Sekce: Knihovna

Poznámky a literatura

z knihy Přírodní vědy a teologie , vydal(o): Teologické texty

Poznámky - dle číselného označení v textu:

1. Slovo „zjevení“ zde užíváme výhradně ve smyslu latinského revelatio.

2. „Mou knihou je stvořený svět. Tato kniha leží stále přede mnou, kdykoli se chci zahloubat do Božího slova“ (sv. Antonín poustevník, Praktikos 92, citováno podle [1]). „Stránkám Boží knihy naslouchejte a knihu vesmíru pozorujte. Stránky Písma svatého mohou číst jen ti, kdo umějí číst a psát, ale knihu vesmíru může číst každý, i negramotný“ (sv. Augustin (354-430), [2]).

3. „Deum non vides, tamen deum adgnoscis ex operibus eius“ (M. T. Cicero, [3]).

4. Křesťanská i arabská filosofie zkoumají, co lze poznáváním stvořených věcí vyvodit o nestvořