem předpokládala, že se na tu webovou stránku s citáty z tohoto pořadu začnou dobývat vnuci našich posluchačů až následující den, tedy ve čtvrtek. A představte si, paní Retková, že mi správce té stránky už tentýž den, v tu naši středu, ve čtvrt na pět odpoledne hlásil, že ji právě otevřel tisící návštěvník /.../

Tak to se opravdu povedlo. Blahopřejeme vám, milí posluchači a děkujeme za pochopení. Jste prostě úžasní. A teď paní doktorko posluchačům prozraďte, jaké téma jim nabídnete dnes?

Na dnešek jsem si připravila téma hodně staré, a přesto i v dnešní době aktuální. Bude to Sodoma Gomora.

****************************************************

Říkáte Sodoma Gomora. Jak jste přišla zrovna na tohle téma? Co vás k tomu vede?

Někdy minulý týden jsem na Smíchově dvakrát v jediném dni nechtěně vyslechla lamentace, prokládané za každou druhou větou rozhořčeným: "To je Sodoma Gomora!" Poprvé to bylo ve frontě u pokladny v samoobsluze, podruhé krátce poté, na zastávce tramvaje.

Tam se děly nějaké nekalosti?

Přesně takhle jsem v duchu taky zareagovala. Rozhlížela jsem se kolem co se děje, co tam kdo páchá anebo kde visí nějaký nemravný billboard, ale nic neobvyklého tam k vidění nebylo. Tak jsem usoudila, že si ty ženy ( v obou případech to byly ženy), že si prostě ulevují při vzpomínce na nějaké pobuřující zážitky nebo zkušenosti. O co konkrétně tam šlo, to nevím a vlastně mě to ani tak moc nezajímalo. Spíše by mě zajímalo, co o té Sodomě a Gomoře vlastně vědí. Ale zdálo se, že jsou pořádně rozzlobené na celý svět a tak jsem neměla odvahu se jich na to zeptat. Takže opravdu nevím, jestli to úsloví používaly jako nějaký slogan anebo jestli věděly, že Sodoma a Gomora kdysi existovala.

Byla to dvě města poblíž Mrtvého moře, města, která zmizela z povrchu zemského pro své neřesti a zvrhlosti. Bible praví, že tato města byla zničena ohněm a sírou. Dnes bezpečně víme, že ta města existovala, že zmizela z povrchu zemského, ovšem nezmizela beze stopy. Archeologové jednoznačně prokázali, že se nejedná o nějakou báchorku, ale o skutečnou historickou událost. O událost, která je popsána hned na začátku Bible, ve Starém zákoně, v 1. knize Mojžíšově. V ní celá jedna kapitola podrobně popisuje, jak Abrahám smlouvá s Bohem, který už toho má akorát dost a na neřesti páchané obyvateli Sodomy a Gomory se dál nechce dívat. Chystá se je vyhladit.

Abrahám, který má v těch městech spoustu známých a přátel, se proto rozhodne s Bohem smlouvat. Smlouvá jako na trhu. A smlouvá, musím říct, velmi úspěšně. Argumentuje tím, že tam přece nežijí jenom neřádi, ale také lidé slušní spravedliví. A něco takového přece Bůh nemůže dopustit - aby spravedliví zahynuli společně s těmi neřády. Na tuhle námitku mu Bůh řekne: "Najdu-li tam padesát spravedlivých, ušetřím ta města". Jenže Abraham si zřejmě není tak docela jistý, že by se tam těch padesát spravedlivých našlo, tak to postupně usmlouvává na pětačtyřicet, pak na třicet a nakonec až na pouhou desítku. Deset spravedlivých ve dvou městech - to už mu připadá celkem reálné. Tak se smlouváním skončí a běží domů za svou ženou Sárou, aby tu desítku spravedlivých spolu sepsali, Bohu předložili a tím Sodomu a Gomoru zachránili.

Snaha to byla hezká, ale myslím, že je všeobecně známo, že tu desítku spravedlivých dohromady nedali.

