Kdo v kostelích je?

Lid kostelní se dělí na chodiče, plniče, jednoročáky....

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

O lidech, které v kostele potkáte jsem nenašel lepší charakteristiku než od Maxe Kašparů: „Mluvil jsem také o rozdělení lidu kostelního. Rozděluji lid kostelní na chodiče, plniče, jednoročáky, kůrovce, kolečkáře, občasníky, nečekance a blahoslavený lid věřící.

Chodiči jsou ti, co chodí do kostela. Přijde, stojí, kouká, když je konec, tak zase jde. Nezpívá, nemodlí se, nechodí ke svátostem, on si to tam jde prostě odstát. On tam chodí. To jsou ti lidé se šuplátkem nedělním.

Plniči. Plní si svou náboženskou povinnost. Plnit povinnosti je něco hrozného, kde je povinnost, tam není láska. Plní si svou povinnost nedělní a jednou do roka, jak říká starý katechismus, se vyzpovídá u řádně zřízeného kněze, v čas Velikonoční přijme Nejsvětější svátost oltářní a zase má na rok postaráno.

Jednoročáci. No, to je moje spolužačka Božka! To je ta půlnoční, kdy chodí plakat nad jesličky. Tito lidé se vydávají za nejzbožnější. Oni vědí, kde je kostel, a na požádání vám zazpívají „Narodil se Kristus Pán“.

Kůrovci, to je takový zvláštní lid, který se shromažďuje na kůru, ale nikoli za účelem, aby tam zpívali. Jsou opřeni o zábradlíčko a říkají si: „Co je to tamhle za ženskou, v tom zeleném klobouku? A tamhle ten holohlavý chlap?“ Tak to jsou kůrovci.

Pak jsou tzv. kolečkáři. Kolečkáři jsou ti, kteří mají křesťanství na kolečkách. Ti mají kontakt s církví jenom třikrát. Dvakrát za živa, jednou po smrti. Na kolečkách ke křtu, na kolečkách na svatbu a na kolečkách na hřbitov. Jak mi říkala jedna známá paní: „No, my jsme také věřící! Vždyť jsme pochovávali dědečka s farářem!“ To jako ne, že by je tam strkali oba do hrobu, ale že u toho byl velebný pán.

Pak jsou nečekanci, občasníci. Ti chodí do kostela občas a nečekaně. Sami neznají proč. Třeba venku prší, tak se tam jde schovat. Jde tam nečekaně a prší občas.

No, a pak je blahoslavený lid věřící. To jsou lidé, kteří se s církví radují, s církví trpí a Kristus je pro ně smyslem života .“

K výčtu od Maxe Kašparů bych přidal ještě dvě skupiny věřících. První skupinou jsou špunti a špuntovky. Tito totiž zásadně usedají na okraj lavice. Kdo hledá místo k sezení, si většinou sedne do další neobsazené lavice. Pohled na zašpuntovaný kostel je úsměvný. Když jsou zašpuntovány všechny lavice, nezbývá vám jiná možnost, než poprosit nějakého špunta nebo špuntovku, zda si můžete sednout. Dotázaný místo toho, aby se posunul více do středu lavice, zaklíněné tělo vysouká do uličky, a když si sednete pěkně vás zašpuntuje.

Druhou, velmi malou skupinkou, jsou starostlivé matky. Jak zbystří, že jste někdo nový, jsou někdy tak neodbytné, že za chvíli máte v rukou otevřený Kancionál na písni, která se zpívá. Dozvíte se také, co se děje. Kdo je ten kněz u oltáře. Jaké má chyby a vlastnosti. Při tom vás svým rentgenovým zrakem proměří, co jste zač. Ale s takovými vzácnými lidmi se nesetkáte často. Spíše se najdou vnímaví lidé, kteří vám pomohou zorientovat se. Mohou vám být milou pomocí.

Kromě těchto všech lidí v kostele natrefíte na kněze. V krátkosti vám vyjmenuji jejich formy. Je to s nimi trochu složitější, ale pokusím se být stručný, jak mi káže slušné vychování.
Pokud se jedná o obyčejného kněze, který má na starosti farnost, je to farář. Jestliže je mladíček sotva vylíhnutý ze školy, jedná se o kaplana. Pak někde doprovází kněze jáhen. Ten může být i ženatý. Jáhen je takovým pomocníkem biskupa a kněží. Jak se pozná? Na rozdíl od kněze totiž nosí při mši jinak štolu (pruh plátna) a to od levého ramene k pravému boku. Všechny tyto můžete oslovovat souhrnně: „Otče .“ A nebo civilněji s udáním jejich funkce: „Pane faráři“, „Pane kaplane“. Existují i historické tituly, označující významné farnosti, kterým se říká děkanství, arciděkanství. Tam můžete oslovovat kněze: „Pane děkane“, „Otče arciděkane“. Oslovení: „Pane knězi“, je komické.

Rád bych se zmínil o knězi s čepicí Mikuláše. Říká se mu biskup. Oslovujte ho: „Pane biskupe“, nebo „Otče biskupe“. V našich zemích máme také dvě arcidiecéze. Jsou v naší zemi mateřskými diecézemi všech ostatních. Tam sídlí také biskup, kterého je vhodné oslovovat: „Pane arcibiskupe“. Kdybyste potkali například současného pana kardinála Vlka, oslovujte ho: „Pane kardinále“, nebo jednoduše, jak jsem psal výše: „Otče“.

Kněžím při bohoslužbách pomáhají tzv. „ministranti“. Jsou to malí kluci i dospělí pánové a někde ministrují i děvčata. Jsou oblečeni buď bíločerně nebo jen bíle. Někdy připomínají tučňáky nebo právě probudivší se v nočních košilích. Ti knězi jen pomáhají. Kněžími či duchovními osobami nejsou.

Také se setkáte s kostelníkem či kostelnicí. Jsou to velice obětaví lidé, kteří v kostele tráví mnoho času. Mějte proto pochopení, když vás v pozdních večerních hodinách vyzvou nebo poprosí, abyste odešli. Musí totiž zavřít kostel, aby se mohli jít domů postarat o hladové krky zástupu svých dětí nebo dobytka.

Nakonec mezi návštěvníky kostela patří řeholnice (jeptišky, mnišky) nebo řeholníci (mniši). To jsou lidé velmi zvláštní. Rozhodně se vyplatí s nimi zapříst hovor. Zjistíte, že jsou božsky normální nebo zajímavě extravagantní. A navíc je s nimi legrace. Mají nám všem co říci.