Hřích podle dnešní teologie

Aspekty hříchu

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Moderní teologie většinou nepředstavuje hřích jako přestoupení mravního zákona. Líčí ho jako zlom v dějinách spásy, jako odmítnutí Kristova velikonočního tajemství, jako popření milosti Ducha svatého. Tato konstanta v chápání hříchu, vzatá z údajů biblických a kristologických, je naposledy čtena a začleněna do předpokladů tří nynějších antropologií: idealismu, existencialismu a marxismu.

Dnešní teologie, inkulturovaná ve smyslu idealisticko-evolučním, pokládá hřích za nevyhnutelný moment na cestě člověka k celkovému rozvoji; za výraz neschopnosti člověka plně se zařadit. Hřích je zlo, určené k tomu, aby bylo překonáno a dialekticky vyřešeno tím, že se postupně dospěje k plnému lidství. Podle vyjádření Teilharda de Chardin je hřích lidskou cenou, kterou musíme zaplatit, protože kráčíme k poslednímu a definitivnímu "bodu Omega". Ale ještě jsme k němu nedošli, protože ještě nejsme vtaženi do společenství všech v Kristu. Také pro Paula Tillicha je hřích výrazem nynějšího nedokonalého stavu tvorstva ve stavu odcizení, které se vzpíná ke Kristu jako k "novému stvoření".

Nynější teologie, přizpůsobená ve smyslu existencialistickém, se domnívá, že hřích existuje v člověku, protože člověk je vržen do světa a přijímá v něm obecný způsob vidění a usuzování. Podle R. Bultmanna je člověk ve světě odkázán do stavu neautentičnosti. "Neautentická" je bytost, která není sama sebou, která neumí odpovídat plánu, jaký má sama se sebou, která upadla do neosobnosti. A protože člověk je svým povoláním živý Boží dar, hřeší také, když neumí uznat svou naprostou závislost na Pánu, když chce hledat jistotu svýma vlastníma rukama, když se nechce uskutečnit v dějinách s Bohem a pro Boha. Jenom když vírou přijme sebe jako dar zcela závislý na Bohu v Kristu, může se vymanit ze své neautentičnosti. Podle K. Rahnera se dává Bůh člověku v Kristu skrze milost a činí ho schopným důvěrného bezprostředního setkání s ním. Po duchovní stránce má být člověk hodnocen podle svého základního rozhodnutí vzhledem k Boží milosti. Je hříšníkem, jestliže se zdráhá uznat poslední smysl života, vpravit se do Božího tajemství, jestliže se postaví záporně k milosti Pána. Dnešní teologie, v nedávné době obklopená marxistickou ideologií, studuje hřích z eschatologického hlediska spásy v Kristu. Celá lidská skutečnost se upíná k příslibům univerzální budoucnosti v Kristu. Křesťanská zkušenost je odpovědí na celkové tíhnutí k budoucnosti. Podle výroků R. Bultmanna a J. B. Metze je hříchem, když člověk nedoufá nebo když doufá jen ve svém soukromí nebo jen ve vztahu k církevnímu společenství nebo když chce budovat politickou praxi, jež se nezakládá na Božích příslibech v Kristu. Člověk se dostane z hříšného stavu, jenom kráčí-li k budoucnosti ztotožněn v Kristu se sebou samým a přináší-li do obnoveného světa celé občanskocírkevní společenství.

Tyto teologické názory na hřích mají některá společná hlediska. Především je zdůrazněno, jak má hřích vztah k Bohu výhradně prostřednictvím Krista. V každém hříšném skutku je podstatně zneuznáno spasitelné působení Kristovo; odmítá se uskutečnění nového lidství podle Ducha. Urážka Boha je možná a ověřitelná pouze konfrontací s celistvým Kristem.

Za druhé, teologie přizpůsobené dnešku poukazují na to, jak existuje hřích, odlišný od jednotlivých kategorií; jak je na dně každého hříšného skutku trvalé společné seskupení zla, všeobecné rozhodnutí pro zlobu. Jednotlivé hříchy jsou konkrétním vyjádřením nebo výslovným uskutečněním téže hříšné skutečnosti. Podle inkulturace idealisticko-evoluční se nalézá společný hříšný aspekt v okamžiku cesty k postupnému dozrání lidstva; podle inkulturace existenční je jím především fakt, že je člověk odkázán na neautentickou ohraničenou existenci; podle inkulturace marxistické je hřích především znamením, že se nedospělo k očekávané konečné utopii.

Dnešní teologická inkulturace nepodává vyčerpávající pohled na hřích, ale pouze některé myšlenky o jeho vztahu ke Kristu a k lidské společnosti kráčející ke šťastné dospělé budoucnosti člověka. Hřích pomáhá pochopit prozatímní a neautentické stadium, v jakém člověk vězí; současně obrací pohled k budoucnosti, jaká je očekávána od politiky usilující o dobro. Tato očekávání můžeme plně pochopit, jenom hledíme-li na Krista v uskutečňování dějin spásy jako na nového člověka.