Dohromady ji skutečně nedali a máte pravdu i v tom, že to všeobecně známo je. Přesto si ale myslím, že stojí za to si přečíst, jak vtipně tenhle starozákonní příběh převyprávěl Karel Čapek ve své Knize apokryfů. Možná nám to bude hodně povědomé. Možná se v tom chvílemi sami uslyšíme. Karel Čapek tam barvitě líčí, jak si Abrahám zavolal Sáru a říká jí: "Poslyš, mám to z nejlepšího pramene, ale nikdo se to nesmí dozvědět. Hospodin se rozhodl Sodomské a Gomorské kvůli jejich hříchům zahubit. Sám mi to řekl." Sáru to ale, jak se ukázalo, zas tam moc nepřekvapilo. Hned spustila na Abrahama: "Vidíš, neříkala jsem to už dávno? A když jsem ti povídala, co se tam děje, tys je ještě hájil a mně jsi okřikoval - mlč, nepleť se do toho, co je ti po tom? Teď to vidíš, já to dávno říkala. To se dalo čekat. Když jsem o tom onehdy mluvila s Lotovou ženou, povídám jí: Paní, kam tohle povede?"

"A o to právě jde - kam tohle povede", říká na to Abrahám a chce po Sáře, aby mu honem rychle pomohla tu desítku spravedlivých vybrat. "Není nic snazšího, i sto ti jich tam najdu" holedbá se Sára. No a teď probírají jednoho obyvatele těch dvou inkriminových měst po druhém. Nejdřív za spravedlivého označí svého synovce Lota a jeho ženu. Tady není pochyb. A už mají první dva. Abrahám navrhuje i jejich dvě dcery. Ale to se už Sáře nelíbí: "Jen si nemysli, ta starší, to je pěkná nestyda. Nevšiml sis, jak před tebou minule kroutila zadnicí? To ta mladší se zdá skromnější. No ale když myslíš, tak je tam připiš obě." "To už máme čtyři spravedlivé", raduje se Abraham. "Kohopak bychom vybrali dále?" A Sára navrhuje: "Když tam dáš obě děvčata, musíš přece připsat i jejich ženichy."

To ovšem rozčílí Abraháma: "Copak může být syn takového zloděje a lichváře spravedlivý?" A navrhuje starého Náchora. To pro změnu vytočí zase Sáru: "Že o něm vůbec můžeš mluvit. Copak nevíš, že spí s pohanskými děvkami, ačkoli je stařec? To je spíš spravedlivý Sabatach." Teď se zase rozpálil Abraham: "Takový křivopřísežník. Nežádej ode mě, abych ho navrhoval Hospodinu mezi spravedlivými. To by spíš padal v úvahu Elmodad nebo Eliab." Na to řekla Sára: "Abys tedy věděl - Eliab zcizoložil s ženou Elmodadovou. Kdyby Elmodad za něco stál, vyhnal by svou ženu, tu couru, kam patří. Ale snad bys mohl navrhnout Námana. Ten za nic nemůže, protože je blázen." Abraham jí odpověděl: "Toho ne, ale navrhnu Melchiela." "Navrhneš-li Melchiela, nemluv se mnou. Copak se ti neposmíval, že se mnou syna nemáš, ale s děvkou Agar jo?"

- A tak to pokračuje dál - jeden je prostopášník, druhý je lakomec, další obcuje s nevěstkami, a jiný zase tvrdí, že mu patří pastviny, na kterých Abrahám pase svá stáda. Když dají tímto způsobem horko těžko dohromady šest spravedlivých, Abrahama už nikdo další nenapadá. Ale spoléhá se na Sáru. Ta přece v těch dvou městech musí čtyři spravedlivé ženy znát. Jenže Sára smutně kroutí hlavou. Nezná ani jedinou.

Myslím, že nám všem je teď jasné, proč jste na začátku našeho povídání zdůrazňovala, že jde o příběh hodně starý a přesto i dnes velmi aktuální.

************************************

Před písničkou jsme si tu převyprávěli poučný a historicky doložený příběh o Sodomě a Gomoře. Jak je vlastně starý?

