Polepšovna - oddělení drsňáků

Tluču ho a tluču jako smyslů zbavený. Násilí mi dělá dobře, vychutnávám si pomstu...

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Šikana nováčků

Sedmdesát kluků oddělení se dívá na bažanta, kterým jsem, jako na mouchu, které brzy vytrhají křídla. A tahle nepřátelská tlupa začne s mučením. Jak najdu volné místo, hned mě vyhánějí: „Vypadni! Padej!“. Kradou mi maso z talíře, pak zákusek a přitom se pokrytecky usmívají. Ti šakalové mě šikanují, ale já se neodvažuju nic říct. Šéf bandy, který mi krade z jídla, mě chytne se svými kumpány na chodbě a napůl mě uškrtí páskem. Vyhrožuje a tluče. Každý den to jsou stejné galeje, neustálý pocit strachu v břiše. Nemůžu si najít kamarády. Všichni se spojili proti mně, ze strachu nebo ze zlé vůle. S roztlučeným ksichtem bitého dítěte nevyhovuju ani vychovatelům, ani mladým klukům, kteří jsou ve stejné situaci. Nikomu nejsem příjemný. Roste ve mně hněv, ale strach je stále nejsilnější.

Jednou v noci to všechno přeteče. Strach, samota, smutek, beznaděj. Usedavě pláču a přitom se snažím ztlumit tuto bolest v pokrývkách na své posteli. Nazítří v jídelně mě vychovatel, který se považuje za Charlese Bronsona, pobídne: „Tak, ufňukanče, dej se do toho, breč přede všema!“ Všichni se posmívají a přidávají si: „Ufňukanče, ufňukanče …“ Jsem příliš velký ubožák na to, abych měl právo plakat. Vyjádřit svou bolest je luxus, který mi je odepřen.

Moje slzy nemají právo existovat, natož se ukazovat. Tak skrývám své utrpení, klamu. Zavírám průzory svého srdce, stavidla slz. Bojuju, abych už neplakal. Štípe to nahoře v nose, stahuje hrdlo a tlačí v hrudi. Ale funguje to. Své vzlyky proměňuju v hněv a vztek. Všechna nashromážděná nenávist proti neodůvodněné zlobě a odporné hlouposti se stává kulovým bleskem, který se ve mně točí a snaží se vyrazit ven. Jsem posedlý sžírající touhou zničit tuhle sebranku, která mě děsí a znechucuje. Tři měsíce snáším mlčky vyhrožování, obviňování, urážky, tresty i posměch, bez jediného slova, aniž bych zaplakal. Až pak…

D jako Drsňáci

Jednou v poledne se bez upozornění stávám tím, čím mě už předem obvinili, že jsem: horkou hlavou. Nenávist vykypí. Šéfík bandy natáhne jako obvykle ruku, aby mi špinavými prsty ukradl maso. Podívám se mu upřeně do očí, chytnu vidličku a vrazím mu ji do ruky. Bojácné děcko, kterým jsem byl, se stává šelmou. On řve, já na něj upírám oči, aniž bych pustil vidličku. Všechen vztek, který se nashromáždil za těch sto dnů pekla, jde ven. Vrhnou se na mě tři vychovatelé. Nechci toho hajzla pustit. Mám radost z jeho bolesti. Jeho probodnutá ruka je připíchnutá na mém talíři jako motýl ve sbírce. Tlučou mě, tahají mě za oblečení, nakonec se jim podaří, abych povolil. Nechám se strhnout dozadu. Vyskočím na vozík na rozvoz dezertů, chytím naběračku z kompotu a buším, buším do toho, který mi natloukl v den příjezdu. Pomsta je pokrm, který se jí za studena, a někdy se k tomu použije vidlička a naběračka na kompot.

Vychovatelé mě chytí a řežou mě na zemi, ale rány mě už nezasahují. Byl jsem očkován už v době útlého dětství. Když se zvednu, jsem v žalostném stavu, krvácím z nosu. Podívám se pohrdlivě na ostatní. Jsem volný. Osvobozený od jejich tyranie. Osvobozený od strachu. Polibte mi zadek! Povýšení na sebe nenechá čekat.

Jsem přeřazen na oddělení D. D jako Drsňáci. V noci moji noví spolubydlící využijí toho, že spím a namažou mě černidlem na boty. Pomsta je okamžitá. Naberu hovna do dvou gumových zvonů na čištění hajzlů a pokusím se těmito exkrementy udusit své trýznitele. Vychovatelé přispěchají. Další výprask.

