Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004)

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

Svatodušní svátky - pro někoho pojem velmi důvěrně známý, důležitý a milý, pro jiného poněkud mlhavý nebo dokonce zcela neznámý. Před časem jste v tomto pořadu posluchačům srozumitelným způsobem vysvětlila co to je advent a také proč slavíme Vánoce. Teď stojíme na prahu svátků svatodušních. Co znamenají, o tom si budeme povídat po písničce.

***



Co to jsou svatodušní svátky, kdy a proč se vlastně slaví?

Když řeknu, že se svatodušní svátky slaví o letnicích, tak to mnohým posluchačům asi moc nepoví. Pokusím se to tedy trochu vysvětlit. Letnice slavíme přesně padesátý den po Velikonocích. Jsou vlastně vyvrcholením, nebo řekněme naplněním Velikonoc. Velikonoce i letnice mají prapůvod v oslavách přírody: Velikonoce byly původně svátky jara, letnice oslavou začátku sklizně. Pro Židy i pro křesťany však oba tyto svátky znamenají mnohem víc, protože mají spojitost s událostmi z dějin spásy. Židé si každoročně o Velikonocích připomínají historickou událost zázračného vyvedení Bohem vyvoleného národa z egyptského otroctví. O letnicích si připomínají další důležitou událost - darování Desatera Mojžíšovi na hoře Sinaj. Pro křesťany jsou Velikonoce svátkem vzkříšení, zmrtvýchvstání Pána Ježíše, a letnice jsou svátkem seslání Ducha svatého, svátkem skutečné plnosti života. Jde tu tedy o nesmírně veliké věci s obrovským dopadem na život každého člověka, i když si toho třeba někdo není, nebo zatím ještě není vědom.





A přesto - Vánoce nikdo nepřehlédne. Velikonoce nikdo nepřehlédne. Podle čeho se vlastně dá bezpečně poznat, kdy jsou svatodušní svátky?

Nejjednodušší je zalistovat v některém křesťanském kalendáři. Ale úplně stačí umět počítat do padesáti, k Velikonocům připočíst padesát dnů a můžete si i do obyčejného kalendáře svatodušní svátky prostě dopsat. Letos to vychází na příští neděli, tj. 30. května. Je pravda, že vánoční stromečky se v tuto dobu neprodávají, koledníci nechodí a tak nás neupozorní, že se něco významného děje. Přesto i za totality nebylo těžké (alespoň v centru Prahy) bezpečně poznat, že právě teď jsou letnice.





V centru Prahy? Podle čeho?

Téměř jste tu nezaslechla češtinu. Samá němčina. V tehdejším západním Německu totiž měli i tenkrát volné nejen velikonoční pondělí, ale i svatodušní pondělí. Jaro bylo v plném proudu, Praha rozkvetlá, prodloužený víkend - lákavá příležitost pro turisty ze sousední země. Včera mi jeden Berlíňan potvrdil, že od roku 1990 je svatodušní pondělí dnem pracovního klidu v celém Německu, tedy i na území bývalé NDR.

Ale abych nezamluvila to nejdůležitější. Proč vlastně k tomu seslání Ducha svatého před téměř dvěma tisíci lety o letnicích došlo. Kdo zná aspoň trochu Nový zákon anebo viděl film Umučení Krista, který teď běží v našich kinech, tak si musel všimnout, že apoštolové byli před sesláním Ducha svatého docela obyčejní strašpytlové a zbabělci. Stačilo na ně dupnout, a jeden po druhém selhávali. Jak známo, než zakokrhal kohout, Petr Ježíše třikrát zapřel. Jidáš ho za mizerných třicet stříbrných prachsprostě zradil a ostatní (s výjimkou Jana) se vypařili, jakmile začalo jít do tuhého. Tohle všechno Ježíš jako Bůh samozřejmě věděl předem. Věděl, že bez pomoci shůry se neobejdou ani apoštolové, ani my. Proto slíbil, že jim i nám po svém nanebevstoupení pošle svého Ducha, který nám připomene všechno, co učil a bezpečně nás provede všemi úskalími našich životů. Co slíbil, to splnil, právě o těch letnicích. A ze zbabělých apoštolů se rázem stali neuvěřitelně stateční chlapi, odhodlaní za Ježíše a jeho věc položit i život.
A skutečně - s výjimkou Jana, všichni později mučednickou smrtí zemřeli. Ale jak říkám, Ježíš neslíbil Ducha svatého jenom apoštolům, slíbil ho i nám.





