Totální nasazení Stauding r. 1943

Po válce musíš přijet do Austrálie

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Kiwi. Vpochodovali do vězení a zamkli za sebou. Wann wollen Sie abfahren?

Posledně jsme mluvili o těch anglických uprchlících ze zajateckýho tábora.

Ano. Jak jsme je vyprovodili… Je to trochu podobný tý příhodě s Kiwim.

Něco mi to říká, ale nevím – kdo byl Kiwi?

Zajatec, Australan. Vzrostlej ohromnej kluk, sympatickej. On vozil materiály z fabriky do fabriky. Když přijel do naší presovny, na naše oddělení, tak se vždycky rozrazily dveře, on vkročil, už od vchodu hlučně zdravil, a jak šel kolem stolů, každýmu hodil na ponk anglickou cigaretu. I těm Němcům. Samozřejmě byl zákaz od zajatců cokoliv přijímat, ale tohle každej hned stopil. (smích)
A s tímhle Kiwim jsme si někdy povídali na pánským záchodku. Bylo tam hodně nahoře okno, tak jsme tam stáli opřený, koukali jsme na nebe a mluvili jsme spolu. On takovou lámanou němčinou, já občas slovo anglicky. A zas mně naprosto utkvěl jeden rozhovor, když už jsme byli kamarádi, a on mi řekl – nach Krieg du muß Australia kommen! Australia ist Land! Lauter Ebene, kein Berg wie hier! – Po válce musíš přijet do Austrálie! To je země! Samá rovina, žádný kopce jako tady!

To je skvělý…

Viď. Lauter Ebene! Byl jsem pozvanej do Austrálie. Ale protože tyhle angličtí zajatci ve fabrice natropili spoustu nešvarů, tak je potom odstěhovali do zajateckýho tábora.

Co třeba tropili?

Tak třeba ve velkých dílnách visely na stěně mapy a na nich byla vyznačená východní válečná fronta. Byly tam zapíchnutý praporky. A tihle angličtí zajatci měli nejspíš svoje rádio a poslouchali zprávy z domova, takže věděli všechno o situaci na frontě. Když bylo po bitvě u Stalingradu, tak Němci už všude ustupovali, ale ve fabrice na mapách se jim pořád nechtělo posunout ty praporky zpátky. Tak jednou ráno Kiwi přivezl materiál, vešel do naší dílny, podíval se na tu mapu, zavrtěl hlavou a šel a přemístil tu praporkovou frontu o pořádnej kus zpátky, až tam, kam Němci ustoupili. Samozřejmě z toho pak byl malér.
To ale nebyl jenom Kiwi. Ti zajatci dělali různý zmatky při transportech, do práce se nechali nutit… Třeba přijel v neděli vagón materiálu a musel se složit. Bylo brzo ráno, asi pět nás vzbudili a poslali na nádraží. Tam už byli taky dva angličtí zajatci. Začali jsme to skládat, ale ti Angličani na tu práci ani nesáhli. A nikdo je k tomu nedovedl donutit. Sice tam k nim přišel jeden Němec – a jak to, že nepracujou? Jenže na ně mluvil a oni vůbec nereagovali, stáli úplně klidný s rukama v kapsách, a my jsme stěhovali pásy železa.

Jak je možný, že měli u Němců takový práva?

Na to byly podepsaný dohody. Angličtí zajatci byli v tomhle ohledu úplně jiná kategorie než ruský. Úplně jiná. Nikdo si s nima neporadil.

A zastřelit je nemohli?

No to vůbec ne. Vůbec ne.

Němci, který stříleli civilisty bez soudu, který zabili takovejch anglickejch vojáků, a na zajatce byli šetrný?

Jenomže zajatec, to je jiná kategorie. To je proti mezinárodnímu právu. Protože zastřelit vojáka v boji, to je jiná věc.
Ale tohle jsem ti chtěl vypravovat. V tom našem areálu měli angličtí zajatci takovej svůj špeluňk, čili zajatecký vězení. Tak se jednou stalo, že jim tam usnul hlídač, a oni mu nějak vyfoukli klíč, přinesli ho našim klukům do dílny a ti jim podle toho vyrobili kopii, takže měli klíč od vlastního vězení! A najednou byly Vánoce, a jeden náš člověk, nějakej Slezák z tý fabriky, je na Štědrej den všechny pozval k sobě na statek. Ráno na Boží hod se zjistilo, že vězení je prázdné, angličtí zajatci jsou všichni pryč. Šílenej malér, v celým městě. Šel jsem do kostela a po cestě jsem jen pozoroval ten poplach. Byl jsem na mši, a když jsem odcházel z kostela, najednou tam z jedné uličky na náměstí řádně vpochodoval útvar anglických zajatců! (smích) Zpívali anglické koledy a pochodovali. Vešli až do toho svého vězení, zavřeli se – a byl to šílenej prů¬ švih. Takovej, že jejich existence na fabrice tím skončila a oni je přestěhovali do zajateckého tábora. Poněvadž viděli, že v tom volnějším režimu jsou k ničemu, akorát ke zmatku. Dělat nebudou, nic se s nima nepořídí, a ještě jim trhli hroznou ostudu.

