Arcibiskupské gymnázium

Říkali mamince, že bych se hodil ke kněžství.

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Polštář jsem dostal z domova, poněvadž husy jsme měli. Mizím tatínkovi z očí v tom gymnáziu, v těch zdech. Dopis na Kanárské ostrovy.

Mohl bys mi trošku zrekapitulovat to vaše stěhování, kde jste všude bydleli, já se v tom špatně orientuju...

Narodil jsem se v Praze v Karlíně, pak jsem bydleli na Vino¬hradech, potom na orelském cvičišti v Riegrových sadech. Když jsem chodil do čtvrté třídy, odstěhovali jsme se na Karlov, bývalý cukrovar u Svojšic u Kouřimi. Tam potom zkrachoval můj strýc, ale my už ani ne, my jsme šli jenom z bídy do nouze, už nám to nevadilo. Z Karlova jsem potom šel do arcíku, do arcibiskupského gymnázia, tam jsem byl pět let, a naši se mezitím přestěhovali napřed do Dobřichova u Peček a pak do Peček, to už jsem byl ale na gymnáziu v Českým Brodě.

Kde bylo to arcibiskupský gymnázium?

To nevíš? Přeci v Praze v Bubenči. Bylo to slavný gymnázium.

Aha... A jak došlo k tomu, že jsi se hlásil ze Svojšic na arcibiskupský gymnázium do Prahy?

To sestřičky ve Svojšicích – a taky tamní pan farář. Říkali mamince, že bych se hodil ke kněžství… začali o tom se mnou mluvit, já sám jsem na to jaksi nepřišel. Doporučovali mi zkrátka, abych se nad tím zamyslel. Pak jsem ukončil ve Svojšicích čtyřtřídku, obecnou školu, a měl jsem skládat přijímací zkoušky na střední školu. Nejbližší gymnázium, kam se dalo jet na kole, byl Kolín. Tatínek zjistil, kdy tam jsou přijímací zkoušky, a jednou ráno povídá, tak pojedeme. Do reálného gymnázia v Kolíně na přijímací zkoušky. Vyrazili jsme spolu na kolách, na kalhotách ohrnutý nohavice a cyklistický spony. Šlapal jsem na tom kole a po ničem jsem nepátral. Až pak jsem přišel na to, že ten tatínek si s tím vším moc starostí asi nedělal. Přijeli jsme do Kolína, mohlo být tak devět deset hodin, šli jsme k ředitelně, tatínek zazvonil… otevřel jeden pan profesor. A tatínek, že tady vede syna na zkoušky. Pan profesor odpověděl – ale už je po zkouškách, ty byly v osm hodin ráno. Najednou jsem měl pocit, že ¬ situace je vlastně beznadějná. Ale ten pan profesor si nás tak prohlídnul a říká, odkud jste přijeli? Viděl, jak oba vypadáme. Potom povídá tatínkovi, no dobře, tak chvíli počkejte. Vzal mě dovnitř, do ředitelny – tam seděl pan ředitel – a ten profesor se mě zeptal, čím je tvůj tatínek? Truhlářem. Tak vidíš, a věděl bys třeba, jaký jsou tvrdý dřeva a jaký jsou měkký? Samozřejmě, tyhle věci jsem moc dobře věděl. On mi položil ještě pár takovýchhle otázek. Vím, že ta poslední byla – když máš letadlo, jak se vlastně dostane do vejšky? Že má motor nebo jak? A já jsem řekl, no asi spíš kormidlem? Motor to táhne a kormidlem se ¬ určuje směr, ne? A on – vidíš, tak pojď. Vyšli jsme ven a on řekl tatínkovi, že jsem přijat na střední školu.

Tomu říkám mít kliku.

To ti povím. Kdybych byl dělal normální zkoušky, písemky, tak jsem je neudělal, nemoh jsem to udělat. Když jsem pak zjistil všechny ty věci, co se u těch přijímacích zkoušek předpokládaly, viděl jsem, že bych neuspěl. Poněvadž jsem na tohle tou venkovskou čtyřtřídkou prostě nebyl připraven. Třeba rozbor větný a podobné věci jsme tam vůbec nedělali. Ani to nebylo možný, v tolika dětech. Měl jsem opravdu štěstí. A teď, zkoušky na střední školu jsem měl udělaný, ovšem o prázdninách se nějak znovu začalo uvažovat, jestli bych přece jen nešel do toho arcibiskupskýho gymnázia. Nějak to tam sestřičky vytelefonovaly, vyjednaly, a zkrátka a dobře, dostali jsme domů prospekt, co je potřeba, že mám mít prošívanou deku a polštář a kolik mám mít košil a tak dál. Tak to maminka horko ťažko dávala dohromady, například prošívanou deku jsme neměli. A pak už jsem měl nastoupit v arcibiskupském gymnáziu; jeli jsme tehdy do Prahy vlakem, jinak jsme jezdívali na kolách.

Cože? Do Prahy? Kolik je to kilometrů?

No moc, dost. To byla cesta dlouhá.

Asi padesát?

Trochu víc. No – jezdívali jsme prostě na kolách do Prahy. Ale teď jsme jeli vlakem, napřed do Libně, kde byl tatínkův bratr, František Lukavský. Vyjeli jsme hrozně brzo ráno a byli jsme v Praze asi tak v osm. V Libni tatínek řekl, Frantíku, já potřebuju nějaký peníze, mám zaplatit zálohu za internát a musím koupit prošívanou pokrývku… A teď, člověk to vnímá. Cítil jsem, jak je tetička z toho nervózní. Strýc teda po baráku něco schrastil a nějaký peníze tomu tatínkovi dali. On totiž tatínkovi dlužil ještě podíl za koupi domu. Tak jsme potom jeli napřed do obchodního domu, koupili jsme prošívanou deku; polštář jsem dostal z domova, poněvadž husy jsme měli. A pak jsme si to namířili do arcibiskupskýho gymnázia, a samozřejmě, že jsme přijeli pozdě. V osm hodin začalo vyučování, byl to první den vyučování…

Takže tatínek byl takovej…

… klidnej. (smích) V tom arcíku nás dovedli k pateru rektorovi, a doteď vidím, jak se po nás dívali – že jsme takoví dva venkovani odněkud. Tatínek se rektorovi omluvil, že nemá celou tu částku, kterou má zaplatit za internát, ale že hned, jak to bude mít, že to dodá. A pater rektor řekl, dobře, to nevadí, pojď, budeš ve třídě I.A.

To ti teda bylo deset?

Jo, bez dvou měsíců. Šli jsme po chodbě v přízemí, tatínek se pak zastavil u těch východových dveří a díval se za mnou. Já jsem šel dál až na konec chodby, tam byly dveře, to byla ta I. A. Ještě jsem se otočil a viděl jsem, jak se tatínek dívá, jak mu mizím z očí v tom gymnáziu, v těch zdech. Vešli jsme do třídy, pater rektor mě předal a já jsem si sedl do lavice. Takhle to celý začalo. Nebylo to jednoduchý, žít v tom internátu…

Ten byl vlastně plnej vcelku malejch kluků – jaký to tam bylo?
Očekávalo se, že z vás budou kněží…

Jistě, to byl předpoklad, na arcík přijímali jenom kluky, který měli tenhle záměr. Měl jsem ho tehdy taky já. Jak jsem ti řekl, přesvědčily mě o tom sestřičky, hlavně mater Stránská. A taky pan farář Homolka, toho jsem si moc vážil. Teprve v kvintě jsem začal o správnosti té volby jaksi samostatně přemýšlet. Modlil jsem se, aby mi Bůh ukázal, jestli jdu tou správnou cestou.

To jsi pak vlastně dostal to consilium abeundi? Ale ať radši nepředbíháme… Máš nějaký obrázek, jak vypadalo to gymnázium?

Třeba na tom Zpravodaji z Bubenče, tam máš obrázek na titulní straně. Byla to taková dvojbudova, v jednom traktu škola, ve druhém internát. Ve čtvrtém patře jsme měli ložnici, v prvním velikou studovnu a v přízemí jídelnu – to bylo jedno křídlo té budovy. V tom druhém křídle, jak jsem říkal, bylo gymnázium.