A vy jste slíbila mně, že se s posluchači podělíte nejen o své znalosti, ale především o své osobní zkušenosti s působením Ducha svatého. Tak prosím pokračujte dál.

Tak dobře. Ale než budu pokračovat, dovolte mi, abych si trochu kryla záda. Nejsem teolog, jsem laik, snad aspoň trochu poučený laik. Netvrdím, že bych dokázala uspokojivě zodpovědět každou otázku posluchačů o Duchu svatém. Ale mohu jim aspoň poradit, koho se zeptat. Už teď je možné zadávat dotazy na toto téma na internetovou adresu www.vira.cz. Zítra bude na Internetu otázky on-line zodpovídat odborník na slovo vzatý, Mons. Michael Slavík. Záznam všech otázek a odpovědí pak bude kdykoliv k dispozici na stejné adrese - znovu opakuji - www.vira.cz, takže se dá i dodatečně z Internetu stáhnout a vytisknout na papír. Mnozí naši posluchači si s Internetem už dovedou poradit - někteří sami, jiní za pomoci svých dětí, vnuků, sousedů, přátel anebo místní knihovny a hodné paní knihovnice.

Tak - a teprve teď, poté, co jsem posluchačům otevřeně přiznala, že nejsem specialista na dnešní svatodušní téma, o něm mohu v klidu mluvit. Teď už doufám ode mě nebudou očekávat nemožné. Z teoretických znalostí o Duchu svatém mohu nabídnout jenom to, co jsem se dozvěděla z Bible anebo od lidí, kteří jsou s ním ve větším a užším kontaktu.

Duch svatý není nějaká neurčitá duchovní energie, nebo pouhý projev božské moci, jak si možná někdo myslí. Jako dítě jsem v hodinách náboženství na otázku kdo je Duch svatý odpovídala svižně a přesně, aniž bych tomu víc rozuměla, že je to třetí božská osoba. A že spolu s Otcem (Bohem - Stvořitelem) a Synem (Ježíšem) tvoří Nejsvětější Trojici. Jinými slovy, že je jen jeden Bůh, ve třech osobách. Sedm darů Ducha svatého jsem uměla vyjmenovat jako když bičem mrská, ale co konkrétně mohou znamenat pro můj život a pro mě osobně, s tím jsem si jako dítě moc hlavu nelámala. Stačila mi jednička s hvězdičkou v sešitku a svatý obrázek jako prémie. Od té doby jsem samozřejmě leccos učeného přečetla, ale mám-li být upřímná, o mnoho víc toho teoretického jsem se z těch knih, článků a odborných traktátů stejně nedozvěděla. Mnohem důležitější bylo, že jsem jednoho dne pochopila, proč nám tak zdůrazňovali, že Duch svatý je osoba. Proč nám tak kladli na srdce, že není něco, nýbrž Někdo! S osobou se totiž dá mluvit. Dá se s ní vést dialog, můžete se ptát a dostávat odpovědi, můžete prosit a dostávat dary, prostě můžete vzájemně komunikovat. A jak tak život běžel dál, poznávala jsem na vlastní kůži působení Ducha svatého v životě vlastním a také jsem mohla být svědkem jeho působení v životech lidí kolem sebe.





Když vám slíbím jedničku s hvězdičkou, vyjmenujete i nám oněch sedm darů Ducha svatého? A povíte nám aspoň stručně co který vlastně znamená, co si za tím představit? Možná někteří posluchači některé z těch darů vlastní a ani o tom nevědí, nebo nevědí, co si s nimi počít.

Vůbec nepochybuji o tom, že každý z posluchačů v nějaké míře aspoň některé dary, o kterých tu je řeč obdržel a další ještě obdržet může. A ono není ani tak moc důležité který dar dostal, jako proč a k čemu ho dostal a hlavně, co s ním udělal. Nikdo totiž tyto dary nedostává jenom pro sebe, pro svou potřebu, pro nějaké osobní zvýhodnění, ale zásadně pro službu druhým lidem. Pokud je používá jenom pro sebe, sobecky pro svůj osobní prospěch, tak je to špatně. Hodně špatně. Protože komu bylo více dáno, od toho bude také více požadováno. Z toho vyplývá, že taková obdarování, zvláště pak ta velká a mimořádná, není třeba druhým nikterak závidět. Čím větší dar, tím větší zodpovědnost.

