Hřích světa a kající církev

Křesťan - hříšník i kajícník, nakolik je členem církve

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Prvotní hřích začal existovat s našimi prarodiči. Byla to šílená domněnka, že se mohou stát nezávislými na Bohu, který jim nabídl cestu spásy ve Slovu. [Hříšník - hřích II,1 ]. Pýcha prvotního hříchu poskvrnila každého člověka, každou lidskou činnost, každé zřízení a všechno, co existuje ve světě. Vytvořilo se jakési kalné ovzduší zla, v němž musí dýchat každá bytost a všechno stvoření.

Prvotní hřích měl hned na počátku své podstatné obrysy. V dalších stoletích se bude přizpůsobovat a bude mít nové podoby. My všichni jsme do toho zapleteni a jsme zodpovědní za to, jakou podobu má hřích dnes a jaký vliv má na struktury našeho prostředí. Dnešní teologové mluví o prvotním hříchu jako o "hříchu světa", který je předáván jako všeobecný rámec a projevuje se jako všeobecný scestný způsob života.

Hřích světa nám dává pochopit, že kromě hříchů jednotlivců, jež mají společenský dopad, existuje jak nepořádek, ztělesněný v institucích a ve veřejných strukturách, tak společný hříšný postoj celých skupin. Italští biskupové prohlásili: "Pranýřování kolektivního hříchu, není-li to alibi, totiž nehodlá-li vylučovat osobní spoluvinu, znamená opravdový pokrok v náboženském a mravním vědomí lidstva."

Nejen svět, ale i samo církevní společenství je nakaženo hříchem. Církev je současně svatá i hříšná, je svátostí (účinným znamením) spásy a zároveň zřízením, které se potřebuje očišťovat, je společenstvím věřících v Krista i osob dosud neposvěcených Pánovou krví, je skutečností, která je počátkem Božího království, ale dosud putuje v pozemském velikonočním tajemství. Druhý vatikánský koncil svědčí, že sama církev musí žít jako kajícnice, i když vypadá, že byla jednou provždy usmířena v Kristu (Ef 2,15-1 b; Kol 1,1920). "V církvi však jsou i hříšníci, je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy" (LG 8). Koncil udává jedno zvláštní hledisko kající zkušenosti církve: obětovat Bohu modlitby a skutky, aby odpustil hříchy věřících. To je podstatná solidarita lásky v církvi. Církev má vyjadřovat své kající smýšlení i jinými způsoby. Protože je po všech stránkách i lidskou institucí, potřebuje se sama očišťovat od známek hříchu. Je svatým společenstvím, ale dosud je poznamenána následky hříchu. Je ustavičně povinna se obracet k neposkvrněné čistotě svého Pána. Mimoto církev putuje v čase k své nebeské skutečnosti, kde bude už jen láska. Kristus chtěl, aby byla jeho církev proniknuta velikonoční kajícností, aby se mohla stát jeho slavným zduchovnělým tělem. Ponechal ji ve stavu postupného očišťování, aby ji učinil znamením a dějinnou přítomností jeho spásonosného soudu. Právě proto, že církev má v sobě Kristova Ducha, pociťuje obzvlášť hluboce hřích. Ona je největší kajícnicí, protože zosobňuje svátost Kristova velikonočního tajemství. Jistě může být vážným pokušením pro církev, aby se snažila ospravedlňovat svůj nedokonalý stav, místo aby byla kajícnicí usilující o své obrácení ! Křesťan koná při každém svém kajícím úkonu společné pokání ve prospěch celé církve: je hříšníkem i kajícníkem, nakolik je členem církve. Nikdy se nemůže odtrhnout od trvalé církevní odpovědnosti. Současně není jeho pokání a obrácení možné, není-li přitom účastna církev jako společně prožívaná svátost pokání. Církevní společenství se ztotožňuje s Kristovým velikonočním tajemstvím, které je nyní zpřítomněno, takže je účinným znamením milosti působící v kajícníkovi. Když je hříšník obviňován z nekajícnosti, cítí se v něm křesťanské společenství obviněno, že dostatečně nesvědčí o spasitelné moci pokání. Když hříšník vážně učiní zadost za svůj hřích, je celé církevní společenství na cestě k obnově.