Filmové role a osobní život

Co znamená být šťastný, být mužem a mít rád

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

To nepopírám. Já jsem nehrál kladnýho hrdinu. Činaná jednotka někde ve vzorový družstevní vesnici.

Hm. Minule jsme mluvili o Othellovi a o agresivitě. Ty jsi třeba jako filmovej herec ve svých počátcích byl hodně strohej, drsnej typ. Hrál jsi dost často epizodní vojáky… Taková asi nejvýraznější tvoje vojenská role je určitě Kot v Králi Šumavy?

Král Šumavy. Ano. Celý to začalo tak, že mi Kachyňa zavolal a říkal – hodili mi na dramaturgii na stůl scénář a řekli mi, nic moc to není, zkus z toho udělat film pro kluky… Jakože to bude napínavý. Fajn, povídám mu. Pošli mi to, já si to přečtu. Poněvadž já jsem nikdy nebral – a neberu – role, aniž bych si přečetl scénář. Přečet jsem to, připadalo mi to celkem dobrý. Něco, co můžu zahrát. Domluvil jsem se s Kachyňou, že bych tam rád nějak naznačil, proč tenhle chlap na tý čáře slouží. Snad by to mohl být profesionální voják, který se po válce vrátil do služby a zažil tam převrat a teď nemá ani jiný možno¬sti… Proto jsem tam vložil tu větu – co z toho mám? Nervy pryč! Ženu pryč! – aby bylo zřejmý, že on tam jaksi není ten nasazenej komunista…

Nasazenej komunista? Ale v tom filmu k tomu snad u Kota nic neodkazuje, není tam jediný náznak.

Jistě – a ani v tom původním scénáři nic takovýho nebylo. Ale my jsme jaksi chtěli přece jenom naznačit odpověď na otázku, proč tam teda je.

Jasně. I když na druhou stranu, ačkoliv tam vybuchne – co z toho mám, nervy pryč, ženu pryč… tak je tam pořád možná i varianta, že je mlčky implikovaný, že nemá sice jinou možnost, ale současně je přesvědčen o správnosti toho zřízení tady.

Ano. To nepopírám. Protože, rozumíš, mlčky implikovaný tam může být vlastně všechno možný, ta postava skutečně není nijak zvlášť prokreslená. Ale to taky není pro ten příběh vůbec důležitý. Já jsem ho viděl prostě jako velitele, kterej se k těm svým lidem chová korektně. Ani nějak nadřazeně, když je vyšší šarže, ani zas podlejzavě, rádoby kamarádsky, klucí a tak, ale korektně.
Co ti můžu říct. Především to, že mě v životě nenapadlo, že z toho filmu bude záležitost.

Což potom byla. A teď je trochu taky.

Ano, to ano…

Poněvadž to byl úspěšnej film a komunisti ho použili jako propagaci lidovědemokratický armády, která střeží naše hranice proti imperialistickýmu nepříteli.

Právě, no. Já jsem se potom třeba ke svýmu údivu dozvěděl, že na Vojenské akademii tady na Hradčanech to promítají a dávají tenhle typ velitele za vzor chlapům na důstojnický škole. Najednou jsem byl vzorovej voják… (smích) Poslali mi z tý vojenský akademie dokonce písemný uznání. Hrdina. Přitom já jsem se tomuhle snažil bránit. Třeba při nějakým rozhovoru po premiéře toho filmu se mě jeden novinář ptal, jak se cítím, když jsem tedy vytvořil toho kladného hrdinu… Vážený pane – řekl jsem mu – já ale nehrál kladnou roli, já jsem hrál jenom roli rámcovou. A on – co tím myslíte? Přece, povídám mu, když je někde nemocnice, tak je tam primář, když je někde vojenská jednotka, tak je tam velitel. Patří to k rámci situace, ale ta postava není fakticky do hlavního děje nijak zapojená.
Jenže potom mi volali z FAMU, rektor Brousil mi volal – a proč odmítám čest být nazván kladným hrdinou?! Tak jsem se mu to snažil vysvětlit. Zkrátka se to některým lidem nelíbilo, že tedy nevnímám Kota jako kladnýho hrdinu.