***



O jaké dary, které současně znamenají zodpovědnost se tedy jedná?

Jako první je uváděn DAR MOUDROSTI.

Protože moudrost pochází přímo od Boha a učí člověka rozumět Božím skutkům, je pokládána za důležitější než třeba bohatství, zdraví nebo krása. Všechna ostatní dobra jsou v ní jakoby obsažena. Král Šalamoun si tento dar na začátku svého kralování výslovně vyprosil. Sám to dosvědčuje, když říká: "Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Moudrosti jsem dal přednost před žezly a trůny, a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství."

To je, co? Dovedete si paní Retková představit, jak by to v téhle zemi dnes mohlo vypadat, kdyby si všichni naši státníci a zákonodárci vzali z krále Šalamouna příklad? Že to není nereálné a že to v praxi bezvadně funguje, o tom přece máme krásný doklad i v naší české historii. Momentálně je náš stát zadlužen až po uši. Je zajímavé, že za Karla IV., který si příklad z krále Šalamouna vzal, jsme zadluženi nebyli a naše země vzkvétala. Proč asi? No - Karel IV. upřednostňoval dar moudrosti před vším ostatním, prosil o něj a tak i on jistě mohl spolu se Šalamounem opakovat větu: "Spolu s moudrostí se mi dostalo všeho dobra a skrze ni i nespočetného bohatství."

Dar moudrosti ale není určen jen králům a státníkům. Ten nutně potřebujeme všichni. Pomáhá nám rozpoznat své dary a schopnosti a správně s nimi naložit. Dar moudrosti potřebujeme ke správnému vedení rodiny, k výchově dětí, k moudrému hospodaření s časem, který máme k dispozici, k moudrému hospodaření s přírodními zdroji, které máme k dispozici, dar moudrosti nám pomáhá rozpoznat, kdy je nutno promluvit a kdy raději mlčet, kdy ustoupit a kdy se naopak nedat. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Ale těch darů je sedm, tak musíme jít dál, aby nám do toho nezazvonil zvonec a nebyl náhle konec.





Dalším z darů Ducha svatého je DAR ROZUMU, nebo také vědění.

Ten se týká našich zvídavých otázek typu "Proč?" nebo "Jak?" Zajímavé je, že v hodinách marxismu na fakultě marxisté takové naše otázky označovali za nevědecké a nechtěli, abychom jim je kladli. "Všechno se samo vyvinulo, ale neptejte se proč?" Začneme-li se totiž ptát proč, nakonec nutně dojdeme k důvodu. K účelu. Např. první savec musel mít hned dokonale fungující dělohu, která se do dvou minut po porodu stáhne, jinak by samička vykrvácela, a savci by hned v první generaci vyhynuli. Ze stejného důvodu se mléčná žláza nemohla věky vyvíjet, ale hned po porodu musela začít produkovat mateřské mléko, přestože ji to nikdo neučil a nikdy předtím to nedělala. Čili rovnou to musel být savec dokonalý, nikoliv postupným vývojem vzniklý. Ovšem, je jasné, že všechny tyhle podrobnosti musel Někdo předem důkladně promyslet a naprojektovat! Čili kdo pouze mechanicky nehromadí vědomosti, ale za použití daru rozumu se ptá a přemýšlí, dříve nebo později musí dojít k závěru, že samo se to co je kolem nás vyvinout nemohlo. Proto ten zákaz dotěrných otázek typu "Proč? nebo "Jak?".





Dalším darem je DAR DOBRÉ RADY.

