Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Jak pomoci pacientovi, který nechce být svým blízkým na obtíž?

z knihy Eutanazie ?

Určitě je těžší nechat si posloužit než sloužit. Přijímat péči, to vždycky vyžaduje i kus pokory, zvláště od člověka, který býval nadprůměrně aktivní nebo dominantní. Pokora není dnes zrovna moderní a drtivá většina lidí se v ní během života určitě neprocvičuje. Lze proto předpokládat, že nemalá část žádostí o eutanazii by i u nás jednou mohla být motivována právě snahou nebýt na obtíž. V tomto případě je to poněkud jiné, než v případě předchozím. Nejde zde o to, že pacient postrádá lásku a zájem blízkého okolí. Naopak, je milován a miluje, a protože miluje, nechce překážet, nechce zatěžovat. Má svoji hierarchii hodnot, v níž jsou milované osoby na prvním místě. Nesoběstačnost ho může zaskočit tak, že zareaguje zkratkovitě, jako v následující kazuistice. I když v ní nejde o eutanazii, je možné na ní demonstrovat jeden ze způsobů, jak těmto lidem pomoci neutíkat ze života.

Začátkem letošního ledna se na mobilní hospic, fungující při Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích, telefonicky obrátily s prosbou o pomoc sestry z jedné vzdálenější agentury domácí péče. Nežádaly zapůjčení pomůcek z půjčovny, zvládaly velmi dobře i péči o tělesné potřeby svěřené pacientky, ale měly jiný problém. Nemocná s diagnózou pokročilého generalizovaného nádoru, prakticky upoutaná na lůžko, prožila v pohodě se svou hezkou a vzorně pečující rodinou loňské Vánoce. Bez jakéhokoliv varování se pak před Silvestrem dvakrát pokusila o suicidium spolykáním našetřených tablet. Na druhý pokus se jí to téměř podařilo. Z nemocnice se vrátila domů, ale ke všemu přibylo ještě několik hlubokých dekubitů. Sestry z agentury se obávaly pokusu třetího, proto pacientce nabízely zprostředkování pomoci místního psychologa, případně duchovního. Ta však odmítla obojí. Nakonec přistoupila na kompromis. Byla ochotna si popovídat, ale jedině s někým cizím, s odborníkem odjinud. Nepochybně tam hrál roli i stud. A tak jsem se za ní rozjela.

V podobných situacích nemá smysl si předem připravovat nějaká moudra, protože je stejně vždycky všechno jinak. Každý člověk je jedinečný, jedinečná je každá jednotlivá situace a jedinečné je i její řešení. Nezbývá, než se maximálně snažit vžít do kůže člověka, který se mi právě svěřuje a s důvěrou se spolehnout, že mě napadne v pravou chvíli to pravé slovo. Dcera odešla do kuchyně, abychom byly samy. Židle vedle lůžka byla poměrně nízká, anebo lůžko bylo vyšší, už přesně nevím. Každopádně to byl šťastný začátek, protože jsem to nebyla já, kdo se shora dolů díval na paní X, ale shora dolů se dívala ona na mě. Je dobré hned v úvodu uznat, že to nemocný nemá snadné a vyjádřit tak snahu a ochotu chápat, porozumět. O suicidiu nepadlo jediné slovo. Nebylo to nutné. Vyprávěla mi o své rodině, o svých dětech, o tom, co ji nejvíc trápí. Jedna dcera měla před sebou zřejmě skvělou kariéru u zahraniční firmy, ale rozhodla se na čas přerušit práci a ošetřovat maminku. A právě tohle maminka neunesla. Začala jsem tedy nahlas uvažovat asi takhle - jestli je ta firma slušná, tak naopak ocení, že si ta vaše dcerka dovede určit priority a pro vyšší zájem dokáže i něco obětovat. A jestli firma slušná není, tak není co ztratit. Paní X byla potěšená, že uvažuji podobně jako její dcera a potvrdila, že zahraniční firma skutečně situaci chápe a na mladou perspektivní sílu, do které už něco investovala, si ráda počká.