To víme docela přesně. Archeologové při průzkumech v okolí Mrtvého moře zjistili, že Sodoma a Gomora byla z povrchu zemského vyhlazena asi dva tisíce let před Kristem. Přičteme-li k tomu dva tisíce let po Kristu, jsou to čtyři tisíce let. Ovšem, že jde o téma aktuální i dnes, to konec konců dokazují i lamentace těch rozhořčených žen na pražském Smíchově z minulého týdne. Když jsem je tak pozorovala, nápadně mi připomínaly právě tu Sáru s Abrahámem. Ti taky na všech kolem sebe (aspoň v tom Čapkově podání) viděli jen to špatné. Ale budiž jim ke cti, že se poctivě snažili shromáždit argumenty a za ta města, tak jak uměli, aspoň orodovali. Na rozdíl od nich ale na těch rozhořčených ženách na Smíchově byla vidět nedočkavost a vyslovená nespokojenost - jak to, že se na to může Bůh dívat? Jak to, že to neřeší, jak to, že s tím zkaženým světem už dávno pořádně nezatočil? Naštěstí pro nás má Bůh s námi větší trpělivost než máme my sami se sebou. To ovšem neznamená, že jeho to konečně nic nového pod sluncem. V každé době žili lidé, kteří se na tu Boží trpělivost trpělivost nemá žádné meze a že se na ni můžeme opovážlivě spoléhat. Není opovážlivě spoléhali, stejně jako v každé době žili i lidé, kteří naopak nechápali, proč už Bůh tou svou trestající pravicí nezasáhne a svět neztrestá. Máme dokonce písemný doklad o tom, že to vrtalo hlavou i Ježíšovým současníkům a učedníkům. Přece proč jinak by jim vyprávěl podobenství o pleveli mezi pšenicí? Právě tohle podobenství je krásnou odpovědí všem, kteří jsou nedočkaví a kteří by soud - i nad tou dnešní Sodomou a Gomorou - chtěli uspěchávat. To podobenství je krásně srozumitelné a výmluvné, není dlouhé a tak ho tu teď přečtu:

Podobenství o pleveli mezi pšenicí

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: "Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?" On jim odpověděl: "To udělal nepřítel." Sluhové mu řeknou: "Máme jít a plevel vytrhat?" On však odpoví: "Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly." (Mt 13,24-30)

Tak to je skutečně výmluvná a jasná odpověď všem rozhořčeným nedočkavcům. Myslíte si, že je takových lidí mezi námi hodně? Nebo jsou spíše výjimkou?

Neodvažuji se to odhadovat v procentech, ale určitě mezi ně patří i ti, kterým někdy někdo ublížil, oni tu křivdu dosud nedokázali odpustit a těší se, že toho viníka Pán Bůh pořádně potrestá. Někdy na podzim loňského roku jsme se v tomhle pořadu problému odpuštění věnovali podrobněji. Citovala jsem tu v té souvislosti něco z knížky Jozefa Augustyna Křivda, odpuštění a smíření. Někteří posluchači si ji opatřili a děkovali mi za typ, protože jim pomohla v konkrétní složité situaci. Ono to opravdu není tak jednoduché. Dorotej z Gazy to ve svých Duchovních ponaučeních moc hezky vysvětluje na příkladu s řeřavým uhlíkem. Říká, že ošklivé slovo, které se nás dotklo, kterým nás někdo zranil, je jako horký uhlík v naší ruce. Je to velmi nepříjemné, pálí to, bolí to, ale když to chvíli sneseme, uhlík vychladne a sám se uhasí. Jestliže tu utrpěnou křivdu nahlas, anebo i jen v duchu pořád přemíláme, je to jako bychom k tomu uhlíku přikládali dřívka. Začne to čoudit a v člověku postupně narůstá agresivita a hněv. To už je zlé, ale pořád ještě se to dá, pokud člověk opravdu chce, dá se to zvládnout, dá se to uhasit - říká Dorotej z Gazy. Jako spolehlivý hasící přístroj tu doporučuje modlitbu.

Pokud ale ten hněv v sobě člověk dál přiživuje, s člověkem, který mu ublížil v duchu stále dokola diskutuje, je to jakoby na oheň přikládal velká polena a pak už je opravdu problém to zvládnout. Vlastně je to tak, že jedno zlé slovo nakonec může způsobit mnoho velkého zla. Proto tento moudrý muž radí řešit tyhle věci v samém začátku. Určitě je snazší vytrhnout právě zakořeněnou rostlinku, než později porážet mohutný strom a páčit ze země pařez s dlouhými a hlubokými kořeny. A taky je dobré si uvědomit, že bez chyb není nikdo. I ten, komu bylo ublíženo, možná podobným nebo nějakým jiným způsobem někdy ublížil někomu jinému. A jistě byl rád a jistě se mu ulevilo, když mu to ten dotyčný odpustil a usmířili se.

