Svoboda volby

Pomoc s převzetím vlastní zodpovědnosti a otevřenost Božímu plánu

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je životně důležité pomoci lidem převzít odpovědnost za vlastní činy a postarat se o odškodnění těch, kterým ublížili. Doktor Karl Menninger ve své knize Whatever Became of Sin? tvrdí, že je zdravé říci: „Jsem hříšník zodpovědný za své zlé činy, který se však s pomocí Boží může změnit.“ Závislý člověk však nebude chtít připustit, že má moc se změnit, ale bude stále vinit nějakou vnější moc a tvrdit, že „ďábel nebo předek“ jej k tomu přinutil.
Pokud někoho necháme, aby se takto vymlouval, a tím vyhýbal odpovědnosti tam, kde má svobodu se změnit, jenom posílí zlého. Měli bychom být ostražití, když někdo obviňuje vnější mocnost, zvlášť pokud dotyčný člověk selhává v rozvíjení a plného užívání své zbývající svobody. Ne všichni pacienti však cítí, že vládnou dostatečnou silou a svobodou volby, aby udělali takové rozhodnutí, ale většina může, s pomocí druhých, poznat a používat svobodu, kterou ještě mají.
Podobně jsou na tom ti, kdo žijí pod vládou duchovního světa. Trpí duchovní nemocí stejně reálnou jako alkoholismus, která může být vrozená a pocházet od nějaké předešlé generace. Dokonce může změnit i fyzickou konstituci a způsobit jak tělesné, tak emocionální poruchy. Pacient nakonec nemá žádnou svobodu vůle a je zmítán stejným způsobem jako alkoholik. Cvičení vůle nebývá v těchto případech úspěšné; takový člověk potřebuje pomoc.
Uzdravení alkoholika je často výsledkem dodržování nějakého plánu, jakým je například program Anonymních alkoholiků. Ten klade důraz nejen na sílu vůle, ale také na vyšší moc a pomocnou skupinu, která alkoholika povzbuzuje, aby na sebe vzal odpovědnost za užívání své svobody a už se nikdy v životě nenapil. Stejným způsobem závisí vysvobození z nadvlády duchovního světa na moci našeho Pána a následné péči křesťanského společenství, které člověka povzbuzuje, aby používal a rozšiřoval svou svobodu. Stejně jako alkoholik při abstinenci zakouší novou svobodu, tak člověk trpící duchovní svázaností zakouší novou svobodu po eucharistii či jiné modlitbě za rozvázání. V obou případech bude docházet k silnému pokušení vrátit se ke starým zvyklostem. Mnoho lidí bude mylně přesvědčeno, že se mohou změnit jen silou vlastní vůle, a ne s pomocí Boží nebo společenství.

Měli bychom se samozřejmě za tyto lidi modlit. Někdy se zdá, že naše modlitby zůstaly oslyšeny a že z nich dotyčný člověk nemá žádný užitek. V takových chvílích mám chuť se Boha zeptat: „Proč tomuto člověku nepomáháš?“ Můžeme odhalit spoustu důvodů, proč nějaký člověk není uzdraven: neodevzdal se zcela Ježíšovi, neodpustil nebo nežije vyrovnaný život. Na druhou stranu je třeba říci, že někteří lidé jsou uzdraveni, a přitom nic z toho nedělají. Často je hlavní příčinou nedostatek opory a lásky křesťanského společenství, ale někdy je to prostě proto, že nenasloucháme dostatečně pozorně, abychom poznali Boží plán, který je pro každého člověka jedinečný. Ačkoli se zdá, že někomu se nedostává pomoci tak, jak my si představujeme, jsme ujišťováni o tom, že naše modlitby nikdy nejsou zbytečné (srov. Řím 8,26).
Když se při eucharistii modlím, nejsem si jistý, co se stane, ale vím, že má modlitba bude vyslyšena láskyplným způsobem. Věřím, že i když Pán zdánlivě neuzdravuje způsobem, který je podle mého mínění žádoucí, používá mou modlitbu jiným způsobem – možná k uzdravení člověka, kterého já nikdy neuvidím. Může uzdravit člověka, který se přišel sloužit bohoslužbu, tedy celebrujícího kněze nebo i biskupa, anebo, jak jsme zjistili při mnohých bohoslužbách, se může třeba dotknout zapomenutého příbuzného, který je uzdraven a vysvobozen v nemocnici v jiné zemi. Když Boha prosíme, aby nám zjevil svůj další krok k uzdravení, musíme být připraveni naslouchat jeho pokynům.

Jednou, když jsem byl v New Yorku, jsem se účastnil eucharistie se ženou, která slyšela hlasy a praktikovala automatické psaní. Při modlitbě jsem očekával, že bude osvobozena z této duchovní nadvlády. A skutečně – během bohoslužby hlasy přestaly, ale po dvou dnech se vrátily. Nakonec ji nějací přátelé vzali k biskupovi, který se s určitým zdráháním nad ní pomodlil modlitbu exorcismu. Potom byla naprosto a trvale ze své posedlosti vysvobozena. A skrze tuto modlitbu za osvobození biskup náhle objevil sílu zlého a hlouběji pochopil skutečnost a rozsah Ježíšovy uzdravující moci. Tak jsme se stali svědky toho, že Pán uskutečnil svůj plán jak uzdravením té ženy, tak duchovním prohlédnutím biskupa.

Když jsem se poprvé setkal s Claudine, snažil jsem se naslouchat Bohu, nevnímal jsem žádné jasné vedení. Cítil jsem nad ní jen lítost, hněv a zlost vůči hlouposti těch, kteří ji téměř zničili. Když se Ježíš setkal s malomocným, byl naplněn soucitem s trpícím (srov. Mk 1,41).
Právě tak, čím víc jsme schopni se ztotožnit s Ježíšovými pocity vůči konkrétnímu člověku, tím více jsme schopni konat jeho vůli pro tohoto člověka. Když před eucharistií sestavujeme rodokmeny, musíme být připraveni aktivně naslouchat, abychom si více uvědomovali, jaké mohou být další kroky našeho Pána (srov. Gal 2,20).