Znovu v pekle polepšovny

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Po třech letech zase zpátky

Eskortují nás náklaďákem na nádraží. Tammusím vydržet potupu: přejít velkou halu mezi dvěma strážníky, s rukama v poutech. Kdybych si mohl přetáhnout přes hlavu igelitový pytel na odpadky, bez váhání bych to udělal, tak je to pro mě ponižující. Lidé na mě hledí jako na nestvůru, zvíře na trhu, se směsicí strachu a nezdravé zvědavosti. Po dvou hodinách jízdy v kupé vyklizeném pro tuto příležitost přijíždíme do nápravného zařízení.

Moji andělé strážní v kšiltovkách se štítkem mě předávají do vlastních rukou řediteli. Nevypadá lidštější než ten v La Rochelle. Jakmile strážníci odejdou, ten darebák mi nandá pořádnou nakládačku. Ne, sám ne, na to je moc zbabělý. Nakládačku tři proti jednomu, říďa a dva vychovatelé. Přiznávají barvu: „Srazíme ti hřebínek!“ Mlátí mě tvrdě, pěstmi, nohama, lokty, koleny. Zhroutím se na zem.

Nechci se nechat umořit těmito ničemy, nechci, aby to peklo zase začalo. Proud nenávisti se zvětšuje, mění se v zuřivost, naplní mě agresí, jedním skokem jsem na nohou a vrhám se na vychovatele, zběsile mu trhám vlasy a řvu. Nechci pustit, nechci. Vytrhám mu vlasiska. Mám nervy nadranc. Dostanu kopanec do břicha, lapám po dechu a kroutím se bolestí. Postaví mě znovu na nohy, táhnou mě za ucho a nutí mě, abych šel.

Král útěků

Naženou mě do budovy C. Bratři v trápení mě vřele přivítají. Moje pověst mě předešla. Přezdívají mi „král útěků“. Za hodinu jdu k doktorovi na očkování a k holiči, aby mě ostříhal dohola. Pak si mě vychovatelé oddělení C vezmou stranou: „Jestli nebudeš dobře šlapat, ty darebáku, dáme ti co proto. Nařídili nám držet tě zkrátka.“ Ovládnu se, abych jim neplivl do obličeje. Jeden z nich prochází za mnou, chytne mě za ucho a surově zatáhne. Zaštípe mě v nose, po hřbetě mi projede zamrazení, přes oči mi spadne červený závoj. Najednou chápu, co znamená „vzkypět hněvem“.

Otočím se rychleji než Bruce Lee a nakopnu ho do holeně. Ten směšný matador pustí moje ucho a chytne se za nohu. Nechce si to nechat líbit, já se na něj upřeně zadívám a houknu na něho: „Jestli se mě dotkneš, tak tě jednoho dne voddělám … nebo někdy v noci.“ Ani necekne. Jeho dva komplicové se vzteklým brbláním couvají.

V tu chvíli mi rupne v bedně, řvu na ně: „Jsem jen parchant, hovno pro svoje rodiče i pro vás. Dobrá. Chcete mě mlátit, ale já už na ten zkurvenej život kašlu. Chcete mě dát do latě, srazit mi hřebínek? Už se vás nebojím, ničeho se už nebojím. Život? Tak z toho si houby dělám. Ty, ty mě chceš dát přes hubu, jsi chlap, pojď mi nabít, už nemám co ztratit!“

Jdu k nim. Jsou zaražení, stojí na místě jako pitomci. V jejich očích vidím strach. Je úplné ticho. Takové ticho, které slyšíme tváří v tvář prázdnotě. Ticho, ve kterém se může stát to nejhorší, ve kterém všechno může nabrat jiný směr. Nic. Nestane se nic. Závěrečný výbuch se nekoná.

Vedou mě do jídelny. Bratři v trápeními nechají nejlepší místo, uprostřed stolu. Lichotí mi, projevují úctu: „Ty máš kuráž!“ Neříkám nic. Jsem zmožený rychlým sledem událostí, nevím už, co si myslet. Moje sny jsou v prachu, celý můj svět se právě zhroutil. Směju se, hraju si na chlapáka. Moje nitro je jak po bitvě u Bereziny, jsem zrovna tak ztracený jako štěně v džungli. U stolu kousek vedle si všichni tři vychovatelé šuškají a nevraživě, zle se na mě dívají. Já na ně koukám s pohrdáním. Oči mě štípou, slzami i hněvem, ucho mám v jednom plameni. Žhnou ve mně uhlíky hněvu.