Bohoslužba za uzdravení

Prosby zarozvázání z moci zlého, za odpuštění a zavstoupení Ježíše do života zesnulého

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když připravujeme bohoslužbu za vysvobození, sestavíme rodokmen a snažíme se rozpoznat, za koho se máme modlit. V případě dětí, které se narodily již mrtvé nebo byly samovolně či úmyslně potracené, je dobré jim dát jméno (Iz 49,1). Pokud dítě žádné jméno nemělo, může Pán v tu chvíli nějaké vnuknout nebo si rodina může nějaké vybrat, aby modlitba byla specifičtější a osobnější.

Dále je třeba rozhodnout, koho chceme pozvat. Někdy se bohoslužby účastní jen pár lidí. Často ji slavíme v nepřítomnosti těch, za které je bohoslužba obětována, nebo i bez jejich souhlasu či vědomí o tom, co se pro ně děje. Často jejich účasti brání jejich duševní stav, zeměpisná vzdálenost či nezájem o bohoslužbu. Nicméně kdykoli je to možné, snažíme se, aby žijící lidé, kteří modlitbu potřebují, byli s námi, aby mohli prosit o vedení, a co je ještě důležitější, aby se naučili, jak se mají sami modlit na dalších bohoslužbách. Zdá se, že pomáhá, když jsou tito lidé přítomni a mohou pro sebe a pro své předky přijmout lásku Ježíše Krista. Také zveme další milující členy rodiny nebo přátele, kteří si přejí se s námi modlit, včetně nekřesťanů, kteří jsou otevřeni prožitku Ježíšovy moci. Čím více lásky je přítomno, tím více se přiblížíme ke Kristu a dáváme více prostoru pro uzdravení.

Obvykle začínáme neformální modlitbou, kde prosíme Otce, aby shromáždil mrtvé, za které se modlíme, a prosíme za všechna uzdravení, o kterých věříme, že se během bohoslužby stanou; prosíme, aby jak zesnulí, tak jejich žijící potomci přijali odpuštění a plnost života. Prosíme, aby satan odešel a Duch svatý nahradil všechny nedostatky našich modliteb. Tak jsme se připravili na slavení eucharistie a můžeme se pomodlit modlitbu Páně.

Nejsem teolog. Jsem prostý hledající a jen částečně chápu to, jak působí Boží uzdravující moc. Z pozorného sledování a naslouchání se mi zdá, že existují čtyři stadia nebo směry v projevech této uzdravující moci, které odpovídají různým typům modliteb.

První stadium

Slovy „Zbav nás od zlého“ z modlitby Páně, kterou bohoslužbu začínáme, Boha prosíme o to, aby osvobodil jak žijící, tak zesnulé z jakékoli svázanosti se zlým. Touto modlitbou osvobození prosíme o ochranu před zlým a ve jménu Ježíše Krista přikazujeme, aby byl zlý spoután a pokojně předán do Ježíšovy moci. V podstatě prosíme o to, aby Ježíš Kristus skrze svou krev pod způsobou vína očistil rodokmen žijících i mrtvých ode všeho, co brání zdravému životu, zvláště aby rozvázal všechna dědičná pouta a prokletí a vyhnal všechny zlé duchy. Tak naplňujeme Kristův příkaz nejen uzdravovat, ale také vyhánět zlé duchy (srov. Mk 16,17-18).
Protože satan se projevuje jak skrze trýznění našich zesnulých příbuzných, lidské násilí a zločiny, tak prostřednictvím emocionální i tělesné poruchy, je velmi důležité skrze eucharistii rozvázat nás i naše zesnulé ze všech jeho neviditelných pout zla. „Nemůžete přece pít z kalicha Páně i z kalicha zlých duchů. Nemůžete jíst u stolu Páně i u stolu zlých duchů.“ (1 Kor 10,21) Skrze kalich Páně rozvazujeme staré smlouvy se zlým a vstupujeme do nové smlouvy s Bohem.

Druhé stadium

Druhé stadium uzdravení se týká životodárného odpuštění. Skrze prosby o odpuštění, společenství věřících a čtení z Písma nabízíme Kristovu lásku a odpuštění jak žijícím, tak zesnulým bez ohledu na to, čím se provinili. Pokud má eucharistie zesnulým pomoci, je třeba jim odpustit. Jestliže někdo nedokáže zesnulému příbuznému skutečně odpustit, měl by se ptát sám sebe, zda opravdu chce odpustit, byť ve svém srdci toto odpuštění ještě necítí. Pokud nechce začít upřímně odpouštět a milovat, neměl by se bohoslužby účastnit, protože láska i modlitba musí být upřímné, aby mohly být účinné (srov. Mt 5,23-24).