Je to schopnost nesobecky poradit druhým, intuitivně poznat, co druhý zrovna teď potřebuje. Taky je důležité neukvapit se, neradit zbrkle a nespoléhat se jenom na sebe. Chceme-li druhému dobře poradit, neobejdeme se bez velmi úzké spolupráce s Duchem svatým. Nesmíme se proto bát prosit ho o radu. Nikdy bychom neměli druhému automaticky říkat, co bych udělala já, protože co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhého. Jsou ale i situace, kdy se poctivě Ducha svatého ptáme a žádná odpověď nepřichází. To neznamená, že nás neslyší. On není automat, do kterého hodím pětikorunu a vypadne mi žvýkačka. On ví, kdy jeho odpověď potřebuji slyšet a taky kdy ji unesu. V důležitých záležitostech proto platí zásada: dokud neslyším Boží odpověď, nerozhoduji se. Čekám. Např. nevdávám se, nežením se, neměním zaměstnání, nestěhuji se, neemigruji apod. Takové čekání nebývá snadné. Někdy je to těžká zkouška. Mnohdy vyžaduje hodně pokory, poslušnosti, trpělivosti. Nervózní člověk čekat neumí a proto tak často ve svých rozhodnutích chybuje. Stálo by za to podrobněji promyslet vztah mezi nervozitou a vyrovnaností, nervozitou a vírou, nervozitou a dary Ducha svatého. Ale čas letí.





Dalším z darů Ducha svatého je DAR SÍLY.

Mohli bychom ho nazvat taky darem statečnosti nebo vytrvalosti. Něco začít, to se nám občas podaří, ale vydržet dlouhodobě plnit svá předsevzetí, to už je horší. Vytrvalost - to už je cosi nadpřirozeného. Vydržet samotu, vydržet nepodlehnout vlivu prostředí, obstát v různých pokušeních nebo krizích, včetně krize víry, to je mnohdy opravdu nad lidské síly. Ale právě proto se nám nabízí - nabízí, ale nevnucuje - dar síly. Je moudré si tento dar vyprošovat i preventivně. Sobě i druhým, a zvláště nemocným i jinak trpícím lidem kolem sebe.





Dalším, počítám-li dobře, tak už pátým darem Ducha svatého je DAR UMĚNÍ.

Ti, kteří ho dostali ve zvlášť hojné míře, si jsou moc dobře vědomi toho, že ho nemají sami od sebe, ale také, že ho nemají sami pro sebe, nýbrž pro druhé. Skuteční umělci o Zdroji své inspirace ani trochu nepochybují. Goethe např. řekl: "Lidé jen tak dlouho vytvářejí poezii a umění, pokud jsou ještě náboženští. Potom se stávají pouhými napodobiteli…". Hudební skladatel Foerster řekl: "To, co je v mém díle dokonalé, bylo diktováno Duchem. Co je slabé a nedokonalé, mohu podepsat já." A do třetice - národní umělec Jan Zrzavý se vyjádřil: "Umění je dar Ducha svatého. Snažím se žít v ustavičném vědomí přítomnosti Boží." A podobných svědectví o osobním obdarování bychom našli víc. Nejenom u světoznámých umělců, ale u každého, kdo se snaží prožít svůj život tvůrčím způsobem a ne jenom jako nějaký robot.





Šestým z darů Ducha svatého je DAR ZBOŽNOSTI.

Co to je? Je to jenom modlitba? Jenom návštěva kostela? Jenom dodržování Desatera? Já myslím, že nám docela přesně tuhle otázku před chvilkou zodpověděl malíř Jan Zrzavý, když se nám svěřil, že se snaží žít v ustavičném vědomí Boží přítomnosti. Od rána do večera, při usínání, při probouzení, prostě stále a neustále. Na takovém člověku je pak jeho zbožnost vidět velmi sympatickým, nikoliv odpuzujícím způsobem. Je to něco docela jiného, než povrchní a pouze formální, tzv. "nedělní křesťanství". Samo to slovo "zbožnost" vzniklo z praktického života - znamená vlastně "žít s Bohem" nebo "žít z Boha". Dar zbožnosti se pochopitelně nadá nastudovat anebo vyčíst z knížek. Ale je možné si ho vyprosit.





Sedmým z darů Ducha svatého je DAR BÁZNĚ BOŽÍ.

