Na trhu se sirotky

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Venku z nemocnice

Když opouštím sterilní svět nemocnice s jeho uspořádaným životem a zavedenými rituály, v němž jsem si spředl ochranný kokon, je mi sedm a půl. Můžu celkem normálně chodit. Mám poškozené pravé oko, rozmačkané ucho, zlomený nos, zjizvené čelo. Trpím hroznými bolestmi hlavy, které mi rozdírají mozek, jako by byl ve svěráku s ostrými břity. Ale chodím a umím kreslit.

Abych dosáhl úplné pohyblivosti, nastupuju do rehabilitačního centra na ostrově Ré. Jsem odtamtud brzy propuštěn kvůli své přílišné nervové podrážděnosti. Stejný výsledek a stejný důvod v Dax.

Skončím v jednom ženském klášteře v Arcachon. Řádové sestry svatého Vincence z Pauly jsou trpělivé a pozorné. Vzpomínám si na jejich bílé čepce, na modrou medailku, kterou mi jedna z nich darovala, na procházky po přístavní hrázi – moji vrstevníci si kupují balónky, bonbóny; já mám v kapsách jen díry –, na voňavý stín borovic, do kterého utíkám před letním žárem, a na dům štěstí. Tak nazývám velkou bílou vilu, u které jsem zahlédl děti, jak se smějí a hrají si, jak běhají po terase mezi mořem a nebem.

Přísahám sám sobě, že později, až vyrostu v muže, se ožením s nějakou dívkou odsud. S dívkou z domu štěstí …

Dům ztracených dětí

Když jsem se dal dohromady, zamířím do dalších bran určených pro ztracené děti, které nikomu nepatří. Po dlouhé cestě autem, během níž jsem zvracel jak amina, vynořuji se ze své nevolnosti před řadou pochmurných domů, jen málo vhodných k tomu, aby léčily smutek v srdci. Je to dům veřejné péče o sociálně slabé v jednom městě na severu Francie. Veden sociální pracovnicí vstupuju do jednoho křídla domova. (…)

Dveře se otvírají, paní přidušeně mluví s jinou paní, která pokyvuje hlavou na souhlas a přitom se na mě přísně dívá. Dává mi číslo složené z mého data narození a čísla okresu, ze kterého pocházím. Jde se mnou do velkého sálu. Stojí tu v řadě třicítka dalších dětí s oholenými hlavami. Všechny jsou oblečené stejně, kostkované bermudy, jednobarevná košile s krátkým rukávem, šněrovací boty. Nevraživě se po sobě díváme s vlhkýma očima. Přikazují mi, abych se připojil k ostatním na konec řady, ve které stojí jeden vedle druhého podél velkého schodiště u hlavních dveří. Je čtvrtek, škola není.

Náhle se otevřou dveře. Do místnosti vstupuje asi čtyřicet mužů a žen. Někteří jsou vyšňoření jako v neděli, jiní vypadají, jako by měli místo oblečení pytel. Procházejí kolem nás a zírají na nás jako na vzácné předměty, jako na voskové figuríny v Grévinově muzeu. Pozorují nás, pohledem prozkoumávají detaily od hlavy až k patě. Ti sdílní vykřikují – „Ach, jak je tenhle roztomilý! Moc se mi líbí!“ – jiní neodhalí nic ze svých citů, když nás potichu zkoumají, jen občas před některým z nás spokojeně zamručí. Někteří kladou otázky. Svraští obočí, dvěma prsty se opírají o zamyšlený obličej, mhouří oči, jako by si představovali, co by ten chlapec mohl za pár let vynést. Někteří chodí sem a tam jako sázkaři před koňským dostihem a poznamenávají si čísla, která máme na hrudi. Tito lidé si přicházejí vybrat dítě.

Víš, proč si nás nikdo nevzal?

V poledne, poté co dokončí obchod s opuštěnými dětmi, všichni odcházejí. Jen dva chlapci zůstávají ve velké prázdné holé místnosti, jistý Christian a já. Ostatní byli adoptováni. Pro Christiana to byl druhý pokus. Bezúspěšný. Už mu zbývá jen jedna šance. Vysvětluje mi pravidla hry: „Když nejsi vybrán ani napotřetí, pošlou tě do polepšovny. Máš celkem tři šance …“ Po chvíli ticha dodává: „Víš, proč si nás nikdo nevzal?“ „No, ne … vůbec nevím.“ „Protože nejsme hezcí. Lidé mají rádi hezké děti.“

To je pravda, že Christian není hezký. A já musím být stejně škaredý jako on, protože si mě nevybrali. Večer nemohu spát. Sním v bdělém stavu o tom, jak se ke mně přibližuje krásná paní a hodný pán, oba dobře oblečení, a vyberou mě z řady: „Pojď s námi.“ Vezmou mě za ruku a já vidím sám sebe, jak mezi nimi, ozářený světlem, přecházím práh domova. Je to sen, který mi brání spát. Často si jej znovu přehrávám a čekám na den D vysvobození. Další čtvrtek probíhá stejný ceremoniál s deseti novými chlapci. Jsem předmětem šeptandy, tichých rozhovorů. Nejsem vybrán. Pěkně oblečená krásná paní a dobře oblečený hodný pán nepřišli. Christian a já se znovu ocitáme na dlažbě jako povadlá zelenina, kterou zelináři nemohli prodat a nechávají ji po skončení trhu na místě. Jsme nepoužitelné, zkažené děti. Pochmurné odpoledne.

Večer jsme v ponuré ložnici sami, v nitru tak smutní. Christian prošvihl svou poslední šanci. Odejde do polepšovny. Nechci, aby šel pryč, bratr v opuštěnosti. Ostatní chlapci spí ve velké posteli s čistým povlečením, v krásném domě, se starostlivým tatínkem a maminkou. Tím lépe pro ně. My jsme v loterii lásky nevyhráli. Tím hůř pro nás. Když světlo v ložnici zhasne, dostanu strach. Začnu plakat. Můj otec se vrací, aby mě zbil. Proč mnou proniká tato utkvělá myšlenka intenzivněji než obvykle? Řvu. Polijí mě studenou vodou. Zuby trhám prostěradlo. „Jen si řvi, jen se vybul,“ houkne na mě vychovatel. Tu noc začínám zavírat stavidla svého srdce a kohoutek slz. Jestli nechci umřít nebo se zbláznit, musím se zocelit.