Hřích v dnešní humanistické mentalitě

Současné projevy hříšné aktivity člověka

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Hříšná aktivita se projevuje v běžném lidském životě osobním i společném. Není nezávislá na citech, zájmech a snahách své doby, nezakládá se na technických skutečnostech, které by byly cizí každodennímu životu. I do hříšného jednání přelévá člověk to, oč v nitru usiluje, promítá do něho svou tvořivost, vtiskuje do něho svou kulturu, sděluje mu své skryté osobní i společné tužby. V hříchu prozrazuje sám sebe a způsoby myšlení a lásky, příznačné pro jeho dobu. Je tedy pochopitelné, jak může v každém období a v každé civilizaci existovat vlastní příznačný způsob hříchu. Mohli bychom nastínit dějiny jeho konkrétních vyjádření. Člověk byl vždycky hříšníkem, ale neprojevovalo se to vždy stejně. V přítomnosti svědčí i jeho hříšný skutek o formách dobroty a zloby, jaké včerejšek neznal. Je tedy zajímavé zmínit se nikoli o hlubokém smyslu hříchu ani o jeho věčném významu jako urážky Boha nebo nezřízeného příklonu ke stvořeným věcem [Hříšník - hřích], nýbrž o jeho specifických projevech.

I. HŘÍCH V DNEŠNÍ HUMANISTICKÉ MENTALITĚ

Jestliže se v hříchu nezřízeně zračí dobové vření, jaké by mohlo být dnes? Jaká antropologická a kulturní ctižádost je rozšířena a jaká tkví v zkušenosti hříchu moderních lidí? Zkoumáme-li dnešní formu hříchu, všimneme si, že v ní převládá jako podtext domáhání se autonomie laiků. Za velikého není pokládán ten, kdo svěřuje svůj pozemský osud Bohu, ani kdo chápe, že jeho činnost závisí na nadpřirozené pomoci, ani kdo chválí a obdivuje uspořádání světa, protože je prostoupeno Boží prozřetelností. Když moderní člověk pociťuje potřebu zařídit si existenci podle určité normy, nenapadne ho, že už je nezrušitelně přítomna ve stvoření, ale hledá ji v kulturním humanismu, který si sám vypracoval. Dnešní mentalita považuje jisté chování za hříšné nikoli proto, že přestupuje Boží ustanovení, ale proto, že "nepřetváří" odpovědným způsobem svět a veřejná zřízení v duchu humanistickém; proto, že se očividně nesnaží přebudovat společenství, aby byla stále svobodnější. Uráží-li hřích Boha, je to proto, že si neváží člověka, že si ho necení v jeho tvůrčí a odpovědné autonomii. Byl zaveden méně náboženský a méně posvátný smysl hříchu, ale zato konkrétnější, pokud jde o jeho lidské požadavky. Méně dbá o Boží velikost, ale je ochotnější odvolávat se na Kristovo lidství.

Aby se zjistily skryté vlivy a aspekty hříšného jednání, utíkají se někteří k dnešním antropologickým vědám. Je to hluboký vhled, který byl jistě v minulosti zneuznáván. Dochází se k tomu, že se zaznamenávají konstanty hříšného jednání, hlubinný smysl vlastního chování, podvědomé příčiny a strukturální dynamismy mravního skutku. Celé toto úsilí, které se snaží vniknout do subjektivní skutečnosti hříchu, vede nepozorovaně k omlouvání hříšníka, k úsudku, že hřích je něco lidsky pochopitelného, k zlehčování jeho zloby. Na rozdíl od včerejšího náboženského pohledu na hřích si dnes někdo myslí, že přistupujeme k pohledu čistě humanistickému, beze vztahu k Bohu. Podle jiných je dnešní směr podvědomou nedůvěrou k člověku. Má prý za to, že člověk je celý omezený a neumí vidět očima víry spásonosnou milost, která působí v lidstvu.

Právě proto, že dnešní kultura vede k posuzování hříchu podle jeho antropologického dopadu, je hřích také značně zpolitizován. Cítíme se vinni ne proto, že se nesnažíme udělat si ve svém nitru náležitý pořádek, ani proto, že se nenamáháme dělat pokroky pomocí askeze, ale protože jsme liknaví vůči nespravedlivým společenským strukturám, protože víme, že žijeme ve společnosti, která dosud vyhošťuje na okraj bratry a sestry, protože celé národy trpí nízkou úrovní vývoje. Je pravda, že se cítíme bezmocní vůči tak rozsáhlým a skoro nenapravitelným situacím. Ale to všechno neznamená, že nejsme odpovědnými členy zkažené společnosti.

Antropologicko-politické hledisko, které je příznačné pro moderní hřích, nemusí být nutně pokládáno za zavrženíhodné. Dokonce může a musí být přijato jako lidský požadavek, který lze pokřesťanštit.

Vyžaduje se, aby osobní autonomie byla očištěna od svých vyhrocených projevů, aby byla prožívána jako zkušenost o přítomnosti Kristova Ducha v lidské duši, aby to byla vůle ke svobodě podle velikonočního tajemství. Podobně politický rozměr vlastní odpovědnosti se má začlenit do církevního ovzduší lásky, aby se veřejná angažovanost prožívala jako výraz, že jsme všichni dětmi nebeského Otce, jako bratrství lásky v Kristu. Antropologicko-politický rozměr nám může pomoci, abychom hlouběji chápali zlobu svého hříšného chování, poznali odezvu svých vnitřních sobectví, uvědomili si odpovědnost, jež překračuje náš úzký okruh, a pochopili, že svými vztahy s Bohem v Kristu máme vydávat svědectví a prožívat je v konkrétních vztazích s bratřími a sestrami.