Něco málo se sice vysvětlilo, ale bylo jasně cítit, že pořád ještě chodíme kolem horké kaše. Ta racionálně uvažující žena nutně potřebovala objevit v této zdánlivě nesmyslné situaci nějaký smysl. A ten nenalézala. Nezbylo, než dál sedět a naslouchat a naslouchat. Stále vyprávěla hlavně o rodině a měla se vskutku čím chlubit. Do dětí investovala všechno, vždycky žila především pro ně. A najednou jim kazí život. Po chvíli společného mlčení jsem opět začala uvažovat nahlas. Sledovala jsem při tom pozorně její reakce, abych poznala, jestli jsem či nejsem u kořene věci. Ocenila jsem, jak vzorně vychovala děti, ujistila ji, že rozhodně nebude odcházet s prázdnýma rukama. Ne každému se tohle podaří. To přece není málo. V její tváři bylo možné zachytit slabý úsměv, spokojenost. Její dosavadní život byl tedy naplněný, měl smysl. Někdo to uznal.

Po chvíli, aniž ji vyslovila, stála před námi naléhavá otázka: Ale co teď? K čemu je tohle všechno dobré? Jaký to má smysl? Ticho trvalo už několik minut, pochopila jsem, že jsem na tahu já. Znovu jsem začala nahlas uvažovat. Jsme bezdětní, ale vidím to u bratra, u synovců, všude kolem sebe. Rodiče se snaží pro své děti udělat to nejlepší. Zametají jim cestičku, odstraňují překážky, kdyby mohli, dýchali by za ně. A zase jsem pozorovala reakci. Bylo to ono. Paní X ožila a začala souhlasně pokyvovat hlavou a dávala mi za pravdu. Přesně tak to vždycky dělala i ona. Dopřála jsem jí chvíli času, aby si to ve vzpomínkách znovu prožila, aby se tím potěšila. Potřebovala to. A pak jsem to opatrně riskla. No jo, ale co z takových dětí může vyrůst? V nejlepším případě průměr. Nic víc. Ale teprve když ty děti prožijí něco takového jako teď prožívají ty vaše, a když to zvládnou tak perfektně jako to zvládají ty vaše, teprve pak mohou uzrát v osobnosti. Já vím, že to nemají lehké, a vy už vůbec ne. Ale když to zvládnou, a vy jim k tomu dáváte příležitost, ručím vám za to, že z nich budou úplně jiní lidé. A připojila jsem pár příkladů ze života, kdy podobné utrpení zformovalo mladého nezralého člověka v obdivuhodnou osobnost. Původní napětí z tváře paní X se zcela vytratilo a vystřídalo ho odhodlání a lehký úsměv. Zavolala do kuchyně na dceru - pojď sem, my jsme si už všechno řekly.

V dalších týdnech jsme byly spolu v kontaktu téměř denně, pomocí SMS. Vyťukat na mobilu krátkou zprávu, popřát hezký den, pozeptat se, to prakticky nic nestojí. Ale pro pacienta v této situaci to znamená mnoho. Především vědomí, že někomu na něm záleží, někdo na něho myslí, někdo je ochoten kvůli němu mít u postele zapnutý mobil i v noci a kdykoliv poradit. Byly jsme v kontaktu i s dcerou, i se sestrami z agentury, které s povděkem kvitovaly výrazné zlepšení psychického stavu pacientky. Rodina byla skvělá. Chtěli slyšet, co mají dělat. Jak mohou mamince pomoci. Syn, který měl už delší dobu známost, doma ohlásil, že se v květnu žení. Pro nemocnou to byl světlý bod na obzoru, silný motiv a velká radost. Přece mu to nezkazí. Žádné další suicidiální tendence se už neobjevily. Naopak. Asi měsíc po oněch dvou nezdařených pokusech jsem od paní X obdržela SMS tohoto znění: "Byla krize, nějaké cévní komplikace, ale lékaři na Homolce to zvládli, nebezpečí je zažehnáno." Nebezpečí je zažehnáno! Musela jsem se usmívat, když jsem si uvědomila, že to píše nedávný sebevrah. Těsně před Velikonocemi se paní X se mnou podělila o radost z toho, že se jí podařilo ujít se sestrou po nemocniční chodbě patnáct kroků. O Velikonocích tím nečekaně překvapila rodinu a těsně po nich klidně, důstojně a bez bolestí zemřela.

Paní X naštěstí nežila v Holandsku. Tam by suicidium páchat nemusela, tam by stačilo podat si žádost o eutanazii. Nepochybně by byla kladně vyřízena. Kdy lze vlastně tvrdit, že rozhodnutí žadatele je nezvratné?

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Máme sami jasno v základních pojmech?
• Jak se v tom má vyznat laik?
• Proč do toho zatahují doktory?
• Věříme vždycky nemocnému?
• Vnímáme dostatečně všechny potřeby svých pacientů?
• Může paliativní medicína vyřešit všechno?
• Závěrem několik tezí o eutanazii