Co v kostelích je?

Kropenka, lavice, oltář, kazatelna, kruchta čili kůr

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Když vstoupíte do kostela, všimnete si, že lidé, kteří tam chodí častěji, ihned u vchodu namočí ruku do tzv. kropenky a pokřižují se. Tento symbol je na připomínku jejich křtu a touhy po očistě. Když nejste pokřtěni, nemusíte toto gesto dělat. Pro zajímavost v řeckokatolických kostelích (například když pojedete na Slovensko) nebo v pravoslavných (když pojedete do Ruska) kropenku nenajdete. Oni tento zvyk nedrží. Mají však jiný. Když přijdou do kostela, pokřižují se a ukloní. Potom totéž udělají před každou ikonou, před kterou nadto zapálí svíčku. A to klidně i uprostřed probíhajících obřadů.

Existují zadní lavice. Do nich se člověk snadno schová, ale docela určitě nebude mít z dění kolem oltáře nic. Existují také přední lavice, odkud je dobře vidět na oltář. Jenomže tam se nemusíte cítit dobře, protože lidé okamžitě poznají, že do kostela nechodíte. Nevstáváte či neklekáte jako ostatní. Odvahu, přední lavice jsou vždy lepší. Choďte do předních lavic.

Mezi některými katolíky se traduje podivuhodný zvyk. Lavice se obsazují od zadních k předním. Většinou pak přední lavice zůstává nepochopitelně prázdná. Vidíte, je to příležitost pro vás. Máte jistotu, že naleznete místo.

A ještě je nutné zmínit, co se vám může při obsazování míst přihodit (překvapivě i v těch nejmenších kostelíčcích na vesnici, kam chodí leda hrstka odvážných). S ostychem si sednete do lavice a po nějaké chvíli se k vám přišourá babička jak od Boženy Němcové a obřad neobřad vás z tohoto místa vyžene slovy: „Tohle je MOJE místo!“

Nezlobte se na ni. Možná na tom místě sedí již mnoho desítek let. Možná, že na tom místě má uschovánu sbírku starobylých polštářů, na které položí svá revmatická kolena, aby se za vás mohla pomodlit. Možná, že z toho místa dobře slyší nebo vidí. Nepřežila by, kdyby si měla sednout jinam. Vy to jistě přežijete. Než si sednete o kousek dál, omluvte se a usmějte se na ni. Kdo ví, co budete vyvádět v jejích letech.

Již jsem zmínil, že v kostelích najdete oltář. Je centrem každého kostela. Na něm se, podle katolické víry, setkává nebe se zemí. Jednou jsem asistoval u předvánočního koncertu dětí. Velice milá událost. Sešel se kostel plný rodičů, kteří chodí do kostela pouze jednou v roce na tuto událost.

Většině sborů a hudebních těles v kostele překáží oltář. Ale s oltářem se většinou nehýbe. Ze dvou důvodů: z principu nebo kvůli tomu, že je kamenný. Paní učitelky, které doprovázely děti, toho využily, nestěhovaly ho jinam, ale odložily si na něj kromě not také různé nástroje, čepice a šály. Oltář však není odkladištěm věcí. Věřící v něm vidí symbol přítomnosti Krista. Oltář považují za svaté místo, na které patří jen chléb a víno, dále kniha, ze které čte kněz při mši, svíce, květiny, mikrofon.

Dále v kostele naleznete kazatelnu. Ve většině kostelů se již nepoužívá. Dříve sloužila stejně jako dnešní mikrofony. Takže kněz na vás už nebude hřímat z kazatelny, leda z reprobeden. Dnes se čte Boží slovo od pultíku, kterému se říká „ambon“. Je to také místo, které věřící považují za důležité. Vždyť odtud mluví Bůh, jak říkají.
V kostelích je více zajímavých věcí. O křtu, který se točí okolo křtitelnice se dozvíte něco víc v kapitole o křtu. O zpovědnici v kapitole o zpovědi. Já bych vám rád pověděl ještě o obrazech nebo reliéfech, jež zdobí stěny kostela a o kůru.

Obrazům, a viděl jsem i plastiky či reliéfy, které tvoří cyklus a jsou označeny římskými číslicemi, se říká Křížová cesta. Jestli jste si všimli dobře tak na sebe navazují. Zobrazují poslední chvíle života Ježíše Krista: odsouzení, cestu na popraviště, na níž potkává různé osoby (svou matku, Veroniku, Šimona z Kyrény, plačící ženy), tři pády pod těžkým křížem, ukřižování a smrt, sejmutí z kříže a položení do hrobu. Během období před Velikonocemi, kterému se říká Postní období, se věřící scházejí, jdou od obrazu k obrazu, připomínají si tuto Ježíšovu cestu a snaží se jí inspirovat pro svůj život, který není vždy lehký. Často nacházejí během této modlitby pro svůj život posilu.

Na kůru, neboli kruchtě. Na něm se scházejí nejen varhaník a zpěváci, ale i tzv. “kůrovci”. Jsou to osůbky, které se na kůr schovaly. Na všechny se dívají z ukrytu a zvysoka. Nechoďte na kůr, pokud tam nemusíte. Je totiž zvláštní být kůrovcem. Varhaník a zpěváci mají při mši svůj účel i předem dané úkoly. Základní pravidlo je to, že mají během mše podporovat zpěv všeho lidu. Husité se svými chorály jdou příkladem. Bohužel varhaníci si často pletou doprovázení lidu s koncertem. Pak ale nehrají liturgickou hudbou, ale jen duchovní. Mezi tím je rozdíl.