Vzpomínky na filmové natáčení

Zítra musíte umět jezdit na koni

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Opakovat se ten záběr nedá. Lidi v biografu budou napjatý, o co se tam snažím.

My jsme minule skončili o těch zákazech. Že jsi nehrál v rozhlase a ani v televizi, ale ve filmu jo. A tam byly i docela zajímavý věci?
To ano. Třeba s Krškou jsme točili Stříbrný vítr. Tam jsem hrál strýce Jiřího.

Krška, ten předtím natočil Měsíc nad řekou, viď?

Ano. Právě s Jiřím Plachým a se Zdeňkem Štěpánkem. Když jsem dostal tu roli strýce Jiřího, myslel jsem jen na to, jak by v ní Plachý exceloval. Byla to role pro Plachého.

Ale to už byl po smrti.

Ano.

Hm… To byla lyrická role, ale po ní jsi hrál takový hodně mužný postavy, třebas ředitele hřebčína ve Smrti v sedle.

Tak ano. To byl osmapadesátej.

A to je ten film, kvůli kterýmu ses musil naučit jezdit na koni, ne? Protože krom tý svojšický jízdy králů, ty jsi přece neměl kde jezdit na koni. Nebo měl?

Měl. Asi tak v devětačtyřicátém, to mi volali z filmu, a jestli umím jezdit na koni? Že budou točit Revoluční rok 1848. Řekl jsem jim, že na koni jezdit neumím. A oni, tak to se naučíte; budete hrát gardistu. A že mi ještě zavolají. Ale nevolali, nevolali, a pak najednou zavolali – tak už umíte jezdit na koni? Já říkám, no neumím, kde bych se to odposledka naučil? A oni, jejkote, to jsme vám to zapomněli říct. Tady byla taková cvičná jízdárna, v Karlíně. A oni hned, musíte tam jít, protože zítra ráno točíte, tak abyste…

… zítra uměl jezdit na koni? (smích)

Jo, oni si to tak představovali. Zavolali trenérovi a odpoledne jsem tam letěl. Viděl jsem, jak to toho trenéra štve. Říkal, no jo, no. Páni filmaři si myslej, že se někdo za hodinu naučí jezdit na koni. Tak si na to vlezte. Tak jsem na toho koně vylez, on mi řekl, jak mám sedět, jak mám toho koně tisknout koleny, jak mám držet špičky spíš k sobě a zkrátka všechno, co bylo zapotřebí.
Pak říkal, tak, dáme se do pochodu. Takže jsme šli, zvolna, to jenom kontroloval, abych se v tom sedle správně držel. Budeme klusat, povídá potom. Dávejte pozor na pravou přední nohu toho koně, vždycky když ji zvedne, tak se v sedle trochu pozvedněte. Takhle jsme ujeli pár kol a on povídá, teď pozor – abyste věděl, co je cval, tak si dáme cval. Musíte se jenom uvolnit a tak jako vymetat zadkem sedlo toho koně. A poradil mi – hlavně koukejte, abyste nespad… (smích) Ale kůň krásně cválal a mně se docela dařilo, takže za tu hodinu jsem se seznámil s elementárními věcmi. A on mi říká, tak hlavně, aby se vám nestalo nic špatnýho, poněvadž že byste uměl jezdit, to se říct nedá, ale zatím se vám to povedlo, tak zejtra zlomte vaz.
Druhej den ráno jsem přišel na Barrandov, oblíkli mě do jezdeckýho, dovedli mě do ateliéru, kde stála kulisa Klementina a naproti Mostecká věž, vstupní brána Karlova mostu. Tam u toho Klementina už byl jezdec na koni, kapitán vod jízdy, kterej při¬vedl dva koně.

To byl skutečnej kapitán.

