Modlitby za nenarozené děti

Dejme jméno dítěti, o které jsme přišli

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je poměrně snadné uvěřit, že naše modlitby pomáhají žijícím skrze přímluvu Ježíše Krista (srov.1 Tim 2,1-4). Víme, že následujeme příklad Krista, který se za nás za všechny modlil, i když na něm spočíval stín kříže (srov. Jan 17).
V křesťanské církvi křtíme nevinné, právě narozené děti, které zdánlivě modlitbu nepotřebují. Někteří lidé vnímají, že i pokřtěné děti potřebují modlitbu za osvobození od zla, se kterým se mohly setkat ještě v lůně matky. Myslí si, že každé dítě, které prožilo zranění, by mělo přijmout modlitbu za uzdravení. Je přirozené, že vzpomínky na nelásku potřebují uzdravení a k tomu může dojít skrze Ježíšovu lásku v eucharistii. Stejně jako křest umožňuje narozeným dětem vstoupit do společenství církve, tak je možné, aby se Ježíšova smrt a vzkříšení, slavené v eucharistii, dotkly i dětí, které pokřtěné nebyly.

Zemřelé děti, které prošly zraněním, potřebují modlitbu. Mohou ovlivňovat rodiče, dvojče, další narozené dítě, dítě adoptované na jeho místo nebo nejcitlivější dítě v rodině. Tito lidé tak mohou trpět různými fyzickými a emocionálními problémy

Farář jedné farnosti viděl na vlastní oči, jak byla jedna jeho farnice uzdravena ze zdánlivě neléčitelného duševního stavu a propuštěna z nemocnice poté, co se pomodlila za své potracené dítě a přinesla je před Pána v eucharistii. Faráře to velmi povzbudilo a šel navštívit Mildred, Asijčinou, asi šedesátiletou farnici, která již dva roky procházela léčbou v nemocnici kvůli zdravotním potížím se žaludkem. Lékaři nemohli najít žádnou příčinu, její bolestivé příznaky však přetrvávaly. Po krátké diskusi farář Mildred přesvědčil, aby nakreslila svůj rodokmen, aby mohli zjistit, zda nějaký z jejích předků nezemřel bez láskyplného uložení do hrobu. Nikoho nemohli najít.
Najednou Mildred řekla: „Dobře, řeknu vám něco, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Když jsem byla mladá, šla jsem na potrat. Nikdy jsem to neřešila.“ Farář navrhl sloužit bohoslužbu a odevzdat dítě, které potratila, do Boží péče. Ona souhlasila. Ve chvíli, kdy bohoslužba končila, její žaludeční bolesti zmizely a ona cítila obrovský pocit úlevy a radosti. Chtěla každému říci, že se celý její život změnil.
Ptal jsem se vikáře, proč žaludeční problémy Mildred začaly až před dvěma lety, když k potratu došlo dávno. Řekl mi, že právě před dvěma lety se rozhodla stát křesťankou a vstoupila do církve, takže až v posledních dvou letech se naučila modlit. Vypadalo to, jako by se její dítě, které k ní konečně mělo duchovní přístup, snažilo k sobě přitáhnout její pozornost skrze bolesti v žaludku. Jako by samo bylo tou žaludeční bolestí.
Možná byla farářova interpretace správná. Nemoci jako bolestivé žaludeční problémy nás většinou udržují v soustředění na nás samotné, proto je pro nás těžké uvědomit si, že zesnulá osoba potřebuje pomoci. Možná jsou takové nemoci způsobené zlým, aby nás odváděl od modlitby. Je však pravděpodobné, že existuje prostší, přirozenější a přesnější vysvětlení. Když se Mildred stala křesťankou, přijala nový soubor morálních zásad a snad poprvé cítila vinu kvůli svému nenarozenému dítěti. Tato vina nebo vnitřní nepokoj se možná projevily rozbouřeným žaludkem, protože duševní trauma se často projeví fyzicky. Jsem si jist, že ať je utrpení způsobeno přirozenou vinou, zesnulým člověkem nebo zlým, eucharistie může přinést uzdravení.

Jako s láskou dáváme dětem jména při křtu, měli bychom také dát jméno dítěti, o které jsme „přišli“, abychom vyjádřili, že k nám patří a je milované. Někdy třeba matka nebo sourozenci vědí, jaké jméno bylo pro takové dítě plánováno; jindy dá při modlitbě jméno Pán. Při jedné bohoslužbě za předčasně narozeného chlapečka, který žil pouze pár hodin a nikdy se za něho nesloužila zádušní mše, se matka miminka statečně snažila děkovat Ježíši Kristu za to, že si vzal jejího syna k sobě. Jasně slyšela odpověď: „Ne. Nejdříve mu musíš dát jméno a ukázat mu mateřskou lásku, a teprve potom ho odevzdat mě.“
Ženu s endogenní depresí, která nemohla ani spát, ani jíst, ani komunikovat, za mnou poslal její lékař. V mládí se živila prostitucí a následkem toho měla několik samovolných i úmyslných potratů. Na mou radu jim pečlivě vybrala jména, přijala Boží odpuštění a věrně je každou neděli v kostele odevzdávala Pánu. Z deprese byla vysvobozena, šťastně se vdala a je schopná pomáhat mnoha dalším ženám v podobných situacích.
Takové propuštění „ztracených“ dětí může přinést uzdravení emocí i těla.
Jiná žena se modlila za své úmyslně potracené dítě a odevzdávala je Ježíši Kristu. O čtyři dny později jí lékař oznámil, že byla vyléčena z chronického zánětu tlustého střeva.