Já s tím souhlasím, že ta postava je rámcová, ale určitě trochu víc než jen to, protože je to opravdu mužskej, který stojí na svým místě.
To ano. Ale klíčový role jsou jinde, je to celé o dramatu mezi Švorcovou a Valou. O tom se tam hraje.

Kdybych nevěděla, že to bylo vlastně zneužití přezdívky opravdovýho Krále Šumavy, toho statečnýho, co převáděl lidi, tak bych řekla, že je to dobrej film. Takový lynchovský prvky to v sobě má.

Co tím myslíš, lynchovský prvky?

Jako ve filmech Davida Lynche. Že je to trochu hororový, pořád se tam opakuje ten záběr na ty elektrický dráty, lucerna se houpe, výborná kamera... Do toho jsou tam ty šťastný momenty namlouvání, a zároveň postupně umíraj důležitý postavy, ten Mařenka, pak Švorcová, s celým tím dilematem – uprostřed rozmlácenýho pohraničí.

No, vidíš. To byl taky takovej moment. On totiž Kachyňa, když se mělo začít točit, dostal hlášku, že si na ÚV přejou, aby vybral nějakou hezkou vesničku a tam tu jednotku umístil. Že přece nebudeme ukazovat, jak máme rozbitý pohraničí. On jim vzkázal, že buďto to bude točit tak, jak to v tom pohraničí skutečně zažil, když tam byl na vojně, všechno zničený, zpustošený, nebo to nebude točit vůbec.

A oni?

Na tohle měli jednoduchou odpověď – dobře, soudruhu, ale děláš to na vlastní odpovědnost. Normální obezlička. Bylo to na jeho triko, a kdyby z toho byl průšvih, tak mohli říct – upozornili jsme tě, ale tys nechtěl poslechnout…
On to natočil tak, že to bylo napínavý, a zároveň to nebyla činaná jednotka někde ve vzorový družstevní vesnici, a běda, když někdo zradí komunistickou vlast! To tam nebylo. Byl to napínavej film a odehrával se v reálným prostředí. Když jsme potom dělali besedy s divákama – poněvadž ono se to stalo nejpopulárnějším filmem roku – tak se nám často z publika přihlásil někdo, kdo v tom pohraničí sloužil a řekl, hlavně vám děkujeme, že jste to natočili takový, jaký to na tý čáře opravdu je – roztřískaný, zoufalý, s nedostatkem lidí a tak dál.

Ale Kot, to je v každým případě taková chlapská role. To se vcelku dá říct, ne?

Ano...

A třeba teď se hodně mluví o mužství, o tom, v čem vlastně spočívá tohle „bytí mužem“. Já vím, že ti to asi připadá tak samozřejmý, až nestojí za to, o tom mluvit. Ale kdybys k tomu měl aspoň něco říct, tak co je vlastně základ mužství?

Mužství? Že se ten člověk vnímá jako součást určitýho řádu, že se chová korektně, že plní svoje úkoly, kór u vojáka. Je tam sebekázeň – i když nemáš nad sebou nikoho, kdo by tě kontroloval – třeba Kot je právě v takový pozici, a jen díky tomu, že sám je ukázněnej, může k něčemu přivést i svoje vojáky. Tak to, myslím, jsou ty rozhodující věci.

Kdybys třeba teď měl vychovávat malýho chlapečka, tak co by ti přišlo důležitý?

Podívej. V první řadě jde o to, aby to dítě mělo kontakt s rodiči. Ta komunistická tendence zajistit kolektivitu tím, že nemluvňata půjdou do jeslí, pryč od rodičů, a budou růst v kolektivu, ta nakonec vedla k tomu, že skutečně vychovali generaci citově atrofovanou. V jeslích se ten malej človíček zkrátka citově nerozvinul, protože to se děje skrze kontakt s mámou a s tátou, a v první řadě s tou mámou. Jinak vyrůstají lidi, který nemaj k ničemu žádnej citovej vztah. Nemají pak ani svědomí vůči čemukoliv. To byl veliký omyl celé komunistické ideologie, jeden z těch, o kterých se zas tolik nemluví.

