Jak se obléknout?

„Krása je Boží dar a je třeba s ní nějak pracovat.“

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Jak se to má s módou v kostele? A jak se dívá křesťanství na krásu? Základní motto této kapitoly by mohlo být: „Krása je Boží dar a je třeba s ní nějak pracovat.“

Pravidla společenského vystupování našich babiček vypadala asi takto: „Ani o svatbě, neřku-li jindy, nečiňme vůči sousedům v kostele neb chrámě poznámek o toaletách, o osobách jiných a t. p. Nezapomínejme, že kostel není ani divadlo, ani salon. Do kostela chodíme v úboru čistém a slušném, dámy nikoli v toaletách křiklavých, přes příliš nápadných. Na mši přicházejme včas, abychom nerušili a zůstaňme do konce. Po celý obřad zůstanou dámy v rukavičkách, které se svléknou jenom při přijímání.“

Inspiraci k dnešnímu pojímání módy v kostele jsem nalezl v jednom čísle Katolického týdeníku . Cituji několik postřehů:
„Samozřejmě kdybych byl křovák, v neděli na sobě budu mít jen bederní roušku (třeba z nejlepšího jaguára, kterého jsem kdy ulovil), ale těžko by na mě někdo dostal smoking. Musím brát v úvahu kulturu a zvyklosti každého národa a každého společenství.“ Velice trefný názor.
„Katolická móda neexistuje.“
„Oblékání do kostela nesouvisí tak moc s módou jako spíš s tím křesťanským (ne)slavením neděle.“
„Řekl bych, že v první řadě jsou šaty něco, co vyjadřuje naše lidství, náš vkus, ale šaty dělají člověka i v tom smyslu, jakou činnost se chystá dělat. Je to také otázka vhodnosti a nevhodnosti; když jdu do divadla, principiálně se obléknu jinak, než když půjdu sportovat. Prostředí kostela vyžaduje určitou zvláštnost a slušnost.“ Na jedné straně „člověk nepřichází do kostela, aby ukazoval sám sebe a strhával na sebe pozornost výstředním oblečením (co do pestrosti a velikosti nebo jeho nedostatku).“ Na druhé straně „u někoho vypadá neděle tak, že se ráno cestou z domova za nějakým sportem nebo jinou zábavou staví na chvilku do kostela.“

V dnešní době se často u nás mladých lidí vytrácí význam slušného oblékání. Proto jít do kostela znamená obléci se slušně. Ze své zkušenosti vím, že mě nikdo nikdy neposlal domů, když jsem na sobě měl jen bermudy, ale v zádech jsem cítil, že to lidem okolo jedno není.

Znám také jednu historku o knězi, který když viděl spoře oděnou dirigentku chrámového sborečku, jak se při dirigování natřásá před očima celého kostela, na konci navrhl farnosti, že příští týden se bude konat sbírka na kroje pro sbor.

Až pojedete do ciziny, například do Vatikánu, vezměte si i za letního žáru delší nohavice a rukávy. Bez nich vás totiž do patriarchálních basilik nepustí.

Samozřejmě když jste s přáteli na vandru a do nedělního programu zařadíte návštěvu nějakého horského kostelíčka, nemusíte se bát překročit práh v maskáčích. Věřící to pochopí, jakmile uvidí, jak ze zad sundáváte batohy. Ale to je spíš výjimečné.

A nakonec nám zbývá ta krása. Každý člověk je přirozeně krásný. Slovo „krásný“ je v křesťanské kultuře synonymem pro slova „dobrý“ nebo „dokonalý“. Není důležité, kým se děláme, ale jací jsme. Krásu, stejně jako dobro a dokonalost, v sobě nosíme a je na nás, jak ji budeme pěstovat. Vždy můžeme druhým pomoci, nebo jim bránit, aby objevili nebo neobjevili krásu v nás. To platí jak o postojích, o chování, tak i v otázkách oblékání a líčení.