Zlomení pout

Uzdravení po dlouhých letech neúspěšné lékařské či psychiatrické léčby

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když ke mně přicházejí pacienti, často po dlouhých letech neúspěšné lékařské a psychiatrické léčby, bývají často velmi nepřístupní, neochotní spolupracovat a zdráhají se důvěřovat zase dalšímu doktorovi. Je nutné nejdříve zrekonstruovat jejich lékařskou anamnézu, podívat se na předchozí diagnózy a ověřit si, zda byly provedeny všechny obvyklé a nutné lékařské testy: nic se nebere jako samozřejmost. Když se podaří vybudovat pocit vzájemné důvěry, jsou pacienti obvykle schopni svěřit se s „tajemstvími“, která byla příčinou jejich nemoci.

Mnoho emocionálních problémů má své kořeny v čistě biochemické nerovnováze, která vyžaduje léky. Není vždycky jednoduché je objevit, ale pokud jsou rozpoznány, je poměrně snadné je vyléčit. Mnoho hlubokých citových zranění však potřebuje odlišný druh léčby a láskyplnou oporu křesťanského společenství. Nemůžeme ignorovat žádné prostředky, kterými lze dosáhnout plného uzdravení člověka.

Přicházelo stále větší množství pacientů, kteří připouštěli, že zakoušejí přítomnost „duchů“ nebo že je obtěžují „hlasy“ z jiného světa. Tento jev viděli či slyšeli pouze oni a psychiatrie to odmítla jako šílenství. To mi připomínalo tradiční čínské pověry o dobrých a zlých duších, se kterými jsem se tolikrát setkal, když jsem žil na Dálném východě. Postupně jsem si uvědomoval, že duchové a hlasy byli skuteční a také že mezi nimi byly rozdíly. Někteří se zdáli být zlí a často se objevovali jako následek okultních praktik, zatímco jiní působili jako neutrální, neškodné hlasy prosící o pomoc. Někdy mohl pacient identifikovat hlas patřící nedávno zesnulému příbuznému, ale často nebylo možné vysledovat žádné souvislosti.
Kdo byli tito nezvaní, neklidní duchové? Proč a jak mohli spoutávat žijící lidi? Společně jsme hledali odpověď pečlivou a často bolestnou analýzou příběhů mých pacientů, nasloucháním, když mi začali důvěřovat, a přesvědčováním, aby spoléhali na Boha v pevné víře, že on je s láskou vyslechne a vždy jim odpustí.

Vztah dvou lidí, který začal šťastně a dobrovolně z obou stran, se může dostat do bodu, kdy se jeden partner stane pasivním a totálně závislým. Pasivní partner si často není vědom ztráty vlastní identity a nakonec naprosto není schopen vymanit se z moci toho druhého. Tento stav bývá označován jako „syndrom spoutanosti“.
Mnoho mých pacientů za posledních třicet let trpělo touto psychickou nemocí, což znamená, že žili do větší či menší míry pod vlivem někoho jiného – buď žijícího či zesnulého, známého či neznámého.

V roce 1960 popsal psychiatr hongkongské vlády Dr. P. M. Yap „syndrom spoutanosti“ v článku v Journal of Mental Science. Doporučoval léčbu formou elektrokonvulzivní terapie (EKT, tzv. „elektrošoky“), u těchto pacientů však nezaznamenával následný pokrok. V té době se EKT prováděla bez anestetik a uklidnění, které pacient následně pociťoval, bylo pravděpodobně dáno nejen ztrátou paměti jako při otřesu mozku, způsobenou elektrickým šokem, ale také extrémní až krajní stresovou situací, jejíž výsledek byl interpretován jako vyléčení. Nedávno však psychiatři zjistili, že daleko blahodárnější je přerušit vztah mezi ovládajícím a ovládaným naprosto vědomě a společně. Pokud toto přerušení nastane tak, že člověk skrze svou modlitbu předá vládu Bohu, získá dar vysvobození a přijme Boží vládu.
Je zásadní u každého případu určit diferenciální diagnózu a klasifikovat „syndrom spoutanosti“ v jedné či více definovaných kategoriích. Pouto žijícího k žijícímu se dá diagnostikovat nejlépe. Pouto žijícího k mrtvému (ať se jedná o předky, nepříbuzné, uměle či samovolně potracené děti anebo osoby, které dříve obývaly místo, kde nyní žijící bydlí) může představovat značné diagnostické potíže. Tato okultní spoutanost se velmi těžko identifikuje.

