Vzpomínky na Národní divadlo, STB

Jano, kdybyste si takhle dala ruce, já bych vás takhle obejmul

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Takhle totiž skutečný vztahy nevznikaj. Takovým tím krásným způsobem, čistým. Choděj s ní po nábřeží, po těch šutrech…

My jsme posledně povídali o prvním pozvání do Národního divadla, to jsi odmítl; čekal jsi na herecké věno. Ale už dost brzo tě tam pozvali znovu.

No – brzo... jak jsem ti říkal, za tři roky. Ale to proto, že se tam šéfem činohry stal můj generační vrstevník, Krejča. My jsme se setkali už v Městských divadlech. Krejča tam přišel z jednoho ¬oblastního divadla, kde už byl hvězda; měl tam odehraný nádherný role, zatímco já jsem v těch Městských byl jako naprostej začátečník. V nastudování Macbetha, kde Krejča vytvořil titulní roli, já hrál tři minirole – důstojníka, dvořana a druhýho vraha. (smích) Nemůžu ani vlastně říct, že bychom v tomhle období s Krejčou navázali nějaký bližší osobní vztahy, byli jsme prostě kolegové. Když mě zavolal v tom sedmapadesátým, řekl mi – chystáme Hamleta, hlavní roli bude hrát Karel Höger. Potřebujeme k němu Horácia… A zdálo se mu, že bych mohl Högerovi dělat Horácia. Na tuhle roli mě tam pozval. Ale předtím jsem tam musel hostovat.

Přitom tohle bylo v sedmapadesátým a Hamleta jste inscenovali v devětapadesátým?

Tak jistě. To neznamenalo, že zítra se bude zkoušet Hamlet. On měl s tím divadlem dlouhodobej plán. A navíc, pozval mě, ale jak ti říkám, napřed jsem musel v tom divadle hostovat na angažmá.

Co znamená hostovat na angažmá?

Tenkrát, když někdo měl dostat angažmá v Národním, musel tam nejdřív vystoupit ve třech inscenacích jako host. Aby se ukázalo, jak je to s jeho herectvím – a taky jestli najde svoje místo v souboru Národního divadla, jestli bude vhodnej pro repertoár.... Takže já jsem hostoval v Podzimní zahradě, ve Svaté Janě – zase jsem hrál mnicha Ladvenu, a i to obsazení titulní role bylo stejné, protože tehdy právě propustili Štěpničkovou... A potom jsem dělal Vajnonena v Optimistické tragédii. Zkrátka hostoval jsem na angažmá a měl jsem ukázat, jestli se hodím do Národního divadla, nebo ne. V sezóně padesát osm padesát devět jsem pak byl angažován.

Takže ti bylo necelých čtyřicet – a byl to vlastně vrchol ve tvojí kariéře? Být angažován do Národního?

Byl to určitej vrchol, to jistě ano. Ale uvědom si, že zatímco třeba sportovec získá zlato na mistrovství – a je to vrchol ve sportovní kariéře – tak já jsem byl angažován do souboru Národního divadla. To je jiná situace. To není dosažení osobního vrcholu, je to zařazení se do určitýho souboru, do tělesa. Stát se členem činohry, kde jsou na jedné straně Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, ale na druhé straně i herci jiných formátů, rozumíš.
Ale zároveň si myslím, že je to pořád nepřesný. Ve sportu je všechno měřitelný, jde o lepší výkon. Divadlo je záležitost souhry, je to týmová práce. Jde o to, být organickou součástí souboru.

A jaký je to, být v divadelním souboru?

To znamená kontakt s kolegy, ti mě musejí akceptovat jako partnera.

Považovat za sobě rovnýho... Vlastně, dědo, jaký jsou vztahy mezi herci v souboru?

No jaký by byly. Jsou to kolegové, některý z nich se stanou přáteli.

Existujou třeba nějaký pravidla hry, co se týče života v souboru? Tak jako se ti třeba snažili naznačit v tom Vinohradským divadle, že nesmíš prvnímu komikovi brát publikum?

Ne. To byl nesmysl. Jen v tom souboru Vinohradského divadla měli takovouhle praxi. Ale neexistujou žádná pravidla. To ne.

Hm, ale třeba milostný vztahy. Divadlo je pro tohle takovej zvláštní prostor, ne?

