Sociální pracovnice mě ne/zachránila

Bydlím se svou nevlastní rodinou, jím s nimi, spím s nimi. Ale nežiju s nimi. Jsem jen cizinec. Jednají se mnou jako s nežádoucím parazitem. Večer toužebně čekám na otce jako na Spasitele. Očekávám jeho příchod s takovou netrpělivostí, že se mi nedaří nedávat ji najevo. Číhám na jeho kroky na schodech. Klíč v zámku mi otvírá brány naděje. Mířím k ohromné siluetě. Celou svou bytostí tiše žebrám o pohled, o úsměv. Marně.

 

Spěchá za mou nevlastní matkou, za mými nevlastními bratry a sestrami. Objímá je, laská je, mazlí se s nimi. Jako by mě chtěl zranit, pomstít se a naznačit mi: „Vidíš? To nedostaneš! Příliš mi připomínáš svou matku, ženu, kterou jsem si nedokázal udržet, ani ji udělat šťastnou.“ Jsem vzpomínkou na zklamanou lásku, připomínkou manželského krachu, znamením ztracené cti. Jeho živou výčitkou. Moje nevlastní matka vnímá ten pocit trpkosti vůči mně. Vítězně vychrlí: „Tvůj parchant dnes zase vyváděl hlouposti!“ Konečně se tedy ke mně obrací, ale ne proto, aby mě stiskl v náručí. Naděje se mění ve zlý sen. Jeho oči metají blesky; šelma zařve a skočí. Prchám a koušu se do rtů, abych nekřičel při prudkých fackách „Paříž-Brest“, jak jim otec říká. Bác! bác! a bác!

 

Po odchodu mé matky otec hodně pije. Čím dál víc. Jakmile se dostanu do jeho zorného pole, jeho vyhaslé oči vyplují ze své mrtvolné strnulosti. Pouhá skutečnost, že mě vidí, zažehne doutnák bomby. Zvedne své ohromné tělo se supěním dřevorubce a vrhá se na mě, s čím dál větší silou, aniž by potřeboval alibi. Musím se schovávat, abych nevyprovokoval explozi. Přesto ještě každý večer doufám, že mě vezme do náruče. Ze všech sil doufám. Nemůžu se vzdát jediné představy, která mi dovoluje žít. 

 

Koncem týdne, když moje nevlastní rodina odjíždí na venkov, mě otec zavírá ve sklepě. Protože odmítám jít dolů po strmém schodišti, prostě mě tam shodí. Kutálím se po kamenných schodech až na dno černé vlhké díry. Dveře se zavřou a je tma. Zničený zůstávám ležet na studené zemi a dýchám zatuchlý pach plesniviny a vlhkosti. Taky závany čuránků a sraček, protože malinké okýnko vede na dvůr, hned za boudu našeho psa. Zvedám se a prostrčím ruku dírou. Pes jde blíž, olizuje mi prsty a kňučí. Během těch nekonečných hodin nudy si děláme navzájem společnost.

 

Jednoho dne přichází na návštěvu jeden rodinný přítel. Otec je už opilý. Když mi chce dát nářez jako každý den, onen muž zasáhne. Šílený vzteky ho otec bodne nožem. Zkrvavenému kamarádovi se podaří utéct. Uhání do nemocnice. Nazítří u nás zvoní nějaká paní. Chce mě vidět. Moje nevlastní matka to odmítne. Paní trvá klidně a vážně na svém. Nakonec pohrozí maceše velkými sankcemi. Ta tedy ustoupí a zavolá mě. Paní mě vyzve, abychom se šli spolu projít. Je hezká a milá. Přesto mám strach. Zavede mě do kavárny, nabídne mi teplou čokoládu a hodně se mě vyptává na rodinu, na otce, jestli je hodný, jak se o mě stará. Odpovídám a nelžu. Ale neříkám celou pravdu. Nevěřila by mi. Pak se milá paní podívá na hodinky a zvedne se, že mě dovede zpátky domů. Nechci, pověsím se na ni: „Chci zůstat s vámi.“ Vysvětluje mi, že je sociální pracovnice a že to zařídí tak, aby mě už nebili. Věřím jí. 

 

Jak zaklapnou dveře, otec na mě zařve: „Cos jí řekl?“ Chytne dřevěnou násadu a tluče, tluče, tluče. Sesunu se na zem. Strašlivě mě bolí nohy. Už mě neunesou. Tluče a řve dál. „Slyšíš mě? Cos té štětce řekl?“ Buch! Buch! „Co? Cos řekl té děvce?“ Bác a buch! Jsem úplně zmatený. Dál věřím té paní. Přece mě neměla nechat samotného. Otci nic neprozradím. Bum! Tolik facek Paříž-Brest, že bych s těmi kilometry dojel až na Měsíc! Pak mě na zemi chytne za košili, přenese mě jako pytel, otevře dveře od sklepa a pošle mě skočnou po schodech dolů.

 

Přitom křičí: „Zatracenej harante, budeš držet hubu, nebo tě …!“ Konec věty neslyším. Nořím se do černé díry. Klouzavým letem. Rozmačkaný na kaši při přistání. Po několika vteřinách – nebo minutách? Nevím –, vyplouvám z temna a v zamlžené lebce slyším křičet macechu: „Vstaň, parchante! Dělej, vstávej!“ Nemůžu. Už se nemůžu hýbat. Při pádu jsem si přerazil čelist a nos. Nohy mám polámané. Ta hnusná ženská sestupuje po schodech a teď mě mlátí ona. „Dělej, hni sebou, vstaň, parchante, vstaň!“ Buch, buch! Plazím se nahoru a přelézám každý schod jako slimák. Buch, buch! – rány opaskem do zad. Už necítím nohy. Hlava se mi točí. Když se dostanu nahoru, je tam otec, vzpřímený, ohromný. Vrhne se na mě jako prudká vichřice. Po pořádné ráně mi napuchne oko, pak facka na levou tvář, která je už pokrytá modřinami. Facka tak silná, že mi rozbije ucho. Prásk. Tma. Černá díra. Potom si už nevzpomínám.

 

Ten večer mám narozeniny. Mám pět let. Jako dárek mi otec dal víření hvězdiček před očima. Pak zhaslo světlo.