Potkám církev i mimo kostel?

Církev se na kostel neomezuje

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Církev se na kostel neomezuje. Ba naopak, křesťanství se uskutečňuje mimo kostel, v rodině, na pracovišti mezi přáteli i nepřáteli. Jestliže je pro křesťana víra jen jako nedělní šaty, z nichž se v nedělní podvečer zase svlékne a v pondělí byste nepoznali, že chodí do kostela, nepochopil, o co jde. Může dávat okolí dokonce i pohoršení. Být křesťanem znamená přijmout životní styl. Základní zákon, nejvyšší přikázání, které dal lidem zakladatel křesťanství Ježíš Kristus, zní: „Miluj Boha nade všecko a druhého člověka jako sama sebe.“
Proto se kolem kostela mohou dít ještě další velice zajímavé aktivity. Vyučování náboženství dětí je takřka pravidlem. Pokud jste dali pokřtít své ratolesti, jistě jste se při křtu zavázali, že jej doprovodíte „na práh kostela“. Je to jedna z aktivit, které byste si mohli na začátku školního roku všimnout.
Některé farnosti pořádají různé přednášky, charitativní akce, sportovní vyžití, poutě, biblické hodiny, setkání maminek, tatínků, seniorů, dětí, mládeže, rodin... Při nich můžete najít přítele a podporu na rozbouřeném moři, které se nazývá život.
S tím také ruku v ruce jde zodpovědnost za spoluúčast na těchto „podnicích“. Nefunguje nikdy dlouho, jestliže se sejdou pouze konzumenti. Ti pak snědí vše a odejdou. Jak výstižná je moudrost: „Jaké si to uděláš, takové to máš.“ A společenství církve je postaveno na tomto základě. Chcete-li něco dělat a je to dobré, obraťte se na církev, nabídněte své dary. Najdete široké pole příležitostí, co se životem. Člověk žijící z víry se snad ani nedokáže nudit.

SVĚDECTVÍ

Přijměte jedno svědectví člověka, který v kostele našel to, co hledal.
„Ptáš se mě, co mi dělalo potíže, když jsem začínala chodit do kostela. Co se mi zdálo trapné, nepochopitelné. Odpověď zní jinak, než sis možná představoval.
Do kostela jsem začala chodit ve chvíli, kdy se mi věci přestaly zdát divné a nepochopitelné. Už dávno (vlastně odmalička) jsem cítila potřebu věřit v Boha. Když jsem přijela do Itálie (to mi bylo sedm let), všude jsem se setkávala s Kristem. Byl na každém rohu. Stačil třeba nějaký film v kině nebo v televizi, debata ve škole, obraz v muzeu. Ohromeně jsem se dívala a poslouchala, otáčela jsem se za ním. To už mě tenkrát přitahoval a oslovoval Duch svatý. Někdy jsem s Bohem i mluvila, i když svými slovy, bez modlení. Do kostela jsem nechodila, myslela jsem, že to tam není zajímavé a že to nepotřebuji. Trvalo to dlouho, jsem tvrdohlavý člověk. Pak jsem jednou v krizové situaci měla jistotu, že Bůh mě poslouchá a je mi blízko. Najednou jsem měla příležitost jít na mši do Nepomucena (česká kolej v Římě) a tam jsem cítila přítomnost Boha. No a pak už stačilo malé znamení. V Nepomucenu se mi líbilo, jak vám bohoslovcům září oči nadšením. Radost pana rektora při kázání, krásný zpěv sester při mši. Líbilo se mi, že jste lidi jako já. Někdo mi podal ruku a pak už to bylo všechno jednoduché a přirozené. Nejdůležitější je láska a vědomí, že člověk není souzen, ale že mu může byt odpuštěno. Že Bůh nás miluje, i když děláme chyby.
Ptáš se mě, co bych chtěla nevěřícím, v kostele hledajícím, poradit. Radím jim, aby neměli strach a hledali dál. Kdo hledá, najde. A když někdo hledá, znamená to, že na něco čeká. Jednou jsi řekl, že se nemáme šplhat do nebe, protože Bůh přijde sám dolu za námi. Kdo hledá, najde. Kdo čeká, dočká se. Lucie.“