Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Může paliativní medicína vyřešit všechno?

z knihy Eutanazie ?

S určitým zadostiučiněním mohu konstatovat, že mě za celoživotní lékařskou praxi ani jeden pacient vážně nepožádal o eutanazii. Možná jsem měla i trochu štěstí, protože stát se to jistě může každému. Obecně ale platí to, co zde už bylo řečeno - jsou-li uspokojeny všechny tělesné, duševní, sociální i duchovní potřeby nemocného, o eutanazii nepožádá. Abych ale byla přesná, jednou jsem se se žádostí o eutanazii přece jen setkala. Vážně míněnou, dosti zoufalou a v písemné podobě. Byla adresována MUDr. Rubášovi, tehdejšímu ministru zdravotnictví.

Nešťastná stará paní z jednoho pečovatelského domu na Moravě žádala o povolení výjimky, přála si eutanazii. Žádost byla na ministerstvu zdravotnictví samozřejmě zamítnuta a mně byl dopis postoupen s tím, zda bych jí k tomu nechtěla něco napsat. Nevzpomínám si už, jestli jsme si spolu vyměnily dva dopisy nebo tři, ale víc jich nebylo. Ukázalo se, že paní má běžné obtíže při gonarthrose, ale s tou se už dávno naučila žít. Problém byl jinde. Potomci se k ní nechovali hezky a dlouhodobě jí neomaleným způsobem dávali najevo, že už je tu nadbytečná. Stačilo projevit jen trochu zájmu a problém se rozplynul. K Vánocům pak ještě poslala lístek s poznámkou, že si koupila hezký nový kobereček a několik dalších drobností a už zase má radost ze života. Pro mě to byla nezapomenutelná zkušenost.

Přiznejme si, že paliativní medicína je schopna vyřešit pouze určitou část problémů lidí chronicky nemocných a nesoběstačných. A už vůbec není schopna vyřešit hlavní problém lidí opuštěných. Nevím, jak velké procento takových nešťastníků je mezi žadateli o eutanazii v Holandsku, ale zanedbatelné jistě není. Chceme-li do budoucna něčemu podobnému u nás zabránit, je nejvyšší čas začít s účinnou prevencí. Jak? Třeba podle metodického návodu, který jsem nedávno zahlédla na jedné nástěnce. Na dolním okraji velké barevné fotografie, znázorňující tvář krásné, kouzelně vrásčité, usměvavé stařenky, byla jen tři slova: "Láskou proti eutanazii". Jak prosté. Jestliže se na starého osamělého člověka neusmějí vlastní děti, proč by se na něho nemohl usmát doktor? Když ho nepohladí vlastní vnoučata, proč by ho nemohla pohladit sestřička? Na těle i na duši. Je sice pravda, že v seznamu výkonů takový kód není, ale ono se nám to dříve nebo později jako bumerang určitě vrátí.

Pokud se někomu výše navržená metoda zdá příliš laická a neodborná, mohu mu doporučit, aby se seznámil aspoň se základy logoterapie. Ideální je ovšem kombinace obojího, pak je úspěch téměř vždy jistý. Logos tentokrát neznamená slovo, ale smysl. Zakladatelem tohoto psychoterapeutického směru je Viktor Emanuel Frankl a pro naše potřeby je velice užitečná zvláště jeho kniha Lékařská péče o duši. Elisabeth Lukasová, Franklova přímá žákyně předkládá logoterapii velmi stravitelnou a čtivou formou v publikaci I tvoje utrpení má smysl (s podtitulkem Logoterapeutická útěcha v krizi). Obojí u nás v posledních letech vyšlo opakovaně například v nakladatelství Cesta. Až budou základy logoterapie zařazeny do učebních plánů pregraduálního vzdělávání lékařů, hodně problémů, se kterými se tu dnes potýkáme, bude vyřešeno. Lékař bude umět lépe nemocnému pomoci zorientovat se ve zdánlivě nesmyslné situaci, zkrátka bude umět pomoci mu překonat krizi. Nemocný si pak na oplátku bude takového lékaře mnohem více vážit a nebude už jeho profesi degradovat na profesi pana Mydláře.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Máme sami jasno v základních pojmech?
• Jak se v tom má vyznat laik?
• Proč do toho zatahují doktory?
• Věříme vždycky nemocnému?
• Vnímáme dostatečně všechny potřeby svých pacientů?
• Jak pomoci pacientovi, který nechce být svým blízkým na obtíž?
• Závěrem několik tezí o eutanazii