Sekce: Knihovna

Vztah vědy a teologie před 400 lety - na počátku 17. století

V 17. století se Galilei dostává do konfliktu s církevní autoritou

z knihy Přírodní vědy a teologie , vydal(o): Teologické texty

Pro proces oddělení vědy a teologie je důležitý počátek 17. století, kdy se Galilei dostává do konfliktu s církevní autoritou. Obvyklý názor, že se v té době rodí moderní přírodověda, ulpívá značně na povrchu. Bližší pravdě je chápat tuto dobu jako začátek oddělování již existující vědy a existující teologie. Ale i to je třeba ještě upřesnit. Primárně šlo o konflikt dvou koncepcí fyziky, staré a nové, aplikovaných na pohyby nebeských těles vzhledem k Zemi:

- nové koncepce,7 podle níž lze pohyby nebeských těles vysvětlit stejnými principy jako pohyby na Zemi (tedy že pod Měsícem a nad ním platí stejné přírodní zákony),

- staré, po staletí pěstované koncepce, která měla již podobu trvalé, téměř posvátné pravdy filosofické; ta vedla ostrou hranici mezi jevy „sublunárními“ a „nadlunárními“.


Teologie se do tohoto konfliktu dostala až druhotně a jen proto, že byla po staletí spontánně spojována se starou koncepcí mechanického pohybu, podle které

1. Země se nepohybuje a všechna nebeská tělesa obíhají kolem ní,

2. v oblasti pod lunou (tj. na Zemi) platí pro mechanický pohyb zcela jiné zákony než v oblasti nad lunou (tj. pro nebeská tělesa).


V důsledku tohoto pevného svazku geocentrismu s teologií poklesl vědecký spor mezi starou a novou fyzikou, tj. sourodými partnery

-- starou (geocentrickou) a novou (heliocentrickou) koncepcí vesmíru

-- nedopatřením na úroveň nesourodého konfliktu fyziky s teologií: teologie versus nová (heliocentrická) koncepce vesmíru.


Tento podivný konflikt mezi teologií a fyzikou narážel od počátku na terminologická nedorozumění a zapletl teologii, ale i fyziku, do otázek, které jim nepřísluší řešit, neboť patří tomu druhému, nebo vůbec do nějakého jiného oboru.


Přenesením fyzikálního problému na pole teologické se spor značně zkomplikoval, především vzhledem k velké odlišnosti jazyka a způsobu myšlení diskusních partnerů. Ztížilo se nejen dosažení řešení, ale ztížila se i sama možnosti dohody o formulaci problému. Konfrontovat lze dva výroky matematické, dva výroky fyzikální apod. Ale už diskuse matematika s fyzikem bývá (jak ukazuje zkušenost) obtížná kvůli různé terminologii a různému způsobu myšlení. Tím spíše dialog vzdálenějších oborů: rozhovor vědce s umělcem je jistě možný, ale to není totéž jako konfrontace výroku vědy s výrokem umění.


Středověkou autoritou v přírodovědě byla Aristotelova Fyzika [12]. Ovlivnila i Galileiho proces, přestože byla už od 6. století kritizována, zejména ve vrcholném a pozdním středověku, kdy je kladen důraz na pozorování, experiment a kvantitativní analýzu. Středověcí kritici ukazují na přírodních jevech, kde aristotelovská koncepce nesouhlasí s pozorováním.


Kritizován byl především názor na zákony mechanického pohybu. Stará koncepce předpokládala, že tělesa jsou složena ze čtyř živlů (země, vody, vzduchu a ohně). Mechanický pohyb byl rozlišován na (1) přirozený (určovaný látkou, z níž je pohybující se těleso složeno) a (2) nepřirozený (násilný, působený vnější silou). Toto dělení není nijak vzdálené modernímu pojetí; rozdíl je v tom, co se těmito kategoriemi rozumí.

(1) „Přirozený“ pohyb tělesa byl buď dolů (pro živly těžké, tj. zemi a vodu), nebo vzhůru (pro živly lehké, tj. vzduch a oheň). Soudilo se, že přirozeným pohybem se těleso snaží zaujmout svou přirozenou polohu; tu mají těžké živly dole, lehké nahoře. Když jí těleso dosáhne, zastaví se; těžké věci tedy směřují dolů a lehké vzhůru. Problém byl s nebeskými tělesy: ta neklesají ani nestoupají, ale „věčně” obíhají po kruhových drahách, aniž tíhnou k nějaké klidové poloze. Soudilo se proto, že planety a hvězdy se řídí jinými zákony než předměty na zemi, a to proto, že jsou složeny z jiného, na Zemi nevídaného pátého živlu, jehož přirozeným stavem není klid, nýbrž ustavičné obíhání po kruhové nebo z kružnic složené dráze. Platily tedy dvě různé fyziky, sublunární (pro děje na Zemi) a nadlunární (pro planety a hvězdy).

(2) Nepřirozeným se rozuměl pohyb působený vnější silou, paží při hodu, střelbou z luku, táhnoucím koněm apod. Soudilo se, že přestane-li vnější síla působit, pohyb ustane. Pohyb setrvačný (lodi, hozeného předmětu apod.) byl křečovitě vysvětlován tak, že předmět rozráží před sebou vzduch, který se za ním opět spojuje, čímž tlačí předmět kupředu.

Tyto představy dlouho přežívaly 8 a hrály roli i v procesu s Galileim. Proti tomuto oficiálnímu názoru však vymýšleli středověcí badatelé důmyslné a stále důraznější argumenty již od 6. století. Postupně se prosazuje termín impetus, který působící síla udělí vrženému předmětu a těleso si jej ponechá i poté, co působení síly ustane. Pak lze impetus považovat za příčinu setrvačného pohybu.9


V dalším připomeneme skutečnosti, které ukazují, že jednotná fyzika jevů pod lunou a nad lunou se formovala už ve středověku. (Ucelenou podobu jí dal až Isaac Newton.) Byl to boj mezi dvěma pojetími přírody, který se teprve zprostředkovaně stal sporem mezi vědou a teologií, protože víra byla po staletí (bezdůvodně) spojována s představou klidné Země a obíhajícího Slunce. Podstatu víry to neovlivnilo, pouze její „přírodovědeckou periferii“.


Rozpor mezi vědou a teologií vlastně ani nemůže nastat, pokud tyto disciplíny nepřesáhnou hranice své kompetence. Je však možný:

-- nesoulad mezi vědou a nějakou speciální soustavou myšlení (jako je nějaký filosofický systém,10 ustálená domněnka nebo předsudek), nebo

-- nesoulad mezi vírou a nějakou neověřenou vědeckou hypotézou či neoprávněnou extrapolací výsledků vědeckého výzkumu.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Příroda - první stupeň zjevení
• Velká nedorozumění Galileiho procesu
• Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení
• Vliv vědeckých objevů na lidské myšlení
• Některá shrnutí
• Poznámky a literatura