Prosím nezaměňovat se strachem. Občas někde slyším, že věřící milují Boha ze strachu. Třeba ze strachu z věčného zavržení. To je hotový nesmysl, protože strach nikdy nemůže být příčinou lásky. Láska se nedá vynutit ničím, a strachem už vůbec ne. Láska a bázeň Boží - to k sobě nějak patří. Mám-li někoho ráda, bojím se ho ztratit, bojím se způsobit mu bolest, zklamání. Bojím se, abych ho nezranila svou nevděčností, neláskou, neopětováním lásky, kterou mi nabízí. Bázeň Boží nemá s otrockým strachem naprosto nic společného. Jde tu spíše o bázeň synovskou, která má hodně společného s úctou. Kdo o tento dar nestojí, nemá o něj zájem, ten je obvykle hodně domýšlivý a pyšný. Cítí se být pánem nad vesmírem, troufá si přetvořit svět - a někdy to myslí docela upřímně a vážně. Jenže výsledkem pak může být zamořené prostředí, vydrancované přírodní zdroje a kdovíco ještě.

***



Výborně, za vyjmenování a objasnění sedmi darů Ducha svatého vám píši jedničku s hvězdičkou.

Děkuji, ale je třeba ještě dodat, že to není zdaleka všechno. Těch základních sedm darů vypočítává svatý Pavel v 1. listu Korinťanům, mají tedy základ v Bibli a proto se i takhle vyučují. Naši posluchači ale určitě moc dobře vědí, že mají schopnosti, které si prokazatelně sami nedali, nezasloužili, nenastudovali, ani je nikde nekoupili. A přesto je mají. To uzná věřící i nevěřící. Všechny schopnosti, které nám Bůh dává, jsou dary Ducha svatého: dar smíření, důvěry, uzdravení, vedení, míru, bedlivosti, otevřenosti, útěchy, porozumění - a mohli bychom v jejich výčtu pokračovat ještě dlouho. Určitě i posluchači mají stejnou zkušenost jako já - je například veliký rozdíl mezi tím, co mě napadne a tím, co pracně vymyslím. Pokud nápad přišel skutečně shůry, neboli od Ducha svatého, tak je to to pravé ořechové. O tom by mohli vyprávět nejenom umělci a vynálezci, ale i každý z nás, obyčejných smrtelníků.





To je pravda. Někdy nápad přijde zčista jasna, ale jindy ne a ne zabrat.

Ne a ne zabrat - tak to znám moc dobře. Hlavně v neděli. Nedávno jsem takovou zkušenost udělala a doufám, že si ji už nezopakuji. Od té doby, co už nejsem pravidelným hostem tohoto pořadu, pokračuji v zavedených dvoutýdenních intervalech ve svých úvahách aspoň na Internetu. Slíbila jsem svým věrným posluchačům, že na stránce www.vira.cz/svatosova najdou vždycky v tu "moji" středu text jako jakousi náhradu. A když se termín blíží, samozřejmě se dostávám do časové tísně. Onehdy jsem se proto rozhodla sepsat to v neděli. Celý den jsem se s tím mořila a pachtila a nevymyslela jsem ani téma, natož řádek nebo odstavec. Prostě ani škrt. O půlnoci jsem šla spát a v pondělí ráno to ze mě vypadlo jedna dvě. Pochopila jsem, že ač to není práce s motykou v ruce, Bůh to za nedělní práci považuje a dal mi zřetelně najevo, že si to výslovně nepřeje. Jakmile mi to došlo, upřímně jsem ho za tu neposlušnost odprosila, vynadala jsem si do starých pitomců a svatosvatě slíbila, že už to víckrát neudělám. I když vím, že nedělní práce není požehnaná, za čtrnáct dnů jsem to zopakovala. Opět jsem šla spát o půlnoci, opět úplně vyřízená a na papíře zase nic. Vůbec nic. V pondělí ráno se to vylíhlo takřka samo. Tak tentokrát snad už jsem poučená dostatečně.





Není nad praktickou zkušenost.