A řád na tom gymnáziu? Oni vám vlastně vytvořili program od rána do večera, viď?

Samozřejmě. Ráno zvonil zvonek, to se hlásilo, že se má vstávat. Oblíkli jsme se, ustlali, umyli se a pak, zase na zazvonění, jsme vyšli na chodbu a rozestoupili se do dvou řad podél zdí. Bylo šest hodin a my jsme sešli dolů do studovny, tam jsme měli ranní modlitbu a ještě hodinu na přípravu do školy. Pak byla mše svatá v kapli a po ní snídaně. A pak do školy. Když jsme přišli ze školy, vydával se oběd. Odpoledne jsme si hráli na hřišti nebo jsme chodili na procházky. Někdy bylo ještě chvíli vyučování. Večerní program už si tak přesně nepamatuju. Ale můžu ti říct, že to bylo výborný – tam na tom našem hřišti jsem se třeba naučil hrát volejbal, házenou, dokonce jsem byl kapitánem mužstva naší třídy. Mám ještě i fotku…

Byl jsi kapitánem, protože jsi byl vysokej, nebo že jsi byl tak dobrej?

Tak hlavně jsem byl dravej, a pak jsem měl štěstí, že mi to vycházelo. Tehdy jsme se dokonce naučili hrát basketbal, rozumíš, v době, kdy ho zavedli. Poněvadž to byla tenkrát nová hra.

Vlastně to bylo dost progresivní gymnázium?

Velice. A nejenom gymnázium, i internát. Tam nás zase měli na starosti prefekti a generální prefekt. My jsme byli první divize, ta nejnižší – prima, sekunda a tercie. Nás měl na starosti mladej prefekt, jezuita, ale ještě to nebyl kněz, sám teprve studoval a u nás měl odpočinkový období. Dělal nám prefekta a byl to strašně sympatickej člověk z Ostravska. Dokonce potom jsem ho jel navštívit, když jsem byl v totálním nasazení, v totaleinsatzu. Věděl jsem, že vystoupil z jezuitskýho řádu a stal se farářem právě tam na Ostravsku. Takže jsme se po letech viděli. Myslím, že jsme měli velice dobrej vztah.

Jak se jmenoval?

Stanovský. On nás učil ty sporty, on s náma hrál. Vykasal si kutnu, dal si ji za pás a hrál volejbal, smečoval… Byl skutečně jako jeden z nás – výbornej, měli jsme ho strašně rádi.

Tak to byl prefekt - a profesory na gymnáziu jste měli taky rádi?

Ale tak jistě, tam to všechno byly osobnosti. Třeba pan profesor Hrubý, překladatel Svenssona. Ten s námi hrál divadlo. Vím, že v sekundě jsme hráli detektivku a já byl detektiv. Vymyslel jsem takovou věc, že když jsem dopadl toho lumpa, křiknul jsem na něj „stůj!“ a měl jsem v rukávu schovanou bambitku. On se otočil, já jsem si vytřep tu bambitku do ruky a namířil jsem na něj. A všichni se divili – kde se objevil ten revolver? Jak se ti najednou vzal v ruce?
Díky profesoru Hrubému dokonce probíhala korespondence mezi Svenssonem a naším gymnáziem, tím jsme byli ohromně nadšení. Nám se obrovsky líbily jeho knížky, psal o klucích jako my – jak se jmenovali – aha! Nonni a Manni. Krásný příběhy to byly…
Nebo pater Závadský, přírodopisec vynikající pověsti, udělal objev o jednom broukovi, zobonosce. To ti můžu někdy vyprávět. Výborný biolog, jeden z profesorů, který svým významem daleko přesahoval rámec gymnázia… A pak nám taky pouštěl biografy: jednou za čas přišel nějakej film, krásnej, v tělocvičně byla promítačka, a tak jsme tam seděli a pater Závadský nám promítal. Nosíval baret a stávalo se, že když třeba se v tom filmu měli dva políbit, tak on tím baretem zakryl tu promítací čočku a pak to zase pustil dál. Vím, že jsem tam viděl nádherný, světový filmy. Dobře vybraný.
Taky tam třeba pozvali tehdy známého pána, jmenoval se Frantík. Neměl ruce, ale nohama psal a kreslil. Snažili se ukázat nám život, všechno. Odpoledne jsme chodili na procházky po městě. Vždycky jsme celá jedna divize vyrazili a procházeli jsme všechny pražský památky, všechny muzea, galerie… My jsme díky tomu skutečně znali Prahu. To bylo jedinečný. Ve všední den byla vždycky krátká procházka, to jsme šli jen tak někde blízko gymnázia, ale ve středu a sobotu byly delší.

