Pohřeb

Když přijdete na faru domlouvat s knězem pohřeb

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Smrt je bolestnou událostí. Někdo blízký zemře a po něm zůstává díra. Přesto jako příbuzní máme na starost uspořádat rozloučení. V podstatě máte čtyři možnosti. Buď neuspořádáte žádné rozloučení a popel svého příbuzného rozsypete na rozptylové loučce nebo uspořádáte ryze civilní rozloučení v krematoriu, nebo požádáte nějakého kněze, aby na rozloučení před kremací promluvil a nebo můžete požádat o pohřeb přímo v kostele. Zvláště když zemřelý chodil do kostela pravidelně a v církvi byl aktivní, je dobré a jeho důstojné, aby měl pohřeb v kostele.

Společenství církve je plné vazeb, o nichž lidé, kteří do kostela nechodí pravidelně, ani nevědí. Často se tito na pohřbech diví, jak byl jejich příbuzný známý a třeba i oblíbený.

Jeden člověk byl velmi překvapený z pohřbu třináctiletého chlapce. Čekal velice smutný pohřeb, ale ten se nesl ve slavnostním duchu. Z pohřbu se stala slavnost doprovázení na práh nebe. Odtamtud nás ten mladý chlapec bude jednou vítat.

V křesťanské optice není smrt pouze dokonaností života, ale je i dokonalostí života. Přítomnost zemřelých příbuzných v našich vztazích se smrtí nepřerušuje, ale pouze proměňuje. Křesťané věří, že lidská duše je nesmrtelná, že dál žije, že nám na naší životní cestě nějakým způsobem pomáhá.

Odkud křesťané berou tuto naději, tento optimismus? V centru křesťanské víry se stala klíčová událost Kristova zmrtvýchvstání. Jestliže Kristus vstal z mrtvých, máme naději, že i my jednou z mrtvých vstaneme.

Postoj křesťana ke smrti je pak „smát se uprostřed slz“. Na jedné straně křesťané prožívají smutek z rozloučení se svým blízkým, na druhé straně mají onu naději na shledání.
Ještě bych se rád zmínil o dvou dílčích otázkách. Zamyslel bych se nad krematoriem jako místem rozloučení a vyjednáváním pohřbu s knězem.
Víte, jaký je rozdíl mezi rozloučením v kostele a krematoriu? Do kostela přichází člověk již jako malý, když ho tam jeho rodiče přinesou, aby ho nechali pokřtít. Malý človíček doprovázený svými rodiči pak do kostela chodí neděli co neděli, poznává své vrstevníky, poznává své životní hodnoty. Jeho víra projde krizí. Víra dítěte musí být přetavena ve víru dospělého člověka. Dospělý věřící křesťan nalezne také své nezastupitelné místo ve společenství církve. Řekněme, že se třeba ožení nebo provdá. Kde? Zase v tom svém kostele. Doprovodí do kostela i své děti. Chodí jednou měsíčně ke zpovědi, kde se pere se životem a se sebou samým a kde vítězí. Jako zralý člověk mnoho času stráví na kolenou, aby Bohu přinášel prosby za druhé lidi, za mír ve světě, za hojnost, za osamělé, nemocné, děti, mladé, rodiny i staré, prostě za celý svět. Kostel se mu stává druhým domovem. Tento člověk pak zemře. Společenství lidí, se kterými tento druhý domov sdílel se s ním v kostele rozloučí. V kostele se žije celý život. Krematorium je pouze smrt. Je to dům smrti. Kostel naproti tomu je domem života. Krematorium kastruje plnost života, do které patří i smrt. V krematoriu pouze pláčeme, ale pouze pláč nedoprovází náš život.
Když přijdete na faru domlouvat s knězem pohřeb, pokuste se rozpomenout na svého zemřelého příbuzného. Říci: „Pane faráři, maminka byla hodná, pro rodinu, starala se o domácnost a pracovala v hospodářství...“ to je málo na nějakou promluvu. „Pane faráři, ale vy to ale umíte říci,“ slyšel jsem často jako tečku za dotazováním kněze na podrobnosti.
Moc mu pomůžete, když si rozmyslíte jakou životní moudrost vám váš příbuzný zanechal. Je to duchovní dědictví, ke kterému se váš příbuzný musel těžce probojovávat. Na vás, jako další generaci, záleží, jak s tímto dědictvím naložíte. Kněz o tomto dědictví může mluvit. Může ho zmínit jako základy, na nichž vy pak můžete dál stavět hodnotu, kterou vám váš zemřelý příbuzný odkázal, můžete dále ji rozvíjet.
Můj děda například říkal: „Drž se pevně moudrých lidí, hlupák tě ničemu nenaučí.“ Já jsem svého zemřelého dědu vzal vážně. A myslím, že jsem neprohloupil.