Určitě. Není nad praktickou zkušenost. Trochu teoretických znalostí neuškodí, ale praxe je praxe. Během svého života jsem už na naše dnešní téma vyslechla řadu kázání. Některá z nich byla mimořádně hodnotná a dokonce mi leccos z nich uvízlo v paměti dodnes. Ale jednu z největších osobních zkušeností s Duchem svatým jsem udělala za totality - budete se divit - při výslechu v Bartolomějské ulici. Nemyslete si, že ti estébáci byli nějací hlupáci. Vyznali se. V těch jejich otázkách byla spousta rafinovaných háčků, které by člověk nevymyslel a na které by se snadno chytil, kdyby spoléhal jenom na svůj rozoumek a na svoji chytrost. Netušila jsem, co po mně chtějí, ale šla jsem tam pevně rozhodnuta důsledně se řídit radou evangelisty Matouše, který píše: "Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce." Já pevně věřím, že se jednoho dne s Matoušem setkám osobně a za tuhle jedinečnou a skvělou radu mu dám velikánskou sladkou pusu. Fungovalo to přesně tak, jak řekl. Estébáci zuřili, protože se nic nedozvěděli a tak mě po několika hodinách, ač neradi, vystrčili ven před bránu. Po několika minutách jsem se přistihla, že si doslova poskakuji po chodníku a raduji se z výroku Pána Ježíše, který mi v tu chvíli nějak automaticky v hlavě naskočil: "Kdo se ke mně přihlásí před lidmi, k tomu já se přihlásím před Otcem." No řekněte, mohli pro mě ti soudruzi udělat něco úžasnějšího? Celou věčnost jim za to budu vděčná.





Tak to je jistě zkušenost velmi cenná, i když získat ji nebylo zrovna lehké. Ale já jsem si teď během vašem vyprávění vzpomněla na vaši knížku O naději. Vy tam píšete, že tu Matoušovu taktiku používáte i u pacientů v hospici. A to je přece situace zcela odlišná. Chcete snad říct, že to je metoda naprosto univerzální?

Ta situace tam odlišná je i není. Prostředí je tam nesrovnatelně přívětivější, ale když se vás mladý člověk zeptá, proč musí umřít, je to možná ještě těžší, než u toho soudu. Ta Matoušova metoda je univerzální v podmínkách, o nichž on mluví: budete-li u soudu apod. Neříká: "Nestarejte se, co odpovíte na otázku u maturity, až si ji vytáhnete, Duch svatý vám pošeptá geniální odpověď." To by nebyla víra, ale opovážlivé spoléhání, což samozřejmě nikomu nedoporučuji.





Já na vás vidím, že všechno, o čem tady mluvíte, taky prožíváte. A dovedu si představit, že vám to někteří posluchači v dobrém slova smyslu závidí. Vy totiž máte víru a máte jí tolik, že z ní můžete rozdávat druhým.

Však by taky bylo hodně smutné, kdybych se o ni nebyla ochotna podělit. Vždyť i víra je dar a jak jsem tu už dnes řekla, dar je člověku dán pro užitek všech. Víra je dar mimořádné hodnoty. Řekla bych, že spíše životodárný, než rozumový. Víra začíná přesně tam, kde končí vědění. Určitě je tento dar během života nabídnut každému, ale pak záleží na tom, jak kdo na tuto Boží nabídku zareaguje, jak na ni odpoví. Duch svatý se nikomu nevnucuje. Jestliže se ale člověk rozhodne dobrovolně, vědomě a soustavně s ním spolupracovat a nechá se jím v životě vést, je (kromě mnoha jiných výhod) bezpečně chráněn před dvěma nemocemi moderní doby: před stresem a před rutinou. Zkuste si představit svět, ve kterém není žádný stres, všichni jsou v pohodě a ve kterém lidi nepracují bezmyšlenkovitě jako roboti, kde je každý na svém místě - ale vidím, že čas nás tlačí a už musíme končit.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající?
• Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006
• Kdo je pro Boha V.I.P.?
• Aby bílá byla bílá
• Anděl s botami
• Bílé vrány
• Štěstí? Smůla? Kdo ví?!
• Stačí opěrný bod, páka a hej rup
• Nebojte se!
• Dva lotři těchto dnů,
• Všechno je naopak
• Naše pusa je jako hlaveň kulometu
• Dvě mouchy jednou radnou
• Rošťák hodný následování
• Poslanecký plat – Jidášův měšec?
• Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004)
• Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004)
• Čert nikdy nespí (1.12.2004)
• Různé motivy k emigraci (17.11.2004)
• Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004)
• Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004)
• Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004)
• Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004)
• Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 )
• Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04)
• Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004)
• Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004)
• Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004)
• Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004)
• Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 )
• Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004)
• Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004)
• Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004)
• Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004
• Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004)
• O modlitbě (21.1.2004)
• Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004)
• Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003)
• Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003)
• Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003)
• Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003)
• Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003)
• Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)