Zjistil jsem, že když eucharistie nepůsobí, jak očekáváme, obvykle dotyčný člověk není upřímný v odpuštění nebo v lásce. Hloubka odpuštění by měla odpovídat tomu, že Pán za toho člověka prolil svou krev. „Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

Řekneme-li zesnulému: „Odpouštím ti,“ mohou to být jen prázdná slova, která maskují skutečnou neochotu odpustit, nebo to může mít hodně daleko k Ježíšovu úplnému odpuštění. V podobenství o milosrdném otci Ježíš ukazuje naprosté odpuštění. Zaprvé, jako otec neustále vyhlíží návrat svého syna, musíme sami pocítit všechno to bolestné, jež chceme odpustit, a ne je spolknout v odmítání. Pokud se tomu nepostavíme čelem, nemůžeme se rozhodnout odpustit.

Zadruhé, musíme milovat toho, kdo nám toto neštěstí způsobil. Jak říká sv. Augustin: „Měj v nenávisti hřích, ale miluj hříšníka.“ Jakmile se celému neštěstí postavíme přímo, musíme se rozhodnout, zda chceme bezpodmínečně odpustit, i když na to druhý člověk nikdy nezareaguje nebo se nezmění. Odpuštění * ((Anglické slovo „for-give-ness“ lze rozdělit na slova, která znamenají „před“ (for) a „dávat“ (give), což čeština neumožňuje – pozn. překl.)) je láska daná předtím, než ji druhý buď projevil, přijal, zasloužil si ji nebo ji vůbec pochopil. Otec běží, aby objal marnotratného syna ještě předtím, než zjistí, zda přichází v lítosti nad vším, co bylo kvůli němu zničeno, nebo zda třeba nepřichází jen požádat o další peníze. Nemiluje svého syna proto, že si to zasloužil nebo to dokáže pochopit, ale prostě proto, že syn potřebuje lásku svého otce a bez ní nemůže růst.

Ježíš Kristus nám dává na vybranou, zda chceme být starším bratrem, který se soustředí na vlastní bolest, nebo otcem, v jehož centru pozornosti stojí bolest syna a otevírá náruč uzdravení. Druhý postoj se neupíná na ničení, nýbrž na růst, který může přivést syna a otce blíž k sobě navzájem a k Bohu.

Slavení eucharistie zahrnuje dvojí odpuštění; skrze Ježíše Krista mrtvým nejen odpouštíme, ale také je prosíme o odpuštění. Proč potřebujeme my, žijící, odpuštění? Abychom objevili často neuvědomělé zlo v nás a pak ho byli schopni vyznat a získat od Pána odpuštění. Měli bychom se ptát, zda jsme neselhali ve snaze žít vyrovnaný život a zda neobviňujeme nějaké ovládající síly mimo nás z chování, které jsme sami mohli změnit. Také bychom si měli položit otázku, zda nevěříme více ve zlého a jeho moc nás ovládat než v Boží moc, která nám přináší svobodu. Co vytlačuje Boha ze života člověka? Může to být zneužívání drog, posedlost penězi či sexem nebo okultní praktiky. Je snadné slevit a nedovolit, aby Boží moc vstoupila do každé oblasti našeho života a naše vůle se úplně obrátila k němu. Musíme se rovněž sami sebe ptát, zda jsme si v hloubi svého nitra třeba nepřáli smrt dítěte či neodmítali někoho z našeho rodokmene nebo zda jsme skutečně odpustili zesnulému příbuznému, který nám nebo někomu nám drahému ublížil. Nemá význam říkat: „Odpustil bych mu všechno, jen ne …“, nebo: „Kdyby to neudělal, odpustil bych mu …“

Někdy víme, jak nelaskaví zesnulí byli a jak moc potřebovali Boží odpuštění, protože mnoho hříšných zvyklostí přechází z generace na generaci (jak jsme viděli ve 2. kapitole). Můžeme se proto modlit, aby všichni naši předci, kterých se týká předávání např. záchvatů vzteku, mohli přijmout odpuštění. Můžeme Pána prosit, aby jim pomohl přijmout odpuštění tohoto zla a také jiných, o kterých ví jen on (srov. 2 Kor 5,18-20).

Tom přišel na bohoslužbu s tajemstvím. Po celý jeho život pro něj bylo zdrojem velké hanby, že je nemanželské dítě a že byl pár dní po narození adoptován. Proto nevěděl nic o svém rodokmenu, ani jak se modlit. Nechtěl tento problém na naší bohoslužbě odhalit, tak prostě poprosil, abychom se modlili za „matku“ a „otce“.