To ne… A když jsme u probuzení toho, co to je být mužem, byl pro tebe třeba nějaký muž modelem, ke kterýmu ses jako student chtěl
připodobnit?

Neuvědomuju si.

Třeba když jsi četl nějaký literární dílo? Neměl jsi někdy nad knížkou pocit – a tohle je obraz toho, jak muž myslí, jak se chová – mužně?

To by mě asi napadla ta slavná Kiplingova báseň, Píseň mužů.

Která? Já ji neznám.

Ne? Tak počkej, já ji tady někde najdu… Kde jsem to? Aha. Tak poslouchej –

Když bezhlavost svým okem klidně měříš
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
…
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu a ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt…
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi –
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

To jsem od mládí rád recitoval, a to, řekl bych, je pro mě takovej návod k modelování mužství.

A být mužem, v tom je pro většinu lidí zároveň i skryto být manželem. Třeba v tý Kiplingově básni, jak do ní tady koukám, o tom není řečeno skoro nic… Co bys řekl ty? Co je jádrem toho, být manželem, teda dobrým manželem? Řekl bys, že jsi dobrým manželem?

To se zeptej babičky. Samozřejmě, že jsou věci, který by mohly být lepší. Celá ta situace tady vlastně vychází z mojí profese. Není normální, aby chlap nebyl večer skoro nikdy doma. A přes den měl taky spoustu povinností. To není normální.
Jak jsem ti možná říkal, malej Ondra, když mu bylo snad osm, po¬tkal někde Míru Homolu a ten se ho ptal – tak co, budeš taky hercem? A Ondra řekl – ne, hercem ne. Míra mu povídá – ale proč? A on – to bych nebyl pořád doma. To je jistě těžká výchozí situace. A pro tu ženu, když je každej večer sama doma, to jistě není jednoduchá věc. Krom toho tady jsme se sešli taková dvojice, že babička je skřivan a já jsem sova. Já přijdu z představení a jsem rozprouděnej, nejsem na usnutí… Kdežto ona už by spala, rozumíš. A pak zas ráno je to obráceně. Já nejsem k probuzení, a Ludmila je fit, v plným proudu…

A co znamená být dobrým manželem?

Prostě plnit manželskej slib. Z toho to celý vychází. A vždycky, i když dojde ke konfliktním situacím, tak je překlenout. Snažit se vyjít vstříct. Umět odpustit, ale taky umět odprosit…

A, dědo, v tom manželským slibu se říká – slibuju, že ti zachovám lásku… Jak bys řekl, že se udržuje láska mezi lidmi? Po dvaceti letech už to asi není žádný dobrodružný objevování, ten druhej tě za tu dobu taky stačil zklamat. Co uděláš, abys v sobě zachoval tu lásku?

Všechno možný, na to není návod. Takovým základem je nepřipustit, že bys mohl nemít rád. Nebo tedy přestat mít rád.

Mít někoho rád, to je… ?

Kláro, ty na mě chceš takový věci…

Já vím, že to jsou takový věci, ale právě že se o nich nemluví, a to mi přijde škoda.

Když někoho mám rád, tak jsem rád, že je, a rád jsem s ním. Jsem ochotnej udělat něco pro jeho dobro a tak dále. Kdysi pater Habáň jednomu člověku na otázku, jak se pozná pravá láska, řekl tohle – představ si, že jste se vy dva ocitli ve smrtelně nebezpečný situaci, ale záchrana je možná jen pro jednoho. Byl bys ochotnej obětovat svůj život za její? Jestli ano, pak je ta láska pravá.

Jo. Jenomže já myslím spíš na ten každodenní život. Jak se to v tom všedním dnu projevuje, že to je partner, pro kterýho bys třeba i obětoval život? Třeba malejm dětem věnuje člověk čas, poslouchá, co říkaj, nebo jim koupí zmrzlinu a ony z toho čtou, že jsou milovaný. A muž vůči ženě?

Muž vůči ženě? Že dělá všechno to každodenní, z čeho sestává život, takový běžný věci – já myslím. To, že spolu s babičkou prožíváme jeden život.