Osvobození není žádná zázračná pilulka, kterou byste polkli a byli okamžitě uzdraveni. Je to spíše dlouhodobá, někdy bolestivá léčba, které je třeba se svědomitě a s důvěrou podrobit, dokud nedojde k uzdravení, i když ke konečnému momentu osvobození může dojít náhle a dramaticky. Nejdříve je třeba přetnout známé pouto k ovládající osobě, živé či mrtvé, pak z celého srdce odpustit a nakonec předat vládu Ježíši Kristu a udělat všechny zásadní změny ve svém okolí, které tyto kroky podpoří.

Pokud hlasy, které moji pacienti slyší, nereagují na obvyklé léky, beru je velmi vážně. Gilovi to šlo ve škole dobře a byl dobrý sportovec. Když mu bylo čtrnáct, zemřel mu otec. Gil se zavřel v pokoji a plakal. Byl zdrcený, stáhl se do sebe a přestal komunikovat, až byl nakonec hospitalizován jako atypický schizofrenik. Trávil spoustu času imitací hlasu a gest svého otce a konverzoval s ním.
Když Gil v léčebně strávil dvanáct let bez jakéhokoli zlepšení, jeho matka nás požádala o pomoc. Nechtěl jsem zasahovat do léčby, proto jsem se s Gilem nesetkal. Jeho matka mi řekla, že celá rodina včetně Gilova otce byla bez náboženského vyznání a že si z pohřebního obřadu mnoho nepamatuje. Poznamenala k tomu: „Byl to hrozný člověk. Bohudíky, že jsme se ho zbavili! Všechno to bylo tak náhlé a strašné, že jsem prostě chtěla, aby to bylo co nejrychleji za mnou. Myslím, že to byla kremace, ale vše se odehrálo během několika minut a vůbec netuším, co se říkalo.“
Matka souhlasila, že se zúčastní nové bohoslužby za svého zesnulého manžela, a tak jsme jednoho sobotního odpoledne spolu s anglikánským knězem a metodistickým duchovním slavili jednoduchou bohoslužbu v kapli, aniž se stalo cokoli dramatického. Následujícího dne Gila pustili domů na oběd s rodinou. Jeho starší bratr a sestra si na něm všimli změny, ale on trval na tom, že počká, až se matka vrátí domů, a pak to vysvětlí.
Byl prý předešlé odpoledne v knihovně léčebny jako obvykle, plakal a volal otce. Najednou mu došlo, že je sobecké chtít po mrtvém otci nemožný návrat do života – myšlenka, která ho nikdy předtím nenapadla. Pak, ač nevěřil v Boha, se najednou modlil, aby se Bůh o jeho otce postaral.
Gil s úsměvem dodal: „Od té chvíle se cítím dobře.“ Vypočítali jsme, že tato událost se stala zhruba ve stejnou dobu, kdy jsme slavili onu bohoslužbu. Gilovi se i nadále dařilo dobře, choval se normálně a už nikdy se svým otcem „nemluvil“.

Když je svázanost zlomena – nehraje roli, jak dlouho působila nebo s kým byl člověk takto spojen – vůdčí role musí být předána Ježíši Kristu. Pacient si je toho často plně vědom a předání vlády je přímé. Kristu vložil do rukou péči nad ovládajícím duchem a jemu musí odevzdat i úplnou péči o život, který již není ovládán někým jiným. Pouto totiž může být tak silné, že pokračuje i po smrti, zvláště pokud je to pouto láskyplné. Není neobvyklé, že manžel nebo manželka truchlí po zemřelém partnerovi do té míry, že oni sami zemřou předčasně, téměř jako by si to přáli. Vdovy v prvním roce vdovství trpí vážnými chorobami a umírají desetkrát častěji, než je běžné. V tom není žádný zlý záměr, jen by se takový zármutek možná lépe nesl skrze Ježíše Krista.

Eucharistie se slaví v tichu a modlitbě. Uzdravení přichází skrze pokojné odevzdání se Ježíši Kristu, když přijímáme jeho láskyplné vysvobození. K vysvobození může dojít ihned po úmyslu odevzdat případ Bohu. Jindy dojde k vyléčení v průběhu bohoslužby, i na dálku. Někdy se proces uzdravení v tom okamžiku nastartuje a jeho účinek se projeví až měsíce po bohoslužbě.
Ve všech případech svázanosti je na místě využít psychiatrickou léčbu k integraci osobnosti, ale vždy současně s modlitbou a eucharistickou slavností, které mají moc zlomit destruktivní svázanost, tak vytvořit životodárné pouto s Ježíšem Kristem.