To bych čekala, že se strážnej sám zastřelí, když má prázdný vězení?

Nevím, co se s ním stalo. Jistě to neměl jednoduchý. Naštěstí nepřišli na to, že to naši kluci jim udělali klíče, ale zkrátka je odveleli, odstěhovali. Čili i ten Kiwi, můj kamarád, zmizel. A pak se zase objevil, ale to už bylo poté, co o mě požádal Vlasta Burian…

Jak tě přes Vlastu Buriana zkoušeli dostat ven z toho totaleinsatzu?

Ano, ano. Doktor Haller se mě neustále pokoušel z toho Wagstadtu dostat. Nejdřív poslal jako ředitel divadelního oddělení žádost, aby mě pracovní úřad jako žáka konzervatoře uvolnil z totálního nasazení. Odůvodnění – jmenovaný žák je pro chod školy nezbytný. (smích) Tak tomu se jen zasmáli.
No a co dál. Tenkrát byl na každé divadlo přesně stanoven počet herců. Marvan, v tu dobu Burianův herec, dostal nabídku do Vinohradského divadla, přijal ji, a odcházel tam.
Když se tohle dozvěděl doktor Haller, okamžitě běžel za Vlastou Burianem, se kterým se znal, a prosil ho, jestli by si na to uvolněný místo nevyžádal mě. A Burian skutečně tehdy napsal žádost, že na místo uvolněné Jaroslavem Marvanem potřebuje jako náhradu herce Radovana Lukavského, který je v totálním nasazení.
On byl velice, velice vstřícnej k lidem. Velkorysej. Později mi třeba i Marvan vyprávěl, jak ho Burian z toho svého divadla propustil. Představ si, že za ním Marvan přišel a ptal se ho, jestli by mohl do Vinohradského? Přitom on byl nejlepší Burianův sparring partner. A Burian mu povídá, jistě, Jaroušku, jděte, vy se potřebujete dostat do kamenného divadla.

Já nevím, co je sparring partner.

Sparring partner, to znamená kolega, kterej dovede někomu náročnýmu sekundovat. Burian totiž při každým představení svoje texty trochu měnil, improvizoval, napadaly ho nový věci a on si s tím tak jako hrál. A Marvan jako jeden z mála dokázal tohle bravurně přijímat, reagovat na to a rozvíjet to dál. Takže Burian mu velmi velkoryse řekl, jistě, do kamenného divadla potřebujete. Moc vám děkuju za vaši spolupráci. Pak ho vedl k oknu a ukázal na nádvoří divadla a tam stálo nový auto. Když si to auto ode mě vezmete jako dárek, povídá mu, budu rád.

To zní spíš jak filmová scéna.

Jo, je, ale stalo se to. Takže Marvan šel do Vinohradského a Burian o mě žádal jako o náhradu za něj. Oznámili mi to, kopii té žádosti mi poslali, tak jsem to přečetl a dost jsem se tomu v duchu smál, že by Burian žádal zrovna mě jako náhradu za Marvana. Bylo mi jasný, že je za tím zas pan doktor Haller. Nicméně jsem jel do Neutitschein, do Novýho Jičína. Tam byl německej pracovní úřad, kde mimo jiné seděl i krajslajtr. Ještě než jsem se tam vypravil, tak některý ty chlapíci v Bílovci mi řekli – s tou žádostí jdi napřed za ním, za krajslajtrem. A nepros o uvolnění! Požaduj to. Tak já jsem skutečně šel napřed za ním a vyložil jsem mu, že o mě žádá Vlasta Burian, abych šel pracovat zase jako herec. Povídám mu – jestli mám věřit těm velikým nápisům, že pracujeme pro vítězství každý na svém místě, tak bych čekal, že to bude kladně vyřízený. Tak on chvíli chodil, pak zvedl telefon a abych šel na Arbeitsamst; to byl ten jejich pracovní úřad, tam už jsem ve skutečnosti jednou byl, když doktor Haller poslal tu svoji žádost – tehdy mě nepustili ani přes vrátnici. Teď jsem byl najednou ve vrátnici dokonce ohlášen – a ať se dostavím do třetího poschodí. Tam ve dveřích své kanceláře stál ředitel toho Arbeitsamtu. Herr Lukavský? Povídám, ja bitte. Pozval mě dovnitř, tam mě posadil a povídá mi – a to vůbec nevím, jak na to přišel – also Sie sollen beim Nationaltheater angagiert werden? Máte být angažován do Národního divadla? Tak já, že ne, že do Divadla Vlasty Buriana. Zaznělo to jméno, a on byl úplně nadšenej. Bei Vlasta Burian? Wann wollen Sie abfahren? Kdy chcete odjet? Tak povídám, ¬sofort! Okamžitě. Rozumíš, Nationaltheater, to mělo váhu, ale Vlasta Burian byl nesmírně populární. Dostal jsem ihned papíry, že jsem okamžitě uvolněn bez náhrady. Tak jsem jel do Bílovce, úplně si pamatuju, že byl červen, takovej letní pátek.