Ale zároveň ty jsi babičku v jistým ohledu docela hejčkal, ne? Já vím, že vždycky, když jste nebyli na jednom místě, tak jsi jí každej den psal, aspoň pohled, že jsi jí třeba mockrát koupil na divadelních zájezdech šaty…

Tak i to… ale to jsou už takový detailní věci. To není podstatou vztahu. Mezi těmi lidmi musí být něco mnohem víc – pouto, který je pevný, který vytrvá.

Vím. Ale jak se k tomuhle cíli jde?

Pro mě nejvýmluvnější je jeden text o tom, co je to láska – když už ti tu pořád něco čtu a cituju, podej mi tamhle Bibli -
Tak a poslouchej, v prvním listu Korintským se říká – láska je trpělivá, je dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá; nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého; neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neselhává.
To je princip toho soužití v lásce, řekl bych.

My jsme se zabývali manželstvím… Dostali jsme se k tomu vlastně přes Krále Šumavy. Po něm jsi točil další filmy, několikrát se tam zase objevila vojenská postava – Josef Němec, manžel Boženy Němcový. Na něj jsem se tě právě chtěla zeptat, je to taková kontroverzní postava. Obvykle dost negativně hodnocená.

Často, ano. Rozumíš, mně jednou volal režisér Krejčík, že bude točit film o Boženě Němcové a že mě zve vlastně na zkoušku na obsazení postavy Josefa Němce. Poslali nám texty k několika scénám, ty jsme se naučili – tedy já a Vlasta Fabiánová… Půjčil jsem si tehdy k tomu ještě knihu soukromé korespondence Boženy Němcové, kde právě byly i dopisy mezi ní a Němcem, ale i mezi ní a jinými partnery. Přečet jsem to a šli jsme tam – Krejčík tehdy volil mezi jedním kolegou z Vinohradského a mnou. Zkoušíme, ale on najednou řekl, stop! Člověče, vždyť vy mi toho Němce obhajujete! Já na to – pane režisére, to je můj svatej úmysl…. Ale on povídá – dovolte, víte, co to bylo za člověka?! Vždyť on ji bil! Já povídám, to jsem taky slyšel, je o tom záznam, ale já vám zase řeknu, že byly situace, kdy jsem si dovedl představit, že ten voják zkrátka tuhle ženu i uhodil.

To bych do tebe neřekla, že to budeš takhle vnímat.

Podívej, za prvé si myslím, že celé to byl tragický osudový omyl, že tihle dva lidi k sobě nepatřili. Říká se, že paní Božena byla dcera ze šlechtických kruhů, nemanželská, do Ratibořic vlastně jen schovaná, takže zřejmě proto z ní najednou rostla intelektuálka, ženská psychicky prostě z jinýho světa. Ale Němec byl normální voják, důstojník, kterej se chtěl oženit a myslel si, vezmu si tohle děvče a založím rodinu.
Když po pár letech manželství přišli do Prahy, stala se tam z ní hvězda vlastenecké společnosti, jenže on potom musel z trestu za svoje vlastenecké chování do Maďarska, do Ďarmot. Myslíš, že ta Němcová tam s ním šla? Zůstala v Praze. A on jí pořád psal a že šetří, ani za víno moc neutrácí, a kdyby se tam snad mohla nějak vypravit. Prosil. Ale ona tady zatím vedla společenský život. Dokonce když umřel, tak v náprsní kapse mu našli dopis od jejího ctitele, a on jí po této stránce nikdy nic nevyčetl. Přitom ona jela na Slovensko, byla pozvaná některými svými obdivovateli; jezdila tam po návštěvách, ale dojet taky do těch Ďarmot ji nenapadlo. Tomuhle je potom věnován ten film Jako listy jednoho stromu.

V tom jsi taky hrál Němce.