Ono to zní, jako byste se vůbec neučili. Házená, divadlo, bio¬graf, procházky…

No tak počkej zase.

Můžeš mi říct nějaký předměty – co tě třeba nejvíc bavilo?

Čeština, krásnej předmět. My jsme skoro z hodiny na hodinu dostávali báseň nazpaměť nebo napsat a přednést malou řeč. To byla fantastická výuka. Nebo němčina, tam jsme překládali verše. Jednou jsme překládali Goetha, Wer reitet so spät durch Nacht und Wind? Es ist der Vater mit seinem Kind… Tehdy jsem to přeložil ve verších. A byl jsem za to moc pochválenej. My jsme byli vůbec v těch jazycích vedený k vlastní iniciativě. Třeba latinář, pater Kubíček, ten s námi velmi brzo, snad už od tercie, vedl latinský rozhovory. Třeba krátký, ale my jsme tou latinou mluvili. Taky dělal takzvaný „rychlopalby“. Přišel do třídy – vezměte si sešit na slovíčka, vytrhněte si list a pište… Dával nám různý tvary slov, třeba o mužích, šli bychom, utíkáme. A na nic nečekal: kdo věděl, tak to napsal, kdo nevěděl, už to nestihnul. To byla fantastická škola. Brali jsme to totiž jako soutěž, člověk se koukal ty slovíčka opravdu naučit. Všichni jsme to ¬díky tomu dost uměli, protože to samozřejmě klasifikoval.

Takže jazyky tě bavily?

Bavily, ale taky jsem při nich zlobil. Vyřezával jsem si třeba z násadek figurky na šachy. Tatínek mi udělal malinkou přenosnou šachovnici a já jsem vyřezával figurky a pak jsme třeba pod lavicí hráli šachy. Nebo jednou, při němčině, jsem se učil esperanto. Profesor ke mně přišel – a co to mám pod lavicí. Hm, němčinu ještě neumíš, a učíš se esperanto…
Psal jsem taky esperantsky dopis na Kanárské ostrovy. Koupil jsem si za pět korun esperantskej adresář, kde se nabízely adresy na dopisování a napsal jsem nějakýmu klukovi na Kanárský ostrovy. Nikdy mi neodpověděl. My jsme tenkrát ale měli v oktávě esperantisty, opravdu esa. Jeden z nich už tehdy psal česko-esperantskej slovník. Tak byli rádi, že i v nižší třídě je nějakej študentík, kterej se o to esperanto zajímá.

Vlastně jste si atmosféru na tom gymplu dost vytvářeli sami.

No to víš. Třeba jsme se rozhodli, že budeme vydávat třídní časopis. Tam jsem byl šéfredaktor, protože jsem byl takovej psavej. A pozor, v tý škole jsme byli jednak my, internisti, co jsme tam bydleli, ale byli tam i externisti, Pražáci, kluci z lepších rodin. Tam byla trošku rivalita. A ti externisti se rozhodli, že si budou vydávat časopis Tercián.
Já jsem vymyslel, že ten náš časopis se bude jmenovat My. Zkrátka vycházely ve třídě dva časopisy. Bylo to něco jako taková válka. My jsme posupně četli ten jejich a oni zase ten náš...

Podívej se, tady, našel jsem ti ten časopis, o kterým jsem ti posledně vykládal. Časopis My, III. A. Ty různý články… A pseudonymy: Adoviv, to byl Vejvoda, obráceně si to napsal. Danaj – Janda, to byla přesmyčka. A tady – Stránský. To jsem byl já. Po mater Stránský. I později, když jsem psal verše do Studentskýho časopisu, podepisoval jsem se Stránský.

