Vnímáme dostatečně všechny potřeby svých pacientů?

Nejsou to jenom tělesné symptomy, co může člověka vést až k úvahám o eutanazii. Může to být i bolest a utrpení emocionální, nebo starosti existenční. Lékař pochopitelně většinu těchto problémů sám řešit nemůže, ale měl by je aspoň chápat. Někdy opravdu stačí jenom projevit zájem. Jindy je nutno zprostředkovat pomoc psychologa nebo sociální pracovnice. Uvědomme si, že každé vážnější uvažování o eutanazii znamená zoufalství. Beznaděj. Je proto potřeba spolu s pacientem odhalit příčinu a hledat řešení. Ukázat, kudy z toho vede cesta ven. V podstatě jde vždycky o životní krizi. A tu je potřeba člověku pomoci přežít, překlenout, a ne ho dorazit. I banky poskytují překlenovací úvěry, když je zle. V našem případě nejde o peníze, ale o život. Zde může konkrétní pomoc spočívat například v tom, že nešťastníka naučíme žít důsledně pouze přítomný den, přítomný okamžik. Nedělat si starosti s něčím, co ještě není a co možná vůbec nenastane. Naučit ho radovat se z maličkostí. Ze všeho toho, co jsme zvyklí nevděčně pokládat za samozřejmost a za všední záležitost. Poukazem na relativitu hodnot můžeme pozitivně změnit postoj pacienta k jeho nezměnitelné situaci. To je, vedle zvládnutí symptomů, nezbytný základ a předpoklad úspěchu. Nejlépe to vždycky vysvitne na příkladu ze života. Rojí se mi jich v hlavě celá řada, ale na jeden z nich zvlášť ráda vzpomínám.

Jednatřicetiletá Zita byla mimořádně půvabná a krásná, jak ostatně míšenky bývají. Hospic Anežky České v Červeném Kostelci si zvolila sama. Přátelé jí pomohli během několika dnů zajistit přijetí. Už při sepisování anamnézy byla velmi upřímná a sdílná. Věděla naprosto přesně, co chce a taky se tím netajila. Na rozdíl od většiny našich pacientů netrpěla nádorovým onemocněním, ale velmi pokročilou dg. sclerosis multiplex. V té době už byla kvadruplegická a inkontinentní, leč stále bystrá, inteligentní a nadaná tvořivostí. Tu měla v genech. Ruce už sice dávno nesloužily, ale verše diktovat mohla. Své omezení nesla těžce. V minulosti se několikrát pokusila o sebevraždu. Neúspěšně, takže se ocitla na psychiatrii. Při jednom pobytu tam ji oslovilo setkání s mladými křesťany a přijala víru. Žila ji velmi poctivě a upřímně. Jak už to odpovídalo jejímu naturelu, chvílemi Bohu od plic nadávala, chvílemi mu děkovala a omlouvala se. Prostě s ním komunikovala. V této životní fázi přišla do hospice. Ujistila nás, že sebevraždu už páchat nebude, protože život se Bohu pod nohy nehází. To bylo velmi sympatické. Hned ale s hořkostí dodala, že už několikrát mohla v klidu umřít, kdyby někdo nezpanikařil a na poslední chvíli ji proti její vůli neodvezl někam na ARO.

Zpočátku nebyl žádný problém. Byla spokojená, že našla místo k spočinutí. Věřila nám, že jí nebudeme utrpení prodlužovat nějakými nepřiměřenými prostředky. Nevím jak na to přišla, ale počítala maximálně s týdnem, nejvýše dvěma týdny života. A to byla ochotna akceptovat. Jenže smrt nepřicházela, stav byl celkem stabilizovaný. Jednoho dne začala držet hladovku a jakoukoliv náhradní výživu si striktně zakázala. Vyvedlo nás to trochu z míry, ale jenom na chvíli. V neděli byly řízky a Zita neodolala. Poručila si hned dva. Plynul týden za týdnem a trpělivost jí docházela. Při jedné vizitě si vyžádala delší rozhovor. Na náhody už v té době nevěřila, jen nechápala, jaký tenhle život může mít smysl. Komu a k čemu je to dobré. Občas lítala vzduchem slova dosti nevybíravá. Pak ale sama uznala, že co nic nestojí, obvykle za nic nestojí a že její život se každým dnem zúročuje právě proto, že ji to nějaké to úsilí stojí. Začala tušit, že to všechno není beze smyslu. Představovala si, jak jednou život, který dostala, vrátí naplněný a zúročený zpět. Nehodí ho pod nohy, jak se o to už několikrát pokusila, ale vrátí ho pokorně a zároveň velmi důstojně, jako svěřený vzácný poklad. Začala se na to těšit a bylo nutno ji v tom podpořit. Napadlo nás, že při svém založení asi potřebuje tuhle novou myšlenku i nějak vizualizovat. Aby nezapadla. Do dárkového papíru jsme proto zabalili velkou krabici, převázali dlouhou bílou stuhou a umístili tento symbolický dar na stole tak, aby ho měla Zita stále na očích. Přidali jsme zásobu samolepek - malá červená srdíčka. Od toho dne vždycky po ranní toiletě Zita požádala sestru, aby jí na stuhu nalepila další srdíčko. Udělala si z toho malý, každodenní rituál. Jak plynul měsíc za měsícem, srdíček přibývalo, imaginární dar se rostl a Zita si toho byla vědoma. Jednoho dne si se sestrami domluvila, že jí stuhu určitě musí dát sebou do rakve.