Ano, opravdu dragoun. Představili nás, mně pomohli na toho koně. V tom ateliéru se samozřejmě ještě něco zařizovalo, rovnalo, pobíhali tam lidi a my jsme čekali. Ten jeho kůň celkem pokojně stál, ten můj se pořád tak jako ošíval, byl neklidnej. Načež mi ten kapitán povídá – umíte jezdit na koni? Já, tak to bych si netroufl říct. Včera jsem měl akorát jednu hodinu jízdy. A on, no jo, to je bohužel vidět, poněvadž ten kůň už teď cejtí, že mu v sedle sedí nejezdec. Tak se ho ptám – jak to? A on – víte, co je páková uzda? Abys rozuměla, to je taková uzda, která je v ruce rozšířená. Můžeš jí různě nakroutit a tomu koni to dává signál, buďto aby vyrazil, nebo aby couval a tak dále. Ale to já jsem nevěděl. Takže jsem pořád tou uzdou mimoděk vrtěl, a on mi říká, to je to, co máte v ruce – a ten kůň je z vás už úplně zpitomělej, poněvadž neví, co po něm chcete. Povídá mi, seďte klidně a s tou uzdou nevrťte. A co bude potom, uvidíme; snad to nějak dopadne.
Teď přišli režisér a aranžér scény a řekli, tak pánové, až bude klapka, tak vyrazíte tudy a za váma bude výbuch a tady ta stěna Klementina se zřítí.

?!

No, to si představ. Pak ještě tomu mýmu kapitánovi aranžér povídá, slyšel jste, že jo – zřítí se to… no nebude to těm koníčkům vadit, viďte? Potom vyrazíte, tady začne hořet sud, jo, budou lítat ohnivý střely – nebude to těm koníčkům vadit, viďte? A dojedete támhle k tomu, k tý Mostecký věži, a tam pak bude další záběr.
Ale ten kapitán byl jako bez dechu a říkal mu, tohle jste mi ale měli říct předem, poněvadž to bych byl přivedl nějaký dvě hluchý, klidný kobyly. Já jsem byl pozvanej na filmování jezdecký scény, takže jsem vzal dva nejživější koně, co armáda má… Ten režisér s tím aranžérem odešli a ten kapitán mi říká, můžu vám dát dvě rady. Až to bouchne, ten kůň se lekne a v první řadě se bude snažit zbavit se vás, poněvadž v krizové situaci nepotřebuje mít nějakýho troubu v sedle. Čili v tom okamžiku se vzepne, aby vás vyhodil ze sedla. Jakmile se začne zvedat, tak se mu nesmíte pověsit uzdou na hubu, naopak, musíte uzdu úplně povolit a dát mu šporny. Musíte ho vzít do slabin, povídá mi, a on vyskočí vpřed a bude cválat, tak se snažte nespadnout.

Tohle sis vyslechl a oblila tě hrůza, ne?

To jsem si vyslechl a byl jsem prostě odevzdanej osudu. Řek jsem si, nemůžu se bát. Musím to brát, tak jak to je, a když mi někdo říká, že existuje nějaký řešení, budu se snažit to tak udělat. A doufám, že se mi to povede.
Přišli, že bude klapka. Měli jsme vyjet a pak že se za námi zhroutí ta zeď. Ale byla klapka – a už se to rovnou vedle nás začalo řítit. Takže ten můj kůň se okamžitě vzepjal, já jsem prostě mechanicky povolil ruce a kop jsem ho do těch slabin. On vyskočil, já jsem se v tom sedle udržel, a on dopad, ale místo aby cválal, tak se začal točit, jak koně na střelnici. Lítal při tom jak zběsilej, poněvadž tam bylo ohně, sud bouchnul, lítaly tam světelný ohnivý střely. Uprostřed toho všeho ten kůň šílel. Začal tak běsnit, že všichni z toho ateliéru utekli. Ti, co mohli ze dveří, ti byli hned venku. Ti, co nemohli, vylezli po hasičských žebříkách nahoru – prostor byl v mžiku liduprázdnej, ani za kamerou nikdo nebyl. Jen ten můj kapitán zůstal. Samozřejmě on svýho koně hned ovládl a pokaždé tak jako dojel ke mně a toho mýho točícího se koně vždycky zadkem svýho koně bouchnul po hubě.

Chudák ten kůň.