Taky ty obrázky jsi kreslil ty?

Kdepak. To jsme tam měli jednoho šikovnýho kluka, kterej kreslil. Vlastně, když jsme u těch časopisů, tak ještě taková zajímavá věc. My jsme tam vždycky večer po dvou hodinách studia měli čtvrthodinku duchovní četby. A četly se tenkrát pozoruhodné věci, z Cyrilometodějského časopisu. Zprávy o pronásledování křesťanů v Sovětském svazu. Vím, že se to jmenovalo Utrpení a umučení… někoho, myslím, že to byl dokonce Polák, kterej se do toho Sovětskýho svazu nějak dostal. Jak jsem to jen vždycky uváděl? Aha. Metropolita hrabě Šeptickij v zajetí, pokračování, část další… Tam už tenkrát bylo všechno o komunistickejch koncentrákách, všechno. My jsme to věděli.

To vám bylo čtrnáct?

Co čtrnáct, nám bylo jedenáct, dvanáct, třináct. A už jsme o tom měli velice přesnej obraz. Pamatuju si to tak jasně i proto, že jsem se velice brzo stal tím, kdo předčítal duchovní četbu. Měl jsem myslím už tenkrát ten dárek, že jsem uměl číst srozumitelně.

To asi byly hrozně důležitý věci pro tvůj pozdější život, ne?

To bych řek. Důležitý impulsy. Třeba v kvintě, to jsme hráli drama o dvou římských mučednících.
Dva bratři, jmenovali se Fláviové, já jsem hrál jednoho z nich. Mám z toho i takovou fotografii. Na tom dramatu si člověk tehdy taky ledasco uvědomil.

A jiný „důležitý impulsy“ z gymnázia?

Těch bylo spousta. Třeba si představ, že jednou, když nám onemocněl češtinář, přišel za něj na jednu hodinu zaskočit doktor Bedřich Slavík, pozdější slavný literární vědec, a vykládal nám o Vítězslavu Nezvalovi a o celý tý situaci v současný poezii, český i světový. To mě obrovsky zaujalo. V kvartánské čítance byl tehdy třetí zpěv z Edisona a já jsem se ho pro potěšení naučil nazpaměť. Jen tak pro sebe, nikde jsem to nerecitoval. Ta hodina s Bedřichem Slavíkem pro mě byla nezapomenutelná, je pro mě nezapomenutelná. Dodneška ho vidím, jak sedí za katedrou a mluví. On mluvil tak, že hořel. Doslova. Tak zanícenej pro to byl. Já říkám, jemu hořely tváře, nám hořely uši. Dovedl si naprosto získat posluchačstvo. No a my jsme si pak začali půjčovat poezii z naší školní knihovny. A co je důležitý, v knihovně ta poe¬zie byla. Pro mě to byl impuls, že jsem se začal o poezii zajímat do hloubky, nejenom tak jako běžně. Měli jsme doktora Slavíka jednou jedinkrát, ale co to znamenalo! Někdy se ukáže, že jedna vyučovací hodina má větší význam než celej školní rok.

Takže na gymnáziu začíná tvůj zájem o poezii.

Ano. A ještě ti k tomu musím něco říct. Když jsme byli v kvintě, konala se soutěž s názvem Certamen Rhapsodicum. Soutěž pražských klasických gymnázií v přednesu klasických děl. Arci¬biskupské gymnázium se jí účastnilo. Postoupili jsme tehdy do výběrového kola a po něm na hlavní koncert finalistů v divadle Unitarie. Později jsme tam zakládali Disk – ale tohle bylo poprvé, co jsem do toho divadla vstoupil. Recitoval jsem tam Forsitan et Priami fuerint quae fata requiras, smrt Priamovu z Aeneidy. A náš řečtinář, pater Opavský, který vedl taky gymnaziální sbor, s námi nastudoval řecké a latinské písně a sborově jsme je tam zpívali. V Praze z toho tehdy bylo úplný haló, protože nikde nikdo klasickým jazykům tolik péče nevěnoval. Tenkrát tam arcibiskupské gymnázium zvítězilo na plný čáře, bylo to nejlepší klasické gymnázium v Praze – to bylo tehdy evidentní. My jsme na to samozřejmě byli patřičně hrdý. Vím, že jsme tam zpívali kde co. Pijácké písně – teď jednu z nich recituje Boris Rösner ve Viole, v rámci pořadu pijáckých písní. Černá země pije, stromy pijí ze země… a tak dál. Říká tam jenom, že to je překlad z řečtiny. Ale on, a to je důležitý, je to Anakreón.