Zita s námi nakonec v hospici prožila více než půl roku. A zvládla to. Bylo to náročné pro ni i pro nás, ale rozhodně to stálo za to. Denně bylo nutno vymýšlet drobné radosti. Podporu ze strany personálu potřebovala zvláště ve dnech, kdy prožívala nějaké zklamání. Třeba když manžel slíbil návštěvu a nepřijel, což se bohužel stávalo často. Pak jsme museli vymýšlet náhradní program. Netajila se tím, že si dřív ráda zašla na pivo. Tak jsme jí to jednou se sestřičkou nabídly. V té době už bylo mezi námi hezké přátelství a tykaly jsme si: "Zito, poslouchej, dostaly jsme tady s Martičkou chuť na pivo. Jenže Kostelec je malé město a kdybychom tu šly do hospody, tak se společensky odrovnáme. Ovšem kdybys souhlasila a mohly jsme tě vzít támhle na té kolečkové židli sebou, budeme navíc vypadat jako dvě dobročinné baby a projde nám to. Co ty na to?" Zita zajásala, ale vzápětí sklesla: "Vždyť já už ten půllitr neunesu." "A jak piješ tady? Brčkem. Tak vezmeme brčko a jedem." Na náměstí se k nám přidal starosta, poseděli jsme, vypili každý jedno pivo, Zita byla jako společnice úžasná, takže jsme se i pořádně zasmáli. Pro ni to bylo důležité a nás to nic nestálo. Ani to pivo ne, protože ho zaplatil starosta.

Zita měla přátele, kteří se postarali o to, aby ještě za jejího života tiskem vyšla sbírka jejích básní. Dočkala se jí a mohla obdarovávat lidi kolem sebe. Ona, upoutaná na lůžko byla tou kdo dává, ti zdraví kolem ní byli přijímající. Tohle všechno jí pomáhalo překlenout těžké období. Když zjistila, že sestra Monika z přízemí usiluje o vybudování hospice v Litoměřicích a shání na to peníze, přemýšlela, jak pomoci. A vymyslela to. Požádala svého otce, aby se obrátil na kolegy sdružené v Hollaru, dal dohromady sbírku originálních grafických listů a zpeněžil ji v aukci ve prospěch litoměřického hospice. To se skutečně podařilo, i když se toho už Zita nedožila.

O tělesné potřeby nemocných se zdravotníci někdy lépe, někdy hůře, ale přece jen starají. O psychických a sociálních potřebách obvykle něco vědí, nebo jejich existenci aspoň tuší. To se bohužel většinou nedá říct o potřebách spirituálních a existenciálních. Proč? Na letošních Ostravských dnech podpůrné léčby v onkologii zazněla věta, která to velmi dobře vysvětluje: „Nejvíc potřebují spirituální péči ti, kteří ani nevědí, že nějaké spirituální potřeby mají a tudíž je nesignalizují.“ (J. Zachoval). A jestliže si svých spirituálních potřeb není vědom ani sám lékař, výsledek je nasnadě. Jak by mohl pochopit existenciální utrpení svého pacienta, který už nevidí žádný smysl dalšího života a uvažuje proto o eutanazii? Co může takovému nemocnému nabídnout špičkový operatér, který bez skrupulí sám o sobě v kontextu s eutanazií prohlásí, že jeho život má smysl pouze dokud může pracovat. Lidé, kteří žádají eutanazii ve skutečnosti vždycky volají S.O.S., všimněte si mě! Naléhavě potřebují být ujištěni, že jsou pro někoho důležití. Že na nich někomu záleží, že je má někdo rád. Někdy na to stačí několikaminutové, ale opravdu empatické naslouchání, pár upřímných slov, stisk ruky, pohlazení nebo pevné objetí. Většinou je to však časově náročnější, ale vždycky to stojí za to. Vždyť tu jde o lidský život.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Související texty k tématu:

Smrt a umírání:

Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
Další texty k tématu smrt a umírání zde