Církev jako vychovatelka k pokání

Nová lidská citlivost

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Celý křesťanský život je povolán, aby měl zjevný kající ráz, i když pokání není celým křesťanským životem. Kající praxe, sladěná s jinými podstatnými křesťanskými rozměry, je trvalým předmětem katolické pastorálky (pastorálka = teologický obor, uplatňující teologii v praktickém životě). Kajícnost má být vštěpována každému věřícímu podle jeho lidské a duchovní zralosti, tak aby si jí cenil jako daru Ducha.

Pastorálka se neomezuje na vštěpování kajícnosti při katechezi. Nepředkládá ji výlučně jako pravdu, v kterou se musí věřit. Přičiňuje se, aby ji jednotlivci prožívali společně jako nepostradatelnou zkušenost, jako každodenní zvyklost, jako nepřetržitou praxi. Ale existují i význačné chvíle, kdy se snaží s obnoveným úsilím, aby si ji věřící zamilovali. Všechno, co se v tomto ohledu u křesťanů uskuteční, má být považováno za prozatímní úsek. Pastorálka má být kritická vůči tomu, co se udělalo. Má být tvůrčí a prorocká vzhledem k tomu, co by se mohlo nadále dělat. Má být ustavičně zaměřena k hlubší a opravdovější kajícnosti. Pastorálka pokání má vychovávat jednotlivě věřící ke kajícnosti v rámci některé církevní skupiny, neboť křesťanské pokání je nejhodnověrnější, pěstuje-li se v pospolitosti církve. Kajícník potřebuje podporu a posilu od církve, protože přichází na své nedostatky a na nutnost získat Boží odpuštění. Musí být postupně vychováván ke kajícímu smýšlení mezi svými souvěrci. Také připuštění ke svátosti pokání má být cestou dozrávání v kajícím duchu. Svátostná zpověď není jen snadný prostředek k dosažení Božího odpuštění osobních hříchů; ale církev při ní uvádí do účasti na velikonočním tajemství našeho Pána.

Pastorační praxe a pedagogika se dokonce domnívaly, že je vhodné, aby děti přistupovaly k svatému přijímání mnohem dřív než ke svátostné zpovědi: Je nutná "pomalá cesta a delší příprava dětí na pokání" než na první svatě přijímání. Příprava na svátost pokání patří k nejnáročnějším a nejchoulostivějším dílům a není možná bez aktivní spolupráce rodičů a vychovatelů. Dětem se nemá uvádět jako pohnutka lítosti, že porušily zákon, jehož ručitelem je Bůh. V kající praxi mají být zasvěcovány do společenství s Kristem v radostné sváteční atmosféře, jakou vyvolávají a vytvářejí Pánovy Velikonoce. Malé děti nesmějí mít dojem, že se jdou smířit se zpovědníkem. Má se jim pomoci, aby se v církevním společenství setkaly s Ježíšem. Jdou k Pánu, který má každého rád, i když je to hříšník, a který hodlá každému odpustit, chce-li opravdu žít s ním, zapojuje-li se kajícně s bratřími a sestrami do modlící se a prosící církve. Je zapotřebí, aby křesťané měli už od nejútlejšího dětství opravdovou radostnou zkušenost o setkání s Pánem mezi ostatními a spolu s nimi právě v souvislosti s pokáním. "Na to si vzpomínám, má duše tím přetéká, jak jsem putovával v zástupu, jak jsem je vodíval k Božímu domu s hlasitým jásotem a s chvalozpěvem ve svátečním průvodu" (Ž 42,5).

Osobnost mladistvého je v podstatě narcistická. Jeho rozhovor s Bohem se často může zvrhnout v egocentrickou samomluvu, takže promítá na Boha své neukojené touhy po všemohoucnosti. Když pastorační výchova vštěpuje kající smýšlení, otvírá mladistvé "já" pro jistotu, že mu Bůh odpouští, uvádí ho do rozhovoru s Pánem, když s ním obnovil smlouvu, a dá mu pochopit smysl církevního rozměru.

U mladých lidí je svátostné pokání obtížné. Zdá se, že vnáší nesoulad mezi znamení smíření a lidskou skutečnost: jako kdyby se měl přítomný svět pokládat výhradně za náhodnou příležitost k získání budoucího království. Mládež dozrává ke kajícímu smýšlení, může-li je pokládat za povzbuzení a pomoc k uskutečnění světa založeného na Kristově zmrtvýchvstání. Mladí se nechají s radostí vést k pokání, jestliže v sobě zahrnuje obrácení ke skutečnosti světa, jestliže pokládá za samozřejmé, že celé tělo vstane v Kristu. Mládež si žádá, aby obrácení ke Kristu bylo prožíváno jako hluboké objevení smyslu světa, jako cesta, aby se mohli věnovat konkrétní, autenticky obnovené realitě, jako způsob, jak mohou přinést něco nového do nepřetržitého uskutečňování stvoření, jako smysl pro odpovědnou solidaritu vůči společným zlům.

Pastorálka musí vyvolat kající smýšlení v souladu s různým věkovým a duševním stavem věřícího, ve shodě s jeho osobními duchovními situacemi, v souzvuku s jeho zralostí ve společnosti a v církvi. Pastorálka pokání je ustavičná povinnost církve nejen proto, že věřící roste po stránce duševní, společenské a církevní, ale i proto, že pokání má odpovídat nové lidské citlivosti. "Kulturní rámec, v němž žijeme, prodělává převrat ve stupnici hodnot. Z toho plyne růst nové a odlišné stupnice, která klade na první místo hodnoty, jistý čas zapomínané nebo odkládané na poslední místo, a přitom opomíjí hodnoty, které dříve převládaly. Proto obrácení, ke kterému došlo křtem, má se prodloužit na obrácení trvalé, které sice prochází význačnými momenty ve svátostech uvádějících do křesťanství, ale má se protáhnout na celý křesťanův život."