Pak jsi na gymnáziu v Českým Brodě nějakou tuhle píseň naučil svoje spolužáky, ne?

To byla latinská, Integer vitae scelerisque purus. Uprostřed života, a všeho zlého čist. To už jsem byl v sextě, v Českým Brodě, a náš třídní, latinář, měl svátek; já jsem tu píseň naučil ostatní, secvičili jsme to. Ten latinář tehdy vešel do třídy a my jsme spustili latinský sbor, čtyřhlasý. Jemu doslova kanuly slzy, vůbec to nečekal. Už jsem ti vypravoval, jak mně na první hodině latiny jaksi na uvítanou řekl – přicházíte z ústavu, kde jsou klasické jazyky domovem, doufám, že budete hvězdou na sextánském nebi. Což mě přinutilo, že jsem se začal tu latinu učit. Protože já, na tom arcíku, jsem nebyl zas takovej. Měl jsem z latiny dvojku. Nebyl jsem prostě šprtoun. Až tady jsem zabral a opravdu jsem to dřel. To se mě pak jednou ten latinář ptal, vy jste měl v Praze dvojku z latiny… prosím vás, řekněte mi, co museli umět ti, kdo měli za jedna? Tak jsem mu poctivě řekl, pane profesore, já jsem se tam mnohem míň učil než tady.

Ještě zpátky k tomu arcíku – vzpomínáš na to jako na dobu podřízení se nutnýmu řádu, nebo to byl denní řád vybudovanej opravdu pro vás, skoro ještě děti?

Podívej, mně to všechno přišlo samozřejmý, já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Bylo to řádný, ale legraci jsme zažili. Třeba v jídelně. Vždycky když jsme přišli, byla modlitba, pak se sedlo ke stolům, no a já nevím, když třeba byly švestkový knedlíky, tak jsme vyhlásili soutěž, kdo jich sní nejvíc. Vím, že já a ještě jeden kluk jsme v tý soutěži jednou zbyli, ostatní už odpadli, a my jsme pořád měli stejný skóre. Už nám ale nezbýval čas. Zazvonilo se, byl konec jídla. Museli jsme položit vidličky. Byli jsme na tom stejně. Jenomže já jsem byl mazanej. Vyšli jsme z jídelny, postavili jsme se na chodbě do řad, a já jsem vytáhl z kapsy ještě jeden knedlík a exemplárně jsem ho sežvejkal. Takže jsem byl vítězem.

Kolik to bylo knedlíků? Nebo to si asi nepamatuješ…

Ale jo, myslím, že sedmadvacet. Bylo to hrozný.

Taky jsi nám jednou vyprávěl, jak jste nějakýmu vzorňáskovi namazali obličej krémem na boty?

My jsme mu říkali Šustil, že „šustí“, udává. Veprostřed studovny byla katedra, a za ní seděl prefekt. V naší třídě byl takovej modlílek, a při studiu šel vždycky k tomu prefektovi a řekl mu, co kdo kde řek. Nelíbilo se nám to. Takže vždycky, když došel k tomu prefektovi žalovat, ozývalo se studovnou šustění. A ten prefekt na nás – pšt. A jak se k němu otočil, my jsme zase začali, šs-šs-šs; ale ten Šustil tam žaloval stejně. Jednou se vyšetřovalo, někdo něco provedl, a ten Šustil se přihlásil a řekl, kdo to byl. Prostě žalobník. Takže se usneslo, že ho v noci namažeme krémem na boty. A losovalo se. „Vyhrál“ jsem to já. (smích) V noci, když už všechno spalo, jsem vylezl z postele a po kolenou jsem se plížil tou velikánskou ložnicí. Přelezl jsem až k jeho posteli a natřel mu obličej krémem na boty. A ráno, samozřejmě, bylo zas vyšetřování.