Tak jistě. Ale ne že by tam hrálo zvláštní roli, že je to divadlo. Milostný vztahy se prostě roděj.

Ano, ale normální spolupracovníci v jakýmkoliv jiným prostředí se nikdy nedostanou do situace, že by se pracovně drželi v náručí.

To jistě.

Takovej úzkej kontakt znamená, že ty vztahy musej být trochu jiný, ne?

Tak ano. Tam se bohužel někdy z tohohle vyvinou i osobní vztahy, který pak ovšem za čas zkrachujou. To se kolikrát stalo. Hrajou na jevišti milostnou dvojici, a najednou herec opustí rodinu, herečka opustí manžela… a po čase se to rozpadne. Takhle totiž pochopitelně skutečný vztahy nevznikaj. Nemluvě o tom, když se to týká lidí, kteří jsou zadaní. K tomuhle dochází a v tomhle ohledu je to povolání svým způsobem rizikový. Protože je pravda, že jsou situace na jevišti… když se lidi třeba mají pozobjímat, může pak jeden z nich mít najednou pocit, že by toho mohl osobně využít. Za sebe musím říct, že jsem se tomu vnitřně velice bránil, a vždycky jsem byl na tohle zablokovanej. Přitom jsem se samozřejmě párkrát setkal i s různou vstřícností, řekl bych. Tak toho jsem se jaksi vystříhal.
Kdykoliv jsem hrál nějakou milostnou scénu, tak jsem chtěl, aby to bylo přesně narežírovaný. Třeba když jsme hráli Becketa, tam jsme měli milostnou scénu s Janou Hlaváčovou. Ucházel jsem se o ni, ještě jako státník Becket, samozřejmě ne jako kněz. Aranžovali jsme tu scénu a já jsem říkal, Jano, kdybyste si takhle dala ruce, já bych vás takhle obejmul. Chtěl jsem, aby to mělo svoji formu, abychom oba věděli, kam kdo sáhne a co z toho bude. Protože jsem si nepřál, aby tam vznikal spontánní chumel. Ale Jana se tehdy skoro urazila, že vyžaduju, aby to všechno bylo aranžovaný. Tak jsem jí to vysvětloval, nezlobte se, ale my potřebujeme vědět, jak ta scéna proběhne. Protože nemám nejmenší úmysl, abych se vás tady nějak zmocňoval.
Tak to byla jedna z takovejch situací, kdy jsme…

Ale přitom ona o tebe samozřejmě nestála – chtěla jen, aby to herecky bylo spontánní.

Jistě, to vůbec nemyslím takhle, nestála o mě. Ale pokládala to za příliš akademickej přístup, herecky by dala přednost tý spontaneitě. A měla na to svým způsobem právo. Jenže spontaneita, spontaneita, ale ono to není tak jednoduchý, situace je jistější, když je narežírovaná.

Navíc pro mužskýho je to jiný, ne?

To právě. Třeba když jsme hráli Čínskou zeď, toho Min-Ka. Já měl jednu takovou scénu na jevišti a pak jsem procházel pod jevištěm a na druhé straně jsem se zase vynořil. A mezi těmi dvěma scénami musela vždycky stát pod tím jevištěm Dana Medřická – čekala tam už zas na svůj výstup. Ona byla opravdu krásná a velice milá, vysloveně tak jako vyzařovala. Čekala v tom podchodu pod jevištěm a vždycky, když jsem tam procházel, tak řekl bych takový formální pokušení tam pro mě bylo. Myslím, že jsme oba jaksi věděli, o co jde. Ale věděli jsme taky, že tohle nemáme v sebemenším úmyslu. Míjeli jsme se s tímhle vědomím.
Potom jsem ji viděl hrát různý role, kdy na jevišti dokázala vytvořit ženský postavy vysloveně erotický, ale pak i celou tu škálu ženství až zas po úplně jiný, subtilní bytosti.
Několikrát jsme taky třeba hráli pár, v jednom Čechovovi, to si pamatuju, tam jsem se o ni ucházel, dvořil jsem se jí. Po premiéře, kdy jsme tedy jednak zažívali tu atmosféru prvního přestavení, jednak tam byl takovej skutečně milostnej dialog, jsme odcházeli z jeviště a Dana šla přede mnou a najednou se otočila, podívala se mi do očí a říká, že ale jsme pár, viď? jako když k sobě patříme – ale nikdy se k sobě nedostaneme. A tak velice citlivě se usmála. To byl svým způsobem krásnej, silnej moment.
My jsme se měli opravdu rádi. Já jsem ji měl rád a ona měla ráda mě. Ale takovým tím krásným, čistým způsobem.