No – taky. Krejčík nakonec ten plánovaný film vůbec nedělal. Sešlo z toho. Až Kavčiak, můj žák z FAMU, začal připravovat Jako listy jednoho stromu a pozval mě hrát Němce. V tomhle filmu právě je velice vidět, jak byl ten vztah nerovnovážný. A taky to, že on se pořád snaží o korektnost, jde mu o to, aby to nějak všechno fungovalo, pořád jí píše, aby za ním přijela – ale ta paní Božena je tam tak neskutečně lehkomyslná… Takže potom Němec jede za ní na Slovensko a setkají se tedy. To jeho chování k ní je něco, čemu jsem jaksi rozuměl.
Například v určitým momentu se stalo to, že jí napsala služka z Prahy, že děti už nemají co jíst a jestli by se nevrátila. Ona jí odpověděla, však je dost švestek, tak ať jim nadělá povidla. Rozumíš, taková absurdita.
Nicméně, když jsem Krejčíka na tyhle věci upozorňoval, viděl jsem, že on to stejně vnímá jinak, prostě nádherná ženská a vedle ní pitomec.

Pak tě ještě režisér Vávra pozval na natáčení Horoucího srdce…

Tak tam se ten Němec vlastně objeví jen ve dvou scénách, ale já jsem Vávrovi předem volal, že tedy tu postavu chápu určitým způsobem, a on říkal, právě proto vás do té role chci.

Ty jsi před chvílí říkal – nádherná ženská. Tak když jsme minule mluvili o tom mužství, nemoh bys mi třeba říct zase něco o ženství? Teda – můžu se tě ptát na tyhle věci?

Ale můžeš. (smích) Jenže o tomhle já ti toho asi stejně moc neřeknu. O ženství.

Dědo, když ty jseš taková truhlice uzamčená…

(smích) Ale ne uzamčená – prázdná, řekl bych.

Vždyť ale já nečekám nějaký traktáty, jenom reakci, asociaci. Třeba teď je taková móda zdůrazňovat, že žena může hrát všechny role, který má ve společnosti muž. Teda krom otcovství. Že jsou vlastně oba stejně disponovaný. Ty se na to díváš jak? Je žena jiná než muž?

(smích) No to bych řek, že je!

Ale v čem ta jinakost spočívá?

Když pominem celou fyziognomii, tak ta citová složka je u ní nesporně rozvinutější, citová reakce živější. To neznamená, že chlap necejtí. Ale řekl bych, že spíš se dovede ovládnout, kdežto žena častěji dá průchod svému momentálnímu pocitu.

Třeba každá kulturní epocha má určitej obraz, určitej model ženy. Teď je populární gendrová žena, která je nezávislá, bere svou sílu z toho, že je ženská, a vlastně mužskou pomoc a ochranu až tak moc nepotřebuje; v národním obrození představovala ideál zase vlastenka, česky mluvící, knížky rozdávající. Ty máš nějakou takovou představu?

Hm… Pro mě byl jedinej model. Já jsem chtěl ženu z Moravy.

Moravanku.

Ano. Protože moje maminka byla z Moravy a celé ženství, které mě ovlivňovalo přes dětství a tak dále, mluvilo na mě moravštinou… A já byl přesvědčenej, že jedině tam můžu najít tu správnou manželku, poněvadž jsem odtamtud měl matku.

Rozumím. I když jsem to vlastně nevěděla, že ty jsi hledal moravský děvče. A když se řekne Moravanka, tak to pro tebe je…

Otevřené, upřímné ženství, bez koketerie. Přímé setkání dvou lidí, kteří vědí, oč jde, a dojdou k tomu momentu, kdy se rozhodnou stát se jedním člověkem.

Je to vlastně biblickej obraz, stát se jedním člověkem.

No ano, žena je vytvořená z žebra Adamova… jemu pak chybí cosi, co ona přesně má, a doplňujou se.

Ale taky se v tom příběhu o stvoření třeba říká, že Bůh vzal Adamovi žebro ve spánku – že muž vlastně nebyl vzhůru, aby viděl, jak je žena udělaná. Takže žena je pro muže taky trochu tajemství?

To určitě. (smích) Pořád. A to je půvabný. Je to vždycky trošku s tajemstvím, není to pochopitelný. Ale myslím, že to tak bylo myšleno, že je to tak v pořádku.

A třeba ten pojem „nádherný ženský“. Myslíš si, že je důležitý, aby žena byla fyzicky krásná?