Moje vnitřní mantinely se rozletěly na kusy. Dostává se mi zrychlené výchovy k destrukci. Stávám se obávaným. Cítím, že od nynějška ve mně kypí násilí, stejně jako každá kuchařka ví, že voda v papiňáku vře o několik vteřin dřív, než hrnec začne pískat. Nejen že díky šestému smyslu vnímám toto napětí, ať už se projeví na hřišti, na schodišti k ložnici nebo v umývárnách, ale ani se nebojím jeho nehmatatelného, avšak mohutného vzestupu ani výbuchu. Zaplatil jsem vysokou cenu, už se ho neobávám.

Musím vypadat silnější než opravdu jsem

Další den mě izolují, dají mi výprask, udělají kázání. Další přeložení. Jdu na oddělení C. Nejtvrdší z nejtvrdších, nezkrotitelní. Tam na mě čeká překvapení. Bál jsem se nejhoršího, ale jsem bratrsky přijat. Jeden osmnáctiletý chlapec mě přijme za svého a říká mi „bráško“. Vychovatelé jsou klidní a umí se ovládat. Nikomu nenadržují. (…) Ctím utajenou lidskost svých starrších bratří v opuštěnosti, kterou skrývají pod drsným vzezřením. Objevuju také, že jsem ve dvanácti letech prožil to, s čím se normální dvacetiletý chlapec asi nikdy nesetká. (...)

Nejtěžší na zraněném dětství je to, že musíme vypadat větší, silnější, zralejší, než jsme ve skutečnosti. A přitom jsme ještě děti. Navléknout si na křehká ramena každodenní kabát násilí, i když bychom raději nosili plášť něžnosti. Strážníci k nám jednou přivedou mladíka z oddělení C, který byl několik týdnů na útěku. Je to tvrďák, nejhorší z nejhorších podle starších bratrů, kteří s obavami připomínají jeho největší výkony. Ředitel nás svolá na fotbalové hřiště. Stavíme se do řad jako obvykle. Vychovatelé začínají toho chlapce před našima očima bít, nemilosrdně ho mlátí. Takový je zvyk. Sesune se na zem, tlučou ho dál. Kopají do něho. Veřejný nářez, pro výstrahu. „Takhle naložím s těma, kdo utečou. Můžete si posloužit!“ uzavře před odchodem ředitel nad nehybným tělem. Ceremoniál je u konce, nikdo se neodvažuje pohnout.

Ale já vím, že musím jít k němu. Vykročím dopředu, ale starší brácha mě chytne: „Ne, nechoď tam, může být hodně zlý!“ Neposlouchám ho. Jdu k zemdlenému nehybnému tělu, stále ležícímu na zemi. Postavím se před něho a prohlásím: „Já to později udělám jako ty.“ Kluk se pohne, zvedne hlavu, upřeně se na mě zadívá a zamrká. Nebe se odráží v jeho modrých očích, v jasném a čistém pohledu, který není pohledem uprchlíka ani zbabělce. S krvavým nosem zamumlá: „Neblbni, brácho, oni jsou silnější!“

Ten den se tento chlapec stává ve skrytu srdce mým hrdinou. Ten dospívající kluk se mi podobá, je bez kořenů, bez identity, jen má o několik let víc. Svůj vzor chci překonat. Vidím jeho rozbitý nos, ze kterého crčí krev a rozhodnu se, že budu mazanější než on a silnější než vychovatelé, kteří ho donutili se podrobit. Dám jim zabrat, vzdají to. Nezáleží mi na ceně, kterou budu muset zaplatit. Přísahám, že budu první, koho propustí z polepšovny. Mám konečně nějaký životní cíl. (…)

Útěk

Někdo na mě svedl zdemolování záchodů a koupelen. Zavolal si mě ředitel a vyhrožoval mi, že mě zavře k psům... Když jdu od ředitele, vidím, jak se na chodbě se baví ti tři práskači s vychovatelem, který se považuje za Charlese Bronsona. Ten hajzl je jejich komplic. Dělají si ze mě srandu, když procházím kolem. Po večeři mě provokují. Nechávám to být, hraju zbabělce, protože nemám nejmenší chuť se ocitnout zavřený se dvěma vlčáky. Oblečený se jdu zavřít do sprchy. Otravují mě dlouho do noci. Nadávky, ponižování. Mám chuť jít ven, natlouct jim, ale v hlavě slyším ozvěnu říďových výhrůžek.