A to byl červen čtyřicet čtyři, takže už za tři měsíce Němci všechny divadla zavřeli?

Ano. Ale teď ti to řeknu o tom Kiwim. V pátek jsem přijel z toho Arbeitsamtu, v pondělí jsem si měl v kanceláři továrny vyřídit všechny papíry a v úterý už rovnou jet. A právě v tu neděli přišel Kiwi. Ležím ještě v posteli, brzo ráno, a najednou se mnou někdo zatřepe. Kouknu, sedí u mě chlap v modrým pulovru. Povídám, Kiwi? Kde se tu bereš? On říká, no, utekl jsem ze zajateckýho tábora, tak jsem se přišel na vás podívat. Říkám mu, tak to je fajn, to jseš hodnej, že jsi přišel. Ale on se hned nedočkavě ptal – pověz mi, co se děje na frontě, já jsem dlouho bez informací. Byl totiž na útěku už nějakou dobu, ale kličkoval, aby ho nenašli, takže se nedostal do kontaktu s lidma, kterých by se mohl zeptat. Tak já povídám – no co je novýho? Vždyť jste udělali invazi do Francie! On říká, co jsme udělali!? Povídám, invazi. On začal úplně řičet radostí. Popadl mě za ramena a křičel – a já jsem si vždycky myslel, že je to jenom propaganda… a my jsme to vážně dokázali! A mlátil se mnou o postel nadšením, že se to povedlo. Byl bezmezně šťastnej.
Teďko ovšem nastala otázka, jak dlouho u nás zůstane a kam půjde dál. V tu neděli nás byl plnej lágr, sice tam chodily četnický kontroly, někdy i dvakrát za den, ale bylo nás tam plno, tak jsem mu řekl, no, zatím buď tady s náma, a jenom se chovej úplně normálně, klidně.
Ale přišlo pondělí a co s ním. Já měl v úterý odjet… Jeden kluk z toho našeho lágru měl v blízký vesnici přátele a přes ně kontakt na české partyzány, a tak vyřídil, že budou Kiwiho v úterý čekat na nádraží v Ostravě. Ale teď šlo o pondělí. Já jsem balil, vyřizoval jsem si ještě nějaký věci. Ostatní se všichni chystali do šichty. Kiwi tam měl zůstat se mnou sám. Napřed jsme řekli, heleď, tady do toho rohu si lehneš na kavalec, zavážem ti krk a hlavu, jako že jsi opravdu hodně nemocnej, a kdyby přišla hlídka a ptali se, tak budeš předstírat, že máš ten krk tak špatnej, že ani nemůžeš mluvit. Tak jsme to udělali. Všichni odešli do šichty a já jsem tam s ním zůstal, chystal jsem si věci, ale pak mu povídám, Kiwi, tohle není dobrý. Nad celým tím sálem, kde jsme spali, byla veliká půda, naprosto prázdná, vyklizená podle předpisů. Vedly na ni takový dřevěný točitý schody. Víš co, povídám, půjdeš na půdu, tam se můžeš volně pohybovat, a nemusíš se potit pod peřinou. Podívej, kdyby se stalo, že bys mě slyšel, jak vstupuju pomalu na ty dřevěný schody a mluvím hlasitě německy, tak musíš vikýřem vyskočit na střechu. Tak fajn. Kiwi si tam šel a já jsem si dole ještě něco dával do kupy. Najednou slyším německej rozhovor. Jak jsem ti říkal, sousedil s tím sálem bejvalej lokál, takovej malinkej, a byt hospodskýho. Tak jsem trochu strnul. Vyšel jsem ven, a tam vedl úředník z radnice nějaký dva mladý manžele, německej pár. Šli se podívat, jestli by tam mohli bydlet. Tak jsem se hned vmísil do rozhovoru, byl jsem velice úslužnej a vodil jsem je tam a vykládal jsem - řekl jsem no tak, to víte, sousedili byste s lágrem, je tu ve vedlejší místnosti přes dvacet chlapů. Jak vidíte, tady byl výčep, a jestli vám můžu ještě něco ukázat, tady jsou dveře do sklepa, tam je to zatopený asi po kolena, můžete se podívat, ale oni – ne, ne, že děkujou. A teď přišel ten moment. Šli jsme k těm schodům, co vedly na tu půdu. Byli jsme už u dveří…