Byl to černej krém na boty?

Ano.

Tak to mu nějakou dobu zůstal obličej šedivej?

To víš, že jo. Byl z toho malér. Ale já jsem se přihlásil. Řekl jsem, že jsme se jako třída pro to rozhodli a že já jsem byl vylosovanej.
Pamatuju se, že to už jsme měli v internátě toho druhýho prefekta, Vaníčka, a ten si mě vzal na pohovor a řekl mi – uvědomte si, že jste talentovanej študent, že z vás může bejt osobnost… Teď já vůbec nemoh pochopit, proč mi to povídá. Protože jsem nebyl primus v tý třídě, to vůbec ne. Řekl mi, pochopte, že nemůžete pořád jenom blbnout, vy se potřebujete ukáznit, za¬cílit se. Projevil mi prostě obrovskou důvěru, netrestal mě nějak ¬ nesmyslně za banální provinění. Měl ke mně vysloveně vztah, vždycky trpěl, když jsem něco zas vyved.

Hm, a jaký jsi teda míval třeba známky?

Tam jsme měli vždycky z chování, z pilnosti a z pořádku. Nejlepší moje bylo, při tomhle pořadí, když jsem měl jedna, dvě, tři. Nebo jsem měl dvě, dvě, tři – když jsem něco podobnýho provedl. Pořád jsem něco…

Tak mi to ještě vypravuj o tom zlobení, dědo.

To byly takový klukoviny, hlouposti, a ani už si to nepamatuju. Hlavně jsem nebyl moc pořádnej, víš. Nestlal jsem, jak jsem měl. Pořádnej jsem tedy opravdu nebyl.

A jinak byly všelijaký věci. Třeba vím, jak mi maminka jednou po dlouhý době mohla koupit nový šaty, takový šedivý, světlý. V nich mě zase po prázdninách odvezli do školy. Hned jak jsme přijeli, šel jsem s klukama na hřiště… u toho hřiště byly ze sklepů vyvedený ¬světlíky, přikrytý dehtovým papírem. Sedl jsem si na jeden, a když jsem vstal, zjistil jsem, že mám kalhoty úplně zničený térem. Byl jsem z toho zoufalej, rozbrečel jsem se, z kuchyně dole přišla sestřička a říká, nebreč a dej mi ty kalhoty. Snažila se to vyčistit. Udělala s tím, co mohla, ale trochu temnější to vzadu zůstalo. Takových věcí bylo hodně – vyvedl jsem pitomost, ani jsem o tom nevěděl.

Kvůli tomu tě pak vyhodili?

Kvůli tomu ne – i když mi tohle všechno asi taky trochu přitížilo. Hlavně to ale bylo tak, že naši skutečně neměli peníze. Platilo se asi sto dvacet korun za měsíc. Vždycky s tím byly maléry, když rodiče něco sehnali, tak to zaplatili, ale narůstal tam dluh. Takže jednou si mě pater rektor zavolal k sobě. Byli tam i rodiče nějakýho studenta z primy. Pater rektor mě představil a řekl mi, že já budu dávat kondice tomu jejich synovi, kterej neuspěl – takže takhle jsem si od tý tercie přivydělával a peníze jsem si dával na školní účet. Vím, že jsem měl pět korun na hodinu, což bylo docela hodně, byla to velkorysost od rodičů toho primána.
Potom se zas objevila nějaká možnost stipendia. Někdo, kdo kdysi absolvoval, udělal slib a teď ho plnil, uložil na rektorátu stipendium pro nějakýho chudýho studenta. Tak mi to přisoudili a tímhle stipendiem a kondicema se to trošku krylo. Ale byla hospodářská krize, to jsem ti říkal, všichni to měli těžký. Můj tatínek taky. Byl jsem rád, že můžu takhle trochu přispět.
Dokonce jsem jednou zažil takovou zvláštní věc. Bylo to na Vánoce a nám študákům v Praze nabídli knížky za lacino, opravdu za pár korun. Jak jsem dával ty kondice, měl jsem přeci jen nějaký peníze i jako kapesný. Takže jsem tam vybral a koupil pro svoje sestřičky k Vánocům knížky. Babičku Boženy Němcový a Kytici od Erbena. Přijel jsem s tím domů. Maminka tam chystala něco na Vánoce a povídá mi s takovou starostí, Drahuška by chtěla k Vánocům Kytici a Květka Babičku, a já nevím, jestli to dostanu tady v tom našem knihkupectví a za kolik to bude… Byl jsem z toho úplně vedle a říkám, mami, já ty knížky mám! Nemohla tomu uvěřit. To byl malej zázrak. Něco nepochopitelnýho – poněvadž já jsem měl výběr, těch knížek tam bylo spousta.

