V poslední době jsou často slyšet výzvy, aby lidé nezapomněli na totalitní praktiky a hlavně aby se z nich další generace poučily. Tak tedy nabízím jednu malou, ale nezapomenutelnou vzpomínku.
Za války jsme zažily úprky při náletech...
Byli jsme tehdy teenageři, kteří v dětství prožili válku, úprky ze školy při náletech, bombardování, věčné sirény, nebezpečí. A proto hned po skončení války (1945) jsme zajásali a s radostí jsme se začali scházet jako křesťanská mládež, začali jsme s chutí skautovat, jezdit na tábory a plánovali svou budoucnost. Ale bohužel to netrvalo dlouho. Rok 1948 zastavil všechny naše plány.
Hledání cestiček komunistické totalitě navzdory
Žily jsme se sestrou v křesťanské rodině a víru jsme si nesly do života. Brzy však všechny rozběhnuté aktivity skončily, víra byla odsuzována, vše co nebylo povoleno od státu, bylo prohlášeno za protistátní činnost a tedy zakazováno. Co dál? Pomalu v nás sílilo rozhodnutí, že si víru musíme uchovat i když veškeré křesťanské organizace rázem skončily. Naše navázaná přátelství ale trvala dál, občas jsme se scházeli. Postupně jsme poznávali další věřící mládež, jezdili jsme např. na poutě na kolech, až kohosi napadlo, že bychom mohli dát dohromady křesťanský sbor a zpívat. To byla jediná tolerovaná činnost při kostelích mimo komunistiký svaz mládeže. Opravdu se mezi námi našli hudebně nadaní jedinci a jako kostelní sbor jsme začali zkoušet. Postupně každý přivedl svého známého… až se z nás stal opravdu velký sbor mladých (asi kolem 50 lidí), cvičili jsme různé duchovní žánry a jezdili všude, kam jsme byli pozvaní (rozumí se do kostelů na kůry) . Náš sbor nesl oficiální název „Vyšehradský“.
Aktivity v utajení
Zpěv samozřejmě ale nebyl naší jedinou činností. To byla jen činnost veřejná, tedy povolená na rozdíl od činnosti tajné. Byli jsme rozdělení do malých skupinek, kde jsme se věnovali výuce víry. Nikdo z nás nevěděl, kdo do které skupinky patří. Všichni dohromady jsme se scházeli jen na zkouškách sboru a jezdili zpívat i mimo Prahu. Byla to krásná léta dospívání a ten hluboký pocit, že všichni milujeme našeho nebeského Otce navzdory komunistickému režimu, byla neocenitelná. V menších skupinách jsme jezdili i do přírody, zvláště na „puťáky“ po našich krásných horách a na brigády pomáhat v lesích, či plít družstevní lány brambor…
Výslechy, věznění, komunistická šikana
Samozřejmě takové množství mladých lidí neušlo pozornosti komunistické státní bezpečnosti (STB). Někdy v šedesátých letech, myslím že na základě nevinné pohledové korespondence s cizinou, což bylo pokládáno za podezřelé, policie mnohé z nás zatkla a vyslýchala, někteří zůstali i několik let za mřížemi, přestože jim nebylo nic konkrétního dokázáno. Ostatním škodili tak, že oznamovali do zaměstnání či do škol naši „protistátní“ činnost a ztrpčovali tím život. Ale vydrželi jsme!
Léta běžela komunistickým plánům navzdrory
Léta běžela, ve sboru vzniklo mnoho křesťanských manželství, kněžská (i biskupské) povolání. Totalita pokračovala a my jsme se i nadále stýkali už jako rodiny s dětmi. Několik rodin jezdilo spolu pravidelně např. na zimní i letní prázdniny, zvláště soukromé chalupy byly naše útočiště. Tam jsme řešili problémy našich rodin, výchovu dětí, mnohdy s námi potají jel i některý kněz (na veřejných chalupách jsme mívali tzv. šeptanou mši svatou). Večery patřily ke společným úvahám, někdy jsme vyslechli z kazet nahraná dobrá kázání, probírali myšlenky z nich a společně se modlili.
Děti z těchto našich rodin si zase vytvářely mezi sebou přátelství, založili jsme jim turistický oddíl (tajně podle skautských zásad.), a posílali je na tzv. Chaloupky Salesiánů, aby se navzájem posilovaly ve svém křesťanském přesvědčení. Společně jsme prožívali i svržení totality, společně jsme se účastnili svateb našich dětí i kněžských primicí. Naše přátelství i duchovní podpora trvá až dodnes. I když už (se 7-8 křížky) naše řady pomalu řídnou, občas se ještě scházíme a vždy společně děkujeme Pánu, že nás provázel a neopustil v těžkých časech našich mladých životů a těšíme se, až si zase zazpíváme v nebi to Händlovo „Aleluja“, které jsme tak rádi zpívali.
I dnes ukazovat světu jiný pohled na život
A co si z této zkušenosti vzít dnes? Současný svět je trochu jiný, ale v něčem i podobný. Hlásá se úplná svoboda pro každého a vidíme kolem sebe k čemu ta údajná „svoboda“ vede. Ti, kteří si nesou ve svých srdcích víru, by neměli zůstávat sami, měli by jít životem s lidmi stejného smýšlení, pomáhat si vzájemně řešit své problémy, vzájemně se posilovat ve víře a ukazovat světu jiný pohled na život. Určitě to stojí za to!
Marie M. * 1934
matka pěti dětí,
babička 14 ti vnoučat,
prababička dvou pravnoučat.
Redakčně upraveno, doplněno titulem a mezititulky...
