Zpověď

Jak začít, kde a kdy se zpovídat?

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Když jste jednou pokřtění, už se váš křest, byť si z něho nepamatujete vůbec nic, nebude opakovat. Pokud chcete pravidelně chodit do kostela a účastnit se bohoslužeb aktivně, třeba i chodit k přijímání, vaše kroky povedou přes zpovědnici.
Zpovědi se také říká svátost smíření nebo svátost pokání. Není to pouhá čistírna nebo pračka, jak tomuto obřadu někteří říkají. O co jde? Zpověď bychom mohli zařadit do kategorie obřadů uzdravení. Náš život je proniknut vztahy. A stává se každému, že se mu ve vztazích něco nepovede. Křesťanství rozděluje tři kategorie vztahů: k sobě, k druhému člověku a k Bohu. Na všech těchto rovinách se učíme žít. Podobně jako ve škole trvá dlouho, než se žáček naučí správně číst, psát a počítat, tak i ve škole života chybujeme. Mnohdy to jsou chyby fatální, které mají dalekosáhlé důsledky. Například, když někdo někoho, nedej Bože, zabil. Život tomuto člověku již nevrátí. Chyba ve vztahu. Říká se jí hřích. S kým tyto chyby - hříchy řešit?
Když podle biblické zprávy Bůh stvořil svět, prohlásil o něm, že je „velmi dobrý“. Stvořil ho harmonický. Zlo, které díky svobodné volbě člověka vstoupilo do řádu stvoření, tuto harmonii narušilo.
Křesťanství není ve své podstatě dualistickým viděním světa. Není to tak, že by se zlo přetahovalo s dobrem. Neexistují dva principy vzájemně protikladné. Jediným principem všeho je Bůh a ten je dobrý. Bůh stojí nad disharmonií, kterou svými činy způsobíme. Je proto jedinou cestou, jak se uzdravovat, utéci se k Bohu.
Zpověď je svátost uzdravování naší lidské dušičky. Je to svátost, tedy viditelné znamení neviditelné Boží moci. A je to podivuhodné setkání, při kterém Bohu nepřinášíme nic pěkného, jen bahno, které si v sobě nosíme. Zajímavé, že? Sami si od špíny, která v nás je nepomůžeme, ale Stvořitel všeho je schopný s touto špínou pracovat, proměnit ji a uzdravit naše rány, i přesto, že se zdají neuzdravitelné. Zpověď je SETKÁNÍ s Bohem, který je Otec a který je Lékařem našich ran.

JAK ZAČÍT?

Setkat se poprvé s odpouštějícím a přijímajícím Bohem vyžaduje jistou dobu přípravy. Vyhledejte kněze, kterému budete důvěřovat, se kterým se dohodnete na podrobnostech. Řekne vám, jak toto setkání probíhá, jak se na něj připravit. Možná vám doporučí tzv. Zpovědní zrcadlo (okruhy, podle kterých si porovnáte myšlenky). Na začátek je dobrou pomocí napsat si nějaký tahák.
A nadto je moudré uvědomit si, o co mi při tomto velmi krásném setkání jde. Trefně se o tom vyjádřil spisovatel Michail Quoist:
„Jdeš-li ke zpovědi, myslíš nejprve: co mu řeknu? Pak: co si asi pomyslí? A konečně: co mi řekne? Mysli však především na to, s kým se setkáváš a co dostaneš. Děláš víc povyku kvůli hříchům, které přinášíš, a velmi málo kvůli spásonosné lásce, která je ti dána. Čím více uznáváš, že jsi hříšník, čím víc trpíš za svůj nedostatek lásky, čím víc prahneš po odpuštění, tím víc se ti dostane milosti vykoupení.“

OPRAVDU NEŘÍKÁ KNĚZ NIKOMU MÉ HŘÍCHY?

Ano, kněz je povinen zachovávat absolutní zpovědní mlčení. To, co mu řeknete ve zpovědi, si odnese do hrobu. Porušení zpovědního tajemství je postihováno těmi nejpřísnějšími církevními tresty.
Jeden kněz mi vyprávěl o zpovědi zajímavou zkušenost. Říká se, že je někdy těžké pro kněze unést tíhu hříchů nějakého kajícníka. Ale nikdo nepřemýšlí nad tím, že kněz je svědkem hlubokého obrácení nějakého člověka. Takové obrácení může být důvodem k radosti. A kněz se o tu radost nemůže s nikým rozdělit. Musí ji „vykřičet do nebe“.
Jednou jsem slyšel z úst kněze poděkování za gratulace k jeho životnímu jubileu: „Ani nevíte, jak jsem mezi vámi rád. Jak jsem vám vděčný. Tolik víry, tolik obrácení a tolik snahy o poctivý život, který vidím u vás, pomáhá i mému životu.“
Kněz není soudcem, ale služebníkem Božího milosrdenství a je proto často nejen překvapen, jaké veliké divy činí Bůh na „vnitřním nádvoří“ člověka, ale sám je obohacen.

KDE SE ZPOVÍDAT?

Tradice církve ukazuje rozmanitost forem tohoto setkání. Je vaším právem vybrat si kněze. Někdo se pak rád zpovídá ve zpovědnici, v kleče, kdy s knězem komunikuje přes mřížku. Stud mu totiž nedovolí mluvit z očí do očí. Církev nabízí tuto diskrétní formu.
V některých kostelích jsou pak zpovědní místnosti, kde ti dva sedí tváří v tvář. Sám jsem pak zažil zpovědi na různých místech: v přírodě, při chůzi, na schodech nemocničního oddělení, v trabantu.
Zpověď nemusí nutně trvat dvě minuty. Nechtějte zpověď na „běžícím pásu“. Nikdy nezapomenu na svou vojenskou službu, kdy jsem jezdil za jedním knězem, se kterým jsem strávil celý den. Pracovali jsme spolu, jezdili po nemocných, po úřadech. Večer kněz odsloužil ve farním kostele mši. Povečeřeli jsme a den završili zpovědí. Daleko lehčeji se mi hovořilo, protože jsem byl přijat. To je jedna z mnoha různorodých zkušeností, které křesťan může poznat.
Když se setkáváte ve zpovědi s Bohem a svěřujete mu své hříchy, proč mu nesvěřit i to dobré, co vám dal. Při zpovědi je hezké Bohu poděkovat za setkání, která mi umožnil, za lásku, kterou mi druzí projevili, za dary, které jsem dostal. Odevzdejte mu celý život, aby s ním mohl pracovat. I to je tvář svátosti smíření.

KDY JÍT KE ZPOVĚDI A KOLIKRÁT ZA ROK?

Ke zpovědi jděte kdykoli, když toužíte po setkání s Božím milosrdenstvím. Církev navrhuje spodní hranici: jednou za rok. Ale to neznamená, že nemůžete přijít vícekrát. Obvyklé je měsíčně, ale může to být o něco častěji i řidčeji, jak to cítíte vy. Rozhodně využívejte každé vhodné příležitosti. Jak byste mohli chtít po lékaři, aby uzdravil ránu na choulostivém místě vašeho těla, když mu ji neukážete? Když nebudete chodit na kontroly? Podobně je to i se zpovědí.