Tohleto si budu pamatovat.

Jo? Tak to je mi milý, že se ti to zdá dobrý k zapamatování. Rozumíš, samozřejmě, že jsem měl vztah k partnerkám. Třeba k Ireně Kačírkový. Líbila se mi, měl jsem ji rád. Mezi herci je takový zvyk, že se při pozdravu obejmou. Tedy parneři s partnerkami a ženský mezi sebou. Ne každej s každým. A jednou se stalo, že mě babička doprovodila k hereckým šatnám a zrovna tam byla Irena, tak já jsem k ní šel, pozdravil jsem se s ní jako obvykle a objal jsem ji. A ona mi povídá – hm, můžu ti říct, že jsi jedinej, kdo se za přítomnosti své ženy ke mně chová stejně jako normálně. Ostatní, když přijdou s manželkou, dělají, že mě neznaj. (smích)

Irena Kačírková, to je pro mě synonymum krásný a zároveň obrovsky inteligentní ženský. Která pak těm komunistům byla nepohodlná.

To ano. Ale jak k tomu došlo – můžu ti říct, neměla to jednoduchý. Já jsem jaksi byl i svědkem určitých věcí. Když byla mezinárodní výstava v Bruselu, Češi tam měli pavilon, kde se mimo jiné hrálo taky divadlo. Když se to připravovalo, nabídli Ireně, aby na tu výstavu jela jako moderátorka. Fajn. Až jednou jsme šli ze zkoušky a ona mi povídá – Radovane, podívej se, už tam zase jsou. Ona mi velice důvěřovala. Řekla mi, že před Komorním divadlem na ni vždycky čekají estébáci a že ji naložej do auta a vezou do Chuchle, tam s ní choděj po nábřeží, po těch šutrech, a přemlouvaj ji, aby přijala úkol, že bude podávat zprávu StB o všem, co bude v Bruselu. Co tam kdo řekne, co se tam bude dít a tak dále. Aby dělala fízla.
Říkala mi, že to pořád odmítá, ale že oni ji pořád přesvědčujou, že je to její občanská povinnost, a že už je z toho zoufalá. Ptala se – co mám podle tebe dělat? Povídám jí, Ireno, já ti v tomhle nemůžu radit, to musíš vědět ty sama, co uneseš, co udržíš. Řekl jsem jí, že si jí nesmírně vážím za to, že to odmítá… ale taky jsem byl soudnej, představil jsem si, co to musí být pro ženskou, když na ni systematicky tlačí a vydírá ji takováhle banda.
Oni nakonec viděli, že se opravdu nedá zlomit, takže jim musela podepsat prohlášení, že odmítla nabídku spolupracovat se Státní bezpečností. Jenže pak to zřejmě nějak zfixlovali, zkrátka po nějakém roce se dozvěděla, že na StB ji mají na seznamu spolupracovníků. Jako že jim to podepsala.

Což ona nikdy neudělala.

Jistěže ne. A taky pro ně ani nikdy nic neudělala. Do toho Bruselu samozřejmě nejela – protože to její pozvání odvolali. Zato estébáci se jí pak různě mstili. Začali jí hrozit tím, že jí odeberou dceru Kristýnu. Že ji vychovává v reakčním duchu. Jejich zásluhou se z ní taky stala „nevhodná“ herečka, dostávala jen menší role a objevovala se pak už dost sporadicky. Teprve v takovým uvolnění, který nastalo v druhý půli šedesátejch let, ji zase nechali pár věcí udělat. Ale pak přišla normalizace a Irena začala být těžce nemocná. Byla to hrůza, ale ona to snášela velice statečně. Ovšem to všechno ti ani teď nebudu vyprávět. Zemřela, dost brzo po Daně Medřický.

Dana Medřická umřela někdy počátkem osmdesátých let?

Tak asi. Rozumíš, s Danou to bylo zrovna tak smutný. Zbytečná smrt, opravdu, přitom jaksi uprostřed takový naděje, že ji konečně potkalo nějaký štěstí.

Copak ona nebyla šťastná?