To jistě. Má to svůj velký význam. Jenom, jak víš, ten estetický vjem je velice individuální záležitost. Naštěstí nemaj všichni mužský stejnej ideál krásy, aby všichni chtěli jenom ženy jednoho typu. Každá žena je pro někoho krásná. Jak píše Appolinaire v Pásmu – a i ta nejošklivější někomu hezká zdá se… Protože krásná znamená, že se někomu líbí, že na ni někdo s potěšením hledí, s potěšením s ní tráví čas.
A není žádnej skutečnej ideál krásy. Nejsou žádný míry, jak to má ideálně být v bocích, v pase a v prsou.

Taky doufám. Ty sis vzal drobnou modrookou blondýnku… Moc hezkou.

Ano. Ale rozumíš, v těchhle věcech nejde nikdy o to, aby ta žena byla hezká jen jaksi na pohled. Muže přitahuje svým chováním, svým bytím. Mluví, přemýšlí – a je to půvabný.

Třeba, když táta přivedl naši maminku, připadala ti půvabná?

Tvoje maminka? Jistě. Já si pamatuju, když jsem ji poprvé viděl, takový děvče vysloveně sympatický, byla zrovna u tvýho tatínka v ateliéru, v Pštrossce.

Líbila se ti?

Ano, vysloveně hezká – určitej typ. Jenom když sestupovali od oltáře po svatebním slibu, tak jsem jí říkal, Jano, vzala sis na sebe velkej úkol. Nebude to jednoduchý. A to se pak i ukázalo, bohužel.

Hm… A třeba emancipace.

Pro tu jsem vždycky byl. Aby žena měla přístup ke vzdělání, aby měla volební právo, aby měla všechny možnosti ve společnosti, který má muž. Vůbec si už léta letoucí říkám, že jsem pro, aby se na svět navrátil matriarchát. Protože mužský se v tom řízení světa neosvědčili. To, v jaký situaci ten svět je, pod tím mužským vedením, to je přece hrůza.

Opravdu si myslíš, že pod ženským vedením by svět vypadal líp?

No, je to zkrátka ta druhá možnost. Kdysi tady matriarchát už byl. Tak možná kdyby to tu ženy vzaly do ruky, že by to tu bylo všechno lepší...

Tak to nevím, ale beru to jako takovou dvornost… Tím se mi připomnělo, že snad neznám nikoho, kdo by jako ty ještě dnes ženám líbal ruku.

Já vím. Některý dámy jsou z toho konsternovaný, že ještě někdo takovej je.

Vlastně já taky. Myslím, že snad už ani neznám většího džentlmena. Ale…

Ale prosím tě.

No fakt. Na druhou stranu, když ty jsi byl mladej, tak to bylo běžnější, že muži ženám otevírali dveře, pomáhali jim do kabátu…

Jistě. Celá společnost byla trochu jiná, rozumíš.

Jo. A ono to taky trochu patří k profesi a k prostředí, ve kterém se pohybuješ?

To jistě. Na konzervatoři jsme měli společenskou výchovu. Herec musí umět určitým způsobem vystupovat.

Jinak by třeba nemohl hrát role, kde je kultivovanost v jednání zapotřebí.

Ano. Role, u kterých kultivované vystupování patří k jejich vnější charakterizaci. A něco ti k tomu povím. Tohle totiž neplatí jenom o vystupování, ale celkově o chování. Jeden psycholog se mě jednou zeptal – tak pane Lukavský, jak to je? Když má mít herec schopnost hrát různý charaktery, tak myslím, že sám vlastně žádný charakter mít nesmí…

To ti řekl?

Ano, psycholog.

Ne moc chytrej teda…

Říkal jsem mu, to se mýlíte. Naopak. Herec může skutečně dobře hrát jen charaktery „od sebe dolů“. Tak jako jedině zdravý herec může hrát zdravýho člověka. Samozřejmě může zahrát i kulhavýho. Ovšem kulhavej herec ti zdravýho člověka nezahraje – nemůže. A co se charakteru týče, je to stejný. Herec musí být lidsky a charakterově v pořádku, abych tak řekl, aby mohl pravdivě zahrát dobrý lidi.
Samozřejmě může ze svých charakterových vlastností ubrat a zahrát lidi, co jsou charakterově vlastně defektní. Ale zkrátka spíš zahraje moudrej člověk hlupáka než hlupák moudrýho, spíš upřímnej licoměrnýho než licoměrník upřímnýho…

Čím se vlastně člověk stává charakterem?