Ale abych se vrátila k té Sodomě Gomoře. Teď mám na mysli tu dnešní Sodomu Gomoru, tu současnou, která nás pochopitelně pálí mnohem víc než ta historická, protože se týká našich životů bezprostředně. Odsouvání problému a strkání hlavy do písku pochopitelně nic neřeší. Kritizování nebo lamentování, jaká je dnes hrozná doba, nic neřeší. Spíše je třeba si uvědomit, že i můj život svým dílem přispívá k tomu, jaká je dneska doba. Dobu, ve které žijeme, jsme si vybrat nemohli. O tom jsme nerozhodovali. Můžeme ale rozhodnout o tom, k čemu čas svého života využijeme. Moudrost člověka nespočívá v tom, jak nejlépe životem proplout a jak se prosadit, ale jak svůj jedinečný a neopakovatelný život naplnit. Neboli jak žít svůj každodenní život, abychom - jeden každý z nás - jednou byli shledáni a uznáni spravedlivými. Nikoliv snad nějakou Sárou nebo našimi sousedy, ale samotným vševědoucím Bohem. Naštěstí pro nás Bůh není jenom vševědoucí a jenom spravedlivý, je také milosrdný. Jsme lidé chybující. Každý z nás občas něco pořádně zpacká a lidé mají tendenci posuzovat nás podle našich jednotlivých kroků, bohužel často právě jen podle těch chybných kroků. Ale Bůh je Láska. Je milosrdný a je shovívavý. Bůh si rozhodně naši zkázu nepřeje. Určitě si nepřál ani zkázu Sodomy a Gomory.

Teď mě tak napadá - věděli vlastně ti obyvatelé Sodomy a Gomory jak se mají chovat? V té době přece ještě neznali ani Desatero? Nebo ano?

Neznali. Desatero dal Bůh na Sinaji až Mojžíšovi, to bylo později. Ale od samého začátku lidských dějin tu bylo něco, co nazýváme svědomím. Však i v tom dialogu mezi Abrahámem a Sárou je naprosto zřejmé, že jim nedělalo problém rozlišit co je dobré a co je zlé. Co se smí a co se nesmí. Ale my žijeme ve třetím tisíciletí po Kristu. My máme nejen Starý Zákon s Desaterem, my už máme k dispozici i Nový Zákon a ten je přímo nabitý radami jak to úspěšně zvládnout. My už se opravdu nemůžeme vymlouvat, že nám nikdo neřekl, co to znamená být spravedlivým. Dokonce si už teď, v předstihu, můžeme přečíst scénář Posledního soudu. Není to nic tajného. Evangelista Matouš byl osobně přítomen u toho, když Ježíš popisoval svým přátelům, jak bude probíhat poslední soud, kterému se nikdo z lidí, tedy ani nikdo z nás nevyhne. A vůbec nezáleží na tom, jestli byl někdo věřící či nevěřící.

Matouš nám za čerstvé paměti písemně zaznamenal, slovo od slova, co o tom Ježíš řekl. Jak před sebe shromáždí všechny lidi ze všech národů, kteří kdy na zemi žili, a oddělí jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů; ovce vpravo, kozly vlevo. A pak řekne těm po své pravici: "Pojďte a ujměte se království, které vám je připraveno už od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně. Spravedliví mu na to řeknou: "Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?" A on jim odpoví: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří (neboli kohokoliv z lidí), pro mne jste udělali." Potom ale řekne i těm po levici: "Pryč ode mne, vy zlořečení" - zavrhne je, a to definitivně. Proč ta tvrdost? Na to odpovídá taky jasně: "Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě; byl jsem nemocný a ve vězení a nenavštívili jste mě. Tu mu na to řeknou také oni: "Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?" A on jim odpoví: "Cokoliv jste neudělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali." A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života. (podle MT 25,31-46)

To je moc hezký návod pro dobrý život. Dopřejeme si chvilku hudby, abychom se nad ním mohli v klidu zamyslet, aby v nás mohl doznít.

************************************************************************

Tak si říkám, že z toho textu, který jste nazvala scénářem posledního soudu je vlastně snadné odvodit definici pojmu "spravedlivý". Právě o ty spravedlivé v té Sodomě a Gomoře šlo především. Kdyby se jich tam našla aspoň ta desítka…

- nemuselo to tam dopadnout jak to dopadlo. Z toho pro nás plyne jasný závěr a naléhavý úkol: snažit se ze všech sil být onou desítkou spravedlivých v té současné Sodomě a Gomoře. Nadávání a kritizování nepomůže. To není k ničemu. Naopak, ještě to zhoršuje celou situaci, protože to otravuje vzduch. Jediné řešení je - začít od sebe. Jenom tak tu (i dnes tolik potřebnou) desítku můžeme dát dohromady. Kdysi jsem, bylo to ve Vysokém nad Jizerou, slyšela na tohle ožehavé téma moc hezké kázání. Vzpomínám si, jak jsme s několika děvčaty odcházely domů a cestou jsme si říkaly: "Jestli teď hned se sebou něco neudělám, tak jsem osobně vinna třetí světovou válkou." Tak mohutně to na nás tehdy zapůsobilo.