Podívej, řeknu ti to takhle. Jistěže byla taky šťastná, ale měla velice složitej život. Opravdu řadu let se starala o velice nemocnýho Vaška Vydru, ošetřovala ho. Dochovala ho až do konce, a myslím, že to pro ni bylo i jaksi svízelný, těžký.
Tak asi v době, kdy jsme hráli Obchodníka s deštěm, se stalo, že jsem ji jednou po představení vyprovázel na tramvaj – což jsem vyprovázel i jiné kolegyně – a venku na ulici stál takovej chlapík s kyticí. Představil se, měl španělský jméno, a řekl jí, že byl krátce v Sovětském svazu, teď žije nějakou dobu tady u nás, ale právě byl vyzván, aby se vrátil zas do Španělska. A že to nemůže udělat, aniž by jí poděkoval, protože tu prožíval různý krizový situace, ale vždycky když zašel na tohle její představení, tak ona svou bytostí všechno prozářila a vdechla mu do všeho kus naděje. A že se s ní jde rozloučit.

Ona ho neznala?
Ne. On jí přinesl obrovsk
ou kytici, rozloučil se s ní, políbil jí ruku a odcházel. Dana tam stála s náručí plnou kytek, bylo to pro ni obrovský překvapení… Stála tam úplně perplex.

Ty jsi u toho byl?

Ale ano. To jaksi nebyla párová situace, to byl obdivovatel přinášející herečce kytici. On jí dal ty květiny, pozdravil a odešel.

No a jak to bylo dál?

Potom jí ze Španělska poslal do divadla pozdrav na krásný pohlednici, pak novoroční přání a nějakou dobu spolu takhle čistě společensky korespondovali. Ale pak došlo k tomu, že zemřel Vašek, a Dana poslala do Španělska smuteční parte. A stala se taková zvláštní věc, že jaksi obratem, nebo ani ne obratem, ale zároveň dostala i ona parte od něj – umřela mu žena. Rozumíš, oba ovdověli.
Pak za určitej čas se konal na italským vyslanectví slavnostní večer, kde jsme účinkovali. Já přišel do herecký šatny a Dana už tam byla a říká mi – pojď sem, Radovane. Byla v takovým citovým hnutí. Povídá mi – poraď mi, řekni mi, co mám dělat. Představ si, on mě požádal o ruku! Měla slzy v očích. Tak jsem jí říkal, Dano, jestli máš k němu citovej vztah a jestli tě to udělá šťastnou, prosím tě, udělej to, protože ty si zasloužíš to štěstí.
A pak za nějaký čas měli opravdu svatbu. Všechno velice krásný. Ona měla mezitím roztočenej film v Maďarsku. Točila, a už cítila, že se s ní něco děje, že je nemocná. Ale chtěla ten film dotočit. Ještě během natáčení ji ten její španělský manžel pozval na svatební cestu. Na pár dní do Benátek. Pustili ji, jela tam s ním. Viděl jsem pak fotky z tý svatební cesty: jsou spolu, novomanželé, ale ona je smutná – to není ženská na svatební cestě…

Protože už cítí, že je nemocná.

Ano. Už věděla, že to je zřejmě špatný. Film dotočila, přijela do Prahy a šla rovnou k naší závodní doktorce. Ta jí okamžitě chtěla poslat do nemocnice. Ale Dana jí řekla, ne, dnes má mladej Vašek premiéru a já tam chci jít. Vlasta Fabiánová, která tam od ní byla pozvaná, jí ten večer ještě volala a během toho hovoru zjistila, že jí není dobře – a řekla, nikam nechoď, jedu pro tebe. Nakonec ji odvezla sanitkou už rovnou do nemocnice. Říkala mi, že ještě v noci tam za ní šla a doktoři jí na přístrojích ukazovali, jak to všechno už je velice nepravidelný. A do rána Dana zemřela.

Chvíli po svatbě.

Ano. Pár měsíců po svatbě. Kdyby snad aspoň netočila ten film. Ale to člověk prostě neví. A pak už najednou bylo pozdě.
Ale to ti musím říct. Mladej Vašek, a to je moc krásný, měl potom ve Španělsku pořád otevřený dveře a opravdu tam jezdil. Ten jeho nevlastní otec je k němu strašně hodnej. Velice krásný to je. Vlastně Dana tomu Vaškovi takhle zanechala i takovej ostrov něčeho krásnýho a kus nějakýho štěstí.