Tak měly holčičky radost…

Velikou.

Jak třeba vypadaly Vánoce? Dostali jste dárek každej od každýho, nebo jen jeden za všechny v rodině?

My děti, když to šlo, tak jsme si daly takový malinký dárky, třeba pletýnku. A rodičům jsme třeba namalovali nějakej obrázek. Nejpodstatnější na tom bylo, že maminka vždycky vařila čokoládu a dělala nám čokoládový figurky. Měli jsme takový mističky, různý formičky – hvězdu, brouka a já nevím co všechno. Do nich se ta čokoláda nalila a nechala se zchladnout. Když byly hotový, tak se to rozpočítalo, vykleply se a každý jsme si na tu placatou stranu tý figurky udělali svoje písmeno – R, D, K. Pak jsme je zabalili do staniolu a pověsili na stromeček. Potom člověk chodil, a ty svoje si jedl a koukal, aby mu je nejedl někdo druhej. A když jsme stromeček odstrojili, zase jsme ty zbylý figurky sundali a podle písmen je rozdělili. To bylo to nejdůležitější, ta čokoláda na stromečku. Vím, že jsem byl někdy dost v pokušení sníst nějaký cizí písmeno.
Ale ještě bych se vrátil k tomu arcíku. Když jsem byl v kvintě, byl tam už opravdu dluh. Věděl jsem to. Tatínek řekl řediteli, že máme hejno husí, a jakmile se ty husy prodaj, přijde zaplatit. Známky jsem si ten rok dokonce zlepšil, takže jsem si tak jako hrdě šel pro vysvědčení, který nám vydával třídní, to byl pater Kubíček. A jak jdu zpátky do lavice a prohlížím si známky, tak mě spolužák, co seděl v lavici, chytil za rukáv – Radko, podívej, co tam máš napsáno zezadu! Tak jsem to otočil a tam stálo – Řádně ohlásil, že z ústavu odchází, a není důvodu, proč by nemohl být přijat na ústav jiný.

Tím tě vyhazovali?

Ano, to bylo to consilium abeundi, rada odejít.

To je smutný.

To víš, já jsem brečel. Vůbec jsem to nečekal. Pater Kubíček šel ke mně a ptal se mě, co je. Tak jsem mu to consilium abeundi ukazoval. A on se rozčílil, povídá – to mi neřekli! Protože kdyby mu o tom byli řekli, on by se mě zřejmě byl zastal. No, zkrátka a dobře, šel se zeptat na rektorát. Vrátil se a řekl, nejde s tím nic dělat. A ptal se mě – kde bydlíš? Kde máš nejbližší gymnázium? Odpověděl jsem – v Českým Brodě. Tam je reálné gymnázium, povídá, takže abys moh pokračovat z kvinty do sexty, musíš udělat zkoušku z francouzštiny. Ze školní knihovny mi donesl kvintánskou učebnici francouzštiny, ukázal mi – je tam padesát cvičení, za prázdniny se musíš denně naučit jedno cvičení a budeš mít ještě deset dní na opakování. Rozumíš. To v tu chvíli bylo obrovský, jak mě povzbudil a jak mě zas zacílil.

Takže to ses celý léto učil.

Po prázdninách jsem tu zkoušku udělal. Když jsem pak přišel do třídy, uměl jsem zas tu franštinu líp než všichni ostatní, protože ti to přes prázdniny dost zapomněli.