No to si myslím, ale potřeboval se nějak uklidnit. Pak se teda dal už jenom do cvalu, ten kapitán nacválal před něj, a jak jsou ty koně naučený jezdit za sebou, tak on pak postupně ubíral na rychlosti, až jsme zůstali stát. To strašný bylo za námi. Sesedli jsme.
Přišel režisér, úplně strnulej. A říkal, hm, opakovat se ten záběr nedá, poněvadž kulisa je pryč. Ta zeď se zhroutila. Tak podívejte se... Co můžeme. Uděláme to tak, že zůstane jen ten druhej záběr. Vy jenom přijedete k Mostecký bráně – tam jsme vám dali na zem takovou papundeklovou kartu – na ní zastavíte toho koně, pravým kopytem, uděláme záběr, vy se vztyčíte v sedle a dáte povel vojskům na tom mostě. Já mu povídám, nezlobte se, ale tohle řekněte tomu koni, já nemám ponětí, jak ho mám ze cvalu zastavit pravým kopytem na vašem papíru. I ten kapitán jim říkal – to je úplná blbost, je to nesplnitelný, já bych to taky nedokázal. Toho koně může maximálně zastavit a pak s ním třeba zacouvat, hledat tu polohu, aby stál pravým kopytem na tom kartonu. Tak jsem dodal – bude to takovej fór, že jo, lidi v biografu budou napjatý, o co se tam snažím.
Tak se tady postavte, povídaj mi nakonec. A dali koni kopyto, kde ho měl mít, poněvadž ten obraz měli připravenej – a teď, takhle budete sedět, a až bude klapka, tak se vztyčíte a vydáte ten rozkaz.
Jenže ten můj kůň byl velmi neklidnej. Takže nakonec mu zvedli levou nohu nahoru a pravou zadní taky, aby nepopojížděl. Čili on stál na dvou nohou.

To kůň může?

Když mu ty druhý nohy držíš, tak jo. Pak byla klapka, já se vztyčil, vydal jsem povel – a měl jsem nafilmováno.

To bylo všechno?

To bylo všechno. Ta hrůza okolo byla vlastně zbytečná. Natočili jsme jeden záběr s koněm na dvou nohou a bylo. Ale je k tomu zapotřebí dodat, že když jsme pak točili tu Smrt v sedle, nastala situace, kdy se mi tohle všechno hodilo.
Točili jsme ve Slatiňanech, já hrál ředitele hřebčína… Ale to jsme předtím chodili skutečně na tréninky, a pak jsme denně jezdili, při natáčení i po něm. Když některej den koně nefilmovali, tak jsme je stejně večer museli na hřišti projet, aby nezaháleli. Jezdilo se klusem kolem dokola, pak chvilku cval…
A všechno bylo v nejlepším pořádku. Hrál tam s námi i Dubský a z něj se stal tak nadšenej jezdec, že měl už i svýho koně… Jednou při té večerní projížďce k nám přišel trenér a říká Dubskýmu – nechcete si zaskákat? On povídá, ale já ani nevím. Poněvadž vždycky, když jsme jezdili, tak kolem dokola zábradlí stávalo publikum, lidi ze Slatiňan se chodili koukat na herce, jak jezděj na koních. Bylo to o prázdninách. Takže tomu Dubskýmu se do toho zas tak nechtělo.
Ten trenér se pak obrátil ke mně – a vy byste si nechtěl zaskákat? Myslel to spíš jako vtip, věděl, že já ještě nikdy na koni neskákal. Mně to ale nedalo, tak mu povídám – podívejte, jestli máte pocit, že když už jsem tu z celýho týmu jedinej, kdo ještě z koně nespad – poněvadž dokonce už i sám ten trenér spadl, při takovým nebezpečným skoku přes příkop – jestli vám jde o to, abych vás všechny dohnal, tak dobře. Já měl opravdu do té doby štěstí, že jsem ani jednou nespad. Byl to paradox: v podstatě jsem byl nejmíň vycvičenej jezdec z celýho ansámblu. Povídám mu – tak dobře, jdu skočit, tak kde to je?
Bylo to kousíček vedle, takový menší hřiště, tam byly postavený překážky, nízká překážka z křoví, ta byla na jedný straně – a na druhý straně byla prkenná překážka, vysoká určitě přes dva metry. No nic. A když jsem teda řekl, že jo, tak Dubský povídá – tak já taky. Pustil jsem ho před sebe, dojeli jsme tam, a on začal cválat k tý první překážce, já za ním. Jenže když přijel až k překážce, tak ten jeho kůň přes ni neskočil, ale uhnul mu a objel to. Dubský se rozzuřil, zabrzdil. A ten můj kůň, když to viděl, uhnul zrovna tak, takže já ho přes tu překážku nedostal. Ale zatímco si tam Dubský vyřizoval účty se svým koněm, ten můj najednou nabral rychlost a cválali jsme k tý druhý překážce. V tu ránu ale na mě trenér začal volat, tam ne! Já jsem si říkal, když ten kůň na to běží, tak už to asi skákal a ví, co dělá. Dyť jsme sem kvůli tomu přijeli. A vzpomněl jsem si na to, co mi radil tenkrát ten kapitán. Že když se kůň vzepne ke skoku nahoru, tak mu musím povolit uzdu a dát šporny. To jsou vteřinový myšlenky v mozku. Byli jsme před překážkou, on se začal zvedat, já jsem to všechno udělal, jak jsem měl, a teď jsem letěl, to si tak pamatuju, najednou jsem byl nad tou překážkou – tak strašně vysoko – připadal jsem si úplně jak Horymír, jako když skáču na Šemíkovi z vyšehradský skály.