Ty jsi zapomněl na toho Kiwiho…

Ne, ne – jak bych zapomněl? Já to hrál, abych je odlákal, byl jsem s ním přece domluvenej. Prováděl jsem je tam, aby je neprováděl ten úředník.

Aha. Jak to vypravuješ, tak jsem skoro myslela, že jsi zapomněl a chtěl je vést na tu půdu.

To jsem tak předstíral – otevřel jsem dveře na půdu. Byly na klíč. Vstoupil jsem na ten první schod a povídám německy – samozřejmě, půda je podle předpisů naprosto vyklizená, ale jestli se na ni chcete podívat, můžu vás tam zavést. Hlasitě německy jsem je zval a přitom jsem zvolna stoupal po těch schodech, ale oni, ne, ne, to nepotřebujem. Tak fajn, odešli. Když byli pryč, chvíli jsem počkal a pak jsem šel nahoru. Zavolal jsem, Kiwi, neboj se, to jsem já. Vyšel jsem nahoru a teď toho Australana, toho chlapa jak horu, jsem tam uviděl sedět v koutku. Byl úplně schoulenej do sebe. Tak mu říkám, Kiwi, vždyť už je to všechno v pořádku. Ale on brečel. A tak já, Kiwi, žádný strachy, ničeho se neboj. On mi povídá, já se nebojim - já si jen uvědomil, co jsem vlastně udělal. Kdyby mě tady chytli, tak mě vrátěj do zajateckýho tábora, tam dostanu nějakej trest a po válce vyznamenání, že jsem se pokusil o útěk. Ale vás všechny by tu postříleli.

A to měl pravdu?

No – to měl. Takový případy tam byly.

Hm.

Tak z toho brečel. Já povídám, no, tak dobře, že to tak bereš, ale dnes už nikdo nepřijde. Dal jsem mu oběd a říkám, zejtra ráno pojedem, prvním vlakem.

Bílovec byla konečná stanice. Všichni kluci, který neměli šichtu od rána, šli s náma. Taková skoro parta. Zabrali jsme celé jedno kupé, s kuframa, se vším možným. Kiwiho jsme měli s sebou. Položili jsem ho pod lavici a sedli jsme si.

Kam ty ostatní kluci jeli?

Jeli s náma z Wagstadtu, z Bílovce, do Staudingu a odtud přes hranice do Ostravy. Všichni měli propustky na malej pohraniční styk.

Takže oni jeli přes hranice s tebou, abyste toho Kiwiho provezli?

No ano, rozumíš, jeli s náma, aby zaplnili kupé. Když přišel pasovej kontrolor, tak my jsme udělali velkej zmatek – jeden sundal tašku a moment, já to najdu, druhý tam přes něho lezli, byl v tom kupé pohyb. A on mávnul rukou, poněvadž nás znal. Nejeli jsme poprvé. Pak přišla ještě celní kontrola, to bylo horší. Hráli jsme to zase, kufry jsme jim ukazovali až skoro na chodbě. Ještě na tašku se chcete podívat? Bylo nás tam deset a přeochotný jsme byli, takže oni to ani neprohlíželi a šli. Přejeli jsme přes hranice, tam jsem s Kiwim vystoupil. Měl jsem na sobě takový smluvený znamení. Přišel ke mně chlapík mně neznámej, se stejným znamením, a Kiwi šel s ním.

Co s ním bylo dál?

Dokončil válku u českejch partyzánů.

Jak ses to dozvěděl?

To jsme věděli. Navíc, když byl v tom Wagstadtu, tak se mu tam líbilo jedno naše děvče. Takže když skončila válka, on si pro ni přijel, oženil se s ní a odvezl si ji do Austrálie. Napsal mně, poslal mi svatební fotografii, adresu, a že až budu chtít přijet…

Do tý rovný země.

Jo. (smích) Tak že jsem zvanej.