Sedím jako žebrák na obrubě sprchy, vzývám neviditelné síly, vyšší mocnosti, aby mi přišly na pomoc a napravily nespravedlnost. Nastává ticho, prostupuje tmou. Nikdo nepřichází, aby mě bránil. Moje hlava ani tělo nemohou snést ten tíživý plášť. Nenávist se ve mně vzedme, dostává se ven, exploduje.Vycházím ze sprchy, vrhám se k záchodům a vytrhávám dřevěné tyče, na které věšíme ručníky. Jako fúrie vtrhnu do ložnice. Spí jak polena, hajzlové. Začnu je mlátit dřevěnou tyčí, tak, jak jsme mlátili obilí. Dělali si ze mě srandu, smáli se mému „rozpláclému nosu“, mým „krysím uším“, takhle že mi to říkali? Já už je srovnám. Řvou, krev se valí, prostěradla jsou černá. Ostatní v okolní tmě ječí strachem, a já tluču, tluču jako smyslů zbavený. Násilí mi dělá dobře, vychutnávám si pomstu. Jak opojné!

Když jsem v nejlepším, uslyším vychovatele, jak pádí po chodbě. Budou tu za vteřinu. Vím, že jsem zašel příliš daleko. Je pozdě na to, abych couvl. Musím utéct, pokud nechci žít v koncentračním táboře a být pod dohledem vlčáků. Tyto obrazy se mi zrychleně promítají.

Praštím s improvizovaným dřevcem, přebruslím po zkrvavené zemi a skáču dolů po schodech. Jako splašený přebíhám dvůr. Před sebou mám vysokou ochrannou zeď. Čtyři metry na výšku, ostnatý drát jako korunu. Nemám na vybranou. Do útoku! V šíleném běhu se odrazím a té noci poprvé překonám velkou zeď. Strach ze psů mě přiměl jet na plné obrátky. Podaří se mi zachytit se ostnatého drátu na vršku zdi a vyšvihnu se nahoru. Ocelové trny mi roztrhnou levou ruku. Protáhnu se mezi zdí a ostnatým drátem, který mi zachytí nohu. Rozerve kůži. Přesto lezu dál. Už se nemůžu vrátit. (...)

Zaplavuje mě nádherný pocit blaha. Protože se potřebuji o toto nadšení podělit, mluvím s někým v duchu, jako básník. Opěvuji svobodu, vzdávám díky za tuto plnost a tento nový svět, jehož brány se přede mnou otvírají jako monumentální brány opevněného města. První den na útěku, 9. srpna, trávím část noci natažený v trávě pozorováním oblohy, která jev tomto ročním období nejhustěji poseta hvězdami. Padající hvězdy jsou nejkrásnějšími narozeninovými svíčkami, o jakých lze jen snít. Sním a mám jedno přání za druhým.Ten večer mám dvanáct let, a život, zatím spíš macešský, mi jako dárek nadělil svobodu. Jeden spolubydlící mi jednou večer, když jsme v ložnici polepšovny snili o útěcích a dobrodružství, řekl, že Paříž je obrovská a že se tam dá dobře schovat. Nezapomněl jsem. Dávám se na cestu...

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Tim Guénard

Související texty k tématu:

Msta, pomsta, nenávist

Myšlenky na pomstu dovedou člověka ovládat až k nepříčetnosti Myšlenky na odplatu a pomstu dovedou člověka ovládat někdy až k nepříčetnosti... Pochopil jsem, jak strašné břímě nese ten, kdo se zapřisáhne, že nikdy neodpustí, a koho ovládá touha po pomstě.
Vyrazím ti dva zuby za jeden můj Složitost života a odlišnost lidí vede k tomu, že ve vzájemném jednání dochází ke konfliktním situacím. Ty si vyžadují řešení. Jaké? Do popředí se dere nejjednodušší řešení.
Člověk prahne po pomstě a odplatě Populární romány a filmy o pomstě dokážou vždy strhnout mnoho lidí. Naznačuje to, jak hluboce toto téma prožíváme. Pomsta a fantazie o pomstě patří k nejsilnějším emocím, jež zakoušíme.
Polepšovna - oddělení drsňáků Tluču ho a tluču jako smyslů zbavený. Násilí mi dělá dobře, vychutnávám si pomstu...
Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení.
Zlo v našem životě nemůže být přemoženo dalším zlem Ježíš řekl svým učedníkům: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Vaše odměna bude hojná, budete dětmi Nejvyššího Boha.“
Máme být za blbečky? Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.…
Pepo, proč ses mi nemstil? Ten pán se opil a pozval mého tátu na „frťana“. Přitom se ho ptal: „Řekni mi, Pepo, jak je to možné, že ses mi nemstil, když jsi mohl?“
Křesťanská zbraň "Samaritáni Ježíše nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" (Lk 9,53-54)
Odpuštěním prospíváme především sobě Odpustit je činem osvobození. Zbavujeme se tak negativních vazeb, které mezi námi existují. Dokud totiž neodpustíme těm, kteří nás zranili, vlečeme je s sebou jako těžký náklad.
Msta, pomsta, nenávist