Něco na tom je. Když to člověk domyslí do důsledků, tak asi opravdu nakonec musí dojít k závěru, že každý z nás je svým dílem spoluodpovědný nejenom za své město nebo svou vesničku - ale i za tuhle krásnou "modrou planetu", na které žijeme.

Určitě. A když to domyslíme ještě o kousek dál, tak si nutně musíme uvědomit taky svoji osobní odpovědnost za naše potomky a za všechny příští generace, které přijdou po nás. To tehdy sodomským a gomorským zcela ušlo. Nebo je to prostě nezajímalo. Sobectví, momentální prospěch, výhodičky a všelijaké požitky byly pro ně důležitější. Ostatně, není to v naší historii jediný příklad sebezničení. Kdykoliv se nějaká civilizace zpronevěřila Božímu řádu a zvrhla se, dříve nebo později se sama zlikvidovala. Prostě zanikla. A ono to nemusí být hned "ohněm a sírou" jako v Sodomě a Gomoře, nebo zbraněmi hromadného ničení. Těch způsobů, kterými si lidstvo samo pod sebou podřezává větev, je celá řada. Například taková nezřízená touha po blahobytu a pohodlíčku - vznešeně tomu říkáme "uspokojování potřeb" - na první pohled to vypadá docela nevinně, dokonce rozumně. Vždyť Bůh nám přece dal rozum, abychom ho používali. Ano, rozum nám dal a dal nám k němu navíc i naprostou svobodu v rozhodování. Ale s tou svobodou je nerozlučně spojena i odpovědnost. Odpovědnost za každé to naše jednotlivé svobodné rozhodnutí. Se svobodou je spojena také odpovědnost za používání nebo nepoužívání i toho rozumu, kterým jsme byli obdařeni. Nepoužívání rozumu je jistě chyba. Používat rozum je nutné, ale je třeba ho používat dobře, ne špatně. Tady hodně záleží na motivaci. Na tom, proč se tak či onak rozhoduji. I tady je to podobné jako s tím horkým uhlíkem. Na začátku může být trocha sobectví, trocha lenosti, trocha touhy po pohodlíčku, po bohatství a podobně. Když to člověk silou vůle hned v začátcích nezkrotí, zadělává si na malér.

Jestliže rozumem vymyslí a vůlí rozhodne, že děti jsou vlastně jen přítěží a omezením, a život je přece jen jeden, tak proč se něčím nechat omezovat, proč si ho neužít dosyta - má zaděláno. Když se tenhle hřích sobectví v některém národě rozmůže víc, národ začne vymírat. Myslím, že nemusíme chodit daleko, abychom toho byli svědky. Bohužel. A když se k tomu sobectví přidá ještě nezřízená touha člověka všechno mít, a to teď hned a okamžitě a pokud možno bez práce, bez ohledu na přírodu, bez ohledu na přírodní zdroje, které tu nejsou jen pro naši generaci, může být zkáza dokonána jedna dvě. Bez přímého Božího zásahu.

Ale mým záměrem rozhodně nebylo posluchače strašit, právě naopak. Doufám, že mě pochopili. Doufám, že jsme si tu dnes jasně řekli, co a jak dělat pro to, aby naše civilizace nezanikla a pokud je chorá, aby se začala postupně uzdravovat. Ne někde na druhém konci světa, ale tady a teď, tady, na tomto místě, na kterém žijeme právě teď my - to znamená vy, naši posluchači, my dvě s paní Retkovou a všichni ostatní, které máme rádi a na kterých nám záleží.

Úkol je jasný a navíc nesmírně zodpovědný. Tentokrát tu ale nezazněla žádná modlitba. Nezklameme naše věrné posluchače?

No to nesmíme.

Tak co s tím uděláme?

Tentokrát jsem nepřinesla žádnou modlitbu, ale mohu nabídnout dva texty, které tu zazněly a tři způsoby, jak se k nim dostat. Prvním textem je Podobenství o pleveli mezi pšenicí, druhým je Scénář posledního soudu. Nejrychleji se k nim dostane ten, kdo má doma v knihovně Nový zákon. Stačí nalistovat hned v prvním evangeliu, tedy Matoušově, kapitolu 13. a kapitolu 25., a je to. No a na ty, kdo už bezpečně trefí na internetovou stránku www.vira.cz/svatosova, v tuhle chvíli už oba texty čekají tam. Taky jednoduché a taky rychlé. Třetí způsob - zasílání textů v dopise je nejpomalejší.

I tahle možnost zůstává, nelze-li jinak. Díky, že nezapomínáte přiložit ofrankovanou obálku se svou adresou.