Že jedná podle svědomí, žije v souladu s přirozenou etikou… Existujou prostě určitý mravní zásady – vyplývaj přímo z lidský přirozenosti, mají jaksi obecnou lidskou platnost, a všichni se jimi potřebujeme řídit. Ale zároveň každý člověk k něčemu směřuje, jedná za určitým cílem … Tím jsem se vlastně dostal k základnímu pojmu, který určuje herci jeho práci na roli. Protože herec musí najít hlavní cíl, ke kterému postava ve hře míří, a taky prostředky, které průběžně používá, aby toho cíle dosáhla. Vlastně si potřebuje uvědomit, jaký je životní cíl jeho postavy. No a tím jsme u toho. Protože nakonec zjistíš, že všichni lidi mají jenom jeden životní cíl…

Aby byli šťastný…

Ano. Aby byli šťastný. Jenže se liší v tom, jak si to štěstí představujou. Někdo hledá to absolutní štěstí v penězích, někdo zase v dosažení určitýho postavení; pak jsou jiný lidi, kteří vidí to svoje největší štěstí v dobrý rodině a v přátelským soužití… A ještě ti další věří, že spousta věcí má svoji hodnotu, ale že v tomhle životě vlastně absolutní štěstí ani dosáhnout nelze, že to největší štěstí je až v přítomnosti a v lásce Boží – takže takovej člověk potom chce podle toho žít, chce pomáhat, třeba věnovat i celej život nějaký službě, dokáže se věnovat lásce k druhým – pro mě je obrovskej příklad tohohle Matka Tereza.

Jenže jak je to pak s charakterem u těch lidí, kteří ani nejsou nábožensky založený?

Ale ani tu myslím nemusí být ten náboženský rozměr... Člověk je svobodná bytost, a když jedná tak, aby neomezoval, neurážel ty kolem sebe, když se řídí přirozeným zákonem, tak se z něj – řek bych – stává charakter.

Hm. Jenomže ta přirozená etika má určitý hranice, nemyslíš? Někdy je vidět, jak je potřeba tý lásky a síly „shůry“, aby se člověk dál choval dobře, ne? Někdy se třeba musí zapřít aby, aby…

Ale jistě. To jistě. A umět se zapřít – to člověk vždycky musí. Mít ten pocit, že naplnit všechny bezprostřední impulsy mě přivede ke štěstí, to je velice mylný. Lidi, co si myslej, že budou šťastný, když budou dělat všechno, co je napadne, jsou nakonec většinou velice nešťastný, spoutaný. Prostě v první řadě je potřeba si uvědomit, kde vlastně je pro mě štěstí, jakej je ten můj cíl.

A třeba pro tebe je životní cíl...

Abych ten svůj život strávil pokud možno co nejlíp, to je podle vůle Boží – tak jako malýmu klukovi jde přirozeně o to, aby se tatínkovi nějak líbil. Plnit vůli Boží, a jen se člověk vždycky musí modlit, aby ji taky rozpoznal. Ta krásná modlitba – Bože, dej, abych se pokusil změnit všechno, co změnit můžu, abych se nepokoušel změnit to, co změnit nelze, a konečně, abych jedno od druhého rozeznal.

Ty jsi původně měl být knězem... Ale třeba herectví, to je taky způsob, jak naplnit vůli Boží?

V to pevně věřím. Teď jsem zrovna měl takový rozhovor s jedním novinářem, jestli věřím tomu, že herec může svým výkonem působit na kulturu, mít nějak vliv na kultivaci národa? Tak jsem odpověděl, že kdybych si tohle nemyslel, kdybych o tom nebyl přesvědčenej, tak jsem se nestal hercem. Protože skutečně jsem o těchhle věcech velmi uvažoval. Jestli být hercem má nějaký smysl, a jaký to má smysl. Nakonec jsem pochopil, že to herectví můžu brát buď jako zaměstnání, nebo jako povolání, anebo jako poslání – a o to jsem se celej život snažil. Jak o tom Oscar Wilde píše, že herec je buď kašpar, nebo sluha Boží.