Výsostný pocit něčeho, co mě přesahuje, jsem poprvé zažil v létě roku 1955. Tehdy mně, dosud nepokřtěnému klukovi z ateistické rodiny, dal někdo na papíře ručně opsanou Sluneční píseň svatého Františka z Assisi. Odjížděl jsem akorát na toulání po slovenských horách a papír jsem si strčil do ruksaku. Nevím, co mě přivedlo k tomu, vzít si těch necelých čtyřicet řádek s sebou, míval jsem tehdy v hlavě úplně jiné, divočejší myšlenky.

 

Poprvé jsem si Františkova slova přečetl
za horké hvězdnaté noci
na Plešivecké planině v Jihoslovenském krasu.

Na oheň jsem přiložil poslední dřevo
a plameny začaly vonět něžnou vůní dřínu.
Pod hlavu jsem si dal ruksak a pomalu usínal.
Pak jsem si ale vzpomněl na darovaný papír se Sluneční písní.
Z obavy, abych jej moc nepomačkal, jsem jej vytáhl z ruksaku
a mimovolně začal číst.
Slova stará tři čtvrtiny tisíciletí
mě začala pohlcovat.

Dřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas
a písmena Františkovy písně pomalu tmavla.
Zbývalo několik posledních veršů.
Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev.
Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo.
A v jeho jasu a vyletujících jiskrách jsem ta nádherná slova dočetl.

Zdálo se mi, že svět se náhle změnil.
Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk,
nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat,
velkých i těch úplně nepatrných.
Ležel jsem na dně vesmírného oceánu,
v nedohledných černých výšinách nade mnou nesmírně pomalu,
ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce,
zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská
a rozumem nepochopitelná.

Přestože jsem se na rozlehlé krasové planině,
kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý,
a dokonce se bát o život,
tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí.

Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých,
vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit,
nic, co by nebylo v řádu věcí.
Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo.

Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi,
nic podobného bych nezažil.
Možná proto trávil František své noci o samotě.

Se svolením zpracováno podle knihy NÁČELNÍK,
Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým,
kterou vydalo nakladatelství Kazda. Redakčně upraveno.

Píseň bratra slunce
Modlitba sv. Františka z Assisi (+1226)

Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.

A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.

Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.

Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.

Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody
s pestrými květy a bylinami.

Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.

Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.

Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.