Během liturgie při prosbě za odpuštění viděl Tom své adoptivní rodiče na levé straně oltáře a na pravé straně rozpoznal malou dřevěnou chýši, ve které žili dva zřejmě velmi chudí lidé, pravděpodobně jeho biologičtí rodiče. Tom věděl, že Pán je také přítomen, tak se prostě zeptal: „Co s tím mám dělat?“ Jako odpověď Tom spatřil Marii, Ježíšovu matku, která, jak se zdálo, vítala děti kolem oltáře a pak přicházela k němu. To ho překvapilo, protože do jeho náboženské tradice mnoho mariánské zbožnosti nepatřilo. Řekla mu, ať si nedělá starosti, protože ona ví, co má dělat, a pak se vrátila k oltáři. Tam oba páry rodičů pozvala k sobě, oni se něžně objali a pak je andělé pomalu odvedli do zářícího světla.

Ačkoli si nemůžeme být jisti tím, co prožívali, je možné, že se Tomovi biologičtí rodiče cítili podobně tajnůstkářsky jako Tom a potřebovali lásku a ujištění, aby mohli být v pokoji. Když je Tom pozoroval, cítil, jak ho opouští zmatek a jeho srdce naplňuje vděčnost za tyto čtyři lidi, kteří byli z velké míry odpovědní za jeho životní situaci. Potřeboval se smířit s rodiči, kteří ho „ocejchovali“ jako nemanželské dítě. Teď se cítil natolik svobodný, že celý svůj příběh svěřil své ženě a dítěti, a dokonce své tajemství odhalil i před svým církevním společenstvím. Mnoha z nich se to tak dotklo, že následující večer slavili eucharistii, vzali s sebou své vlastní rodokmeny a byli uzdraveni z mnoha nemocí. „Jakou měrou odpouštíme, tak je nám odpuštěno.“

Třetí stadium

Třetí stadium uzdravení je možná nejobtížnější, protože nás v něm Ježíš zve, abychom byli svědky jeho smrti a zmrtvýchvstání, když k sobě přitahuje zesnulé. „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Během přinášení darů mohou lidé, kterých se to týká, položit svůj rodokmen na oltář spolu s dary chleba a vína, které jsou pak obětovány Bohu a proměněny. Prosíme, aby Ježíš Kristus, stejně jako požehnal chleba a víno, vstoupil také do rodin, které se mu odevzdávají – aby přišel jak k žijícím, tak k zesnulým, za které se modlíme. Často, když přistupuji ke svatému přijímání, vyslovím jméno zesnulého člověka na znamení, že přijímám za něj, a prosím Pána, aby ke zmíněnému člověku přišel.

Čtvrté stadium

Při závěrečném požehnání docházíme ke čtvrtému stadiu. Přesuneme pozornost od potřeb zesnulých a modlíme se zásadně za potřeby žijících. Lidé přítomní na bohoslužbě se často k této modlitbě v tichosti přidávají a vkládají ruce na hlavy těch, kdo potřebují uzdravení. Kněz může udělat křížek (někdy olejem) na jejich čela a tím vyjádřit zaměření na uzdravení Kristovou mocí.

Nemyslím si, že by po nás Pán požadoval nějaký magický počet eucharistií. Vše záleží na tom, kolik lásky zesnulý potřebuje a kolik lásky jsou mu žijící schopni dát. Čím je zranění hlubší, tím více potřebuje lásky. Tu může dostat během jedné bohoslužby prožité s hlubokou láskou, nebo po sté bohoslužbě prožité rutinně. Je také možné, že i po vysvobození zesnulého dítěte či dospělého je mohou další bohoslužby hlouběji vtáhnout do Ježíšovy péče. „V domě mého Otce je mnoho příbytků“ (Jan 14,2). Možná se nám tyto příbytky otevírají tou měrou, jak hluboce známe Ježíšovu lásku. Jak naše láska poroste, budeme přicházet na bohoslužbu a ptát se Ježíše Krista: „Jak chceš skrze mne dnes milovat?“ Často bude chtít, abychom se nesoustředili na zesnulého, ale modlili se za někoho nemocného nebo něčím obtíženého, odpustili necitlivému příteli, prosili o vedení, jak oslovit chudého bližního nebo prostě jen děkovali a chválili Otce za jeho štědrost. Existuje spousta způsobů, jak se při eucharistii modlit, stejně jako je nepřeberně cest jak dávat a přijímat lásku.

Ježíš Kristus se během svého života tímto způsobem za lidi nemodlil, protože v té době ještě neexistovalo vzkříšení, ale slíbil, že „kdo věří ve mne … bude činit ještě větší skutky, neboť já jdu k Otci“ (Jan 14,12). Když Ježíš vystoupil na nebesa, otevřel nebeské brány. Byl „prvotinou z těch, kdo zesnuli“ (1 Kor 15,20).