Jak se v tom má vyznat laik?

Jak se ale v téhle terminologické džungli má orientovat laik, když ani velká média si s obsahem hlásaných pojmů velké starosti nedělají? Většina z nich například interpretovala výsledek nedávného londýnského soudního procesu jako povolení eutanazie a de facto precedens. Jedině rádio BBC posluchačům vysvětlilo (od něho relaci snad převzala i Svobodná Evropa), že ve Velké Británii soud uznal právo pacientky odmítnout léčbu z jejího pohledu neúměrně zatěžující, a že tudíž nešlo v tomto případě o žádnou eutanazii.

Každý má právo na vlastní názor, ale také má právo na solidní informace. A ty podle mého mínění právě lidem, kteří by hlasovali pro eutanazii, velmi často chybí. Zpravidla argumentují nesnesitelnou bolestí, protože mají zkušenosti z let minulých, kdy prostředky pro léčbu bolesti nebyly dosažitelné. A nebo i byly (morfium), ale nebývaly aplikovány v dostatečné dávce a hlavně nebývaly podávány kontinuálně. Dnes prakticky neexistuje bolest, se kterou by si vzdělaný lékař, případně specialista na léčbu bolesti nedokázal poradit. Je taky zajímavé, že o právu na eutanazii nejvíc mluví lidé mladí a zdraví, zatímco smrtelně nemocní v hospici o ni nežádají. Opakovaně se přesvědčujeme, že jsou-li u nemocného uspokojeny všechny jeho potřeby - tělesné, psychické, sociální i duchovní - ani ho něco tak absurdního nenapadne. A obráceně - pokud bychom se se žádostí o eutanazii přece jen setkali, vždycky to pro nás musí být výzva ke zpytování svědomí. Nikoliv pacientova, ale našeho, protože to svědčí o tom, že jsme některou oblast péče o něj nezvládli.

K přesvědčení, že eutanazii se neubráníme slovy ale jsou nutné činy, jsem došla po nepříjemné osobní zkušenosti v pořadu Sauna na TV Prima vloni na podzim. Až do toho dne jsem si naivně představovala, že v živém vysílání mohu říci co si myslím a nejde jej zmanipulovat. Bohužel jde a dost mě to děsí, protože takové médium ovlivňuje velice účinně veřejné mínění milionů diváků. Jsem přesvědčena, že v tomto případě bylo předem určeno, jak musí pořad vyznít. Nástrojů je celá řada. Začíná to už výběrem hostů i komparsu. Proti eutanazii byl pan profesor MUDr. Pavel Klener, Csc. a já. Oba jsme teprve na místě zjistili, že název pořadu, na kterém jsme přislíbili účast, má sugestivní a manipulující název "Já chci rozhodovat o své smrti". Já chci! Proti nám posadili asi třicet lidí, kteří se dožadovali uzákonění eutanazie. Někteří se domáhali svobody a prohlašovali ji za vyšší hodnotu než život samotný. Vůbec už nedomýšleli, že vzdát se života automaticky znamená vzdát se nezvratně, do budoucna, jednou provždy právě té svobody, kterou preferují. Vzdát se možnosti změnit svobodně svůj názor, své rozhodnutí, vzdát se možnosti opravného opatření.

Kdykoliv jsme s panem profesorem chtěli použít pádný argument, vzadu za kamerami začala paní dramaturgyně mohutně gestikulovat a na moderátora mávat cedulí s hesly jako "stop" apod. Ten nás, jakmile instrukci zachytil v zorném poli, uťal v polovině věty, neboť zřejmě stále platí čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Slíbil sice, že se k nám vrátí, ale skutek utek´. A jak se pak nade vší pochybnost ukázalo, závěrečné slovo jedné zdravotní sestry bylo předem domluvené. Ve scénáři mělo své pevné místo a muselo vyznít jednoznačně pro "pokrok", "vymoženost", "je to jen otázka času, kdy to z Nizozemí přes Belgii přijde i k nám".

Je sice pravda, že nám bylo umožněno pokračovat v debatě i po skončení pořadu a někteří z přítomných pak svůj původní názor skutečně revidovali, ale to už televizní divák neviděl. A možná je to dobře, protože tam zaznívaly i mnohem horší věci než v části odvysílané. Například jeden naprosto normálně vyhlížející čtyřicátník se mě bezelstně zeptal, proč se té eutanazii tolik bráníme, když by se přece na tom dala docela dobře vybudovat výnosná živnost. To už mi spadla čelist a na odpověď jsem se v té chvíli skutečně nezmohla. Nejsmutnější na tom všem bylo zjištění, že běžný televizní divák, reprezentovaný zde komparsem, není zvyklý a ani moc ochotný přemýšlet. Co se mu předloží, to spolkne. S vymýváním mozků máme ostatně v téhle zemi zkušeností dost. Bude-li na televizních obrazovkách opakovaně zlo vydáváno za dobro, většina národa se s tím ztotožní.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Související texty k tématu:

Smrt a umírání:

Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
Další texty k tématu smrt a umírání zde