To asi byl opravdu skok, přes dvoumetrovou překážku, to věřím…

No to víš, a jak ten kůň šel dolů, já jsem se položil na záda, to všechno jsem dělal poprvé v životě, na základě toho dávnýho teoretickýho poučení. Zkrátka a dobře skočili jsme, kůň dopadl na přední nohy, já jsem se srovnal a on začal cválat. Ale ten trenér byl sinalej. Šel ke mně a povídá – vždyť jste se mohl zabít, člověče. A já povídám, ale vždyť ten kůň to skočil. On jenom pokýval hlavou – to ale máte veliký štěstí. Poněvadž vy jste na tu překážku najel z opačný strany.

Jak to?

Protože ta překážka – ale to já jsem nevěděl – to jsou na sobě naskládaný prkna, který nejsou přibitý, ale jen tak opřený o dva kůly. Když se jede ze správný strany, může kůň klidně škobrtnout o prkno, protože ty prkna při nějakým kontaktu prostě hned spadnou. Ale když se jede z opačný strany, tak škobrtnutí znamená, že se ten kůň zřítí, protože ta překážka zůstane stát. Což je na rozmandlování jezdce, jak mi ten trenér vysvětlil. Tak si představ, jaký jsem měl štěstí.
Mně vůbec nenapadlo, do jakýho nesmyslu se ženu… Pak mi to teprve došlo. A tak jsem si řekl, a už mám odskákáno, už na koni zbytek života skákat nemusím. Jednou se mi to povedlo v tak nebezpečný situaci a nebudu to dál pokoušet. Ale jinak to tam bylo strašně hezký.

Ještě mi, dědo, vyprávěj, tohle se mi líbí, s těma koňma…

S koňma… Tak třeba jak jsme měli ty ranní tréninky a filmoval s námi taky Sovák, humorista par excellence. Večer s ním posedět v hospodě, to byla vždycky krása, poněvadž on dokázal tak humorně vyprávět, že se na to všichni úplně těšili. Nebo třeba odpoledne, když jsme měli volnou chvíli a šli se koupat, tak jsme se potom všichni sesedli na trávníku kolem něj, poněvadž on měl vždycky nějakej fór, vždycky něco ještě rozvyprávěl. Byl prostě vynikající. S ním pak nastala taková krásná scéna.
Vždycky ráno se tam museli vyvést koně ze stáje a projet, i když třeba nefilmovali. Přímo před stájí bylo nádvoří, nikam daleko se nejezdilo. Zkrátka všichni přišli, my herci taky, koně se vyvedli a my je trošku prohnali. Ale Sovák tohle prostě nedělal. Na trénink nechodil. A jednou tak šel kolem, my jsme jezdili, a náš trenér na něj zavolal – pane Sovák, vy byste se nechtěl projet? A Sovák na to – heleďte se, já jsem byl na vojně u dragounů, víte, já vím, co jsou koně. Tak dobře – povídá mu ten trenér – já jen myslel, až budete jezdit do záběru, tak abyste toho svýho koně znal. Sovák mu povídá, buďte klidnej, dragoun si ví s koněm rady. No tak dobře, už ho nenutil. Načež došlo k tomu, že skutečně musel dragoun sednout na koně. Byla tam taková velikánská louka, ověnčená kolem dokola stromovím. Krásná. A tam se měl natočit záběr, jak Sovák někam vyrazí na koni. Takže jo. Sedl na koně, klapka – a jedem! Ale ten kůň s ním začal couvat. Tak stop! Pane Sovák, musíte s ním dopředu. Jo, jistě – povídá Sovák. Nevím, co ten kůň dělá! A režisér povídá – tak dobře, zopakujem to. Tak se to zopakovalo, klapka! Kamera jede! A zas ten kůň začal couvat. Režisér mu říká, tak co jako… A Sovák zase, to řekněte tomu koni! Ať jede, kam má jet! A tak ještě jednou. Klapka. Kamera jede. A kůň zas dozadu. Sovák už byl vzteky bez sebe. Naštvanej na toho koně. Přišel trenér a říká mu, to víte, čekal jsem, že dragoun si poradí. Ale vidím, že poradit vám musím já. Když chcete, aby ten kůň jel dopředu, tak když mu dáte šporny, musíte se trochu zaklonit, jako byste ho chtěl vypustit mezi koleny vpřed. Když mu ale dáte šporny a jste předkloněnej, vypouštíte ho vlastně dozadu, a on couvá. Takže se na to zvíře nezlobte, ono jenom přesně poslouchá vaše dragounské příkazy. Trošku ho tak jako setřel. Tak Sovák se úplně rozlítil, sedl na toho koně, zaklonil se, a na další klapku dal šporny a vypustil ho vpřed – a ten kůň už věděl, že je situace konfliktní, a rozjel se, ovšem ne cvalem, ale úplným tryskem a …

… pokusil se ho shodit?

Ne, to ani ne. Ale jel tryskem pod ty stromy, který měly větve tak na výšku dospělýho člověka. A nabral to pod ty nejnižší a otíral o ně toho Sováka, takže on mu pak už ležel úplně kolem krku. Trenér mu běžel naproti, aby toho koně chytil. A pak ho teda uklidnili….

Chudák, ty jo.

Jako Sovák, nebo kůň? (smích)
Ale v závěru tam byly takový scény, smutný. V závěru jsem měl jet na koni, kterej upadne, a já ho potom musím utratit.

Ale to jsi nedělal opravdu?

No, tohle bylo na kameru, muselo to být opravdu. Kaskadér nafilmoval pád. A já jsem pak jinýmu, pro tenhle záběr zvlášť vybranýmu koni dal na spánek kovovej nástroj, řezníci mu říkali kat, kterým se tomu zvířeti probodne lebka. Protože v záběru muselo být, že ten kůň padne, že hlavou udeří o zem.

To jsi fakt udělal?

To jsem musel, moje milá. Ten kůň byl k utracení, byl už to starej kůň, kterýho tohle čekalo, proto ho tam přivezli. A představ si, že ještě ten den večer jsme si u ohně opékali z něj udělaný klobásy.

A ty jsi je, dědo, jed?

Všichni je jedli, co myslíš…

To je hrozný, já tady o tobě ztrácím iluze. (smích)

Ale tak, Kláro. Mně ho bylo při tom záběru hrozně líto, ale to neznamená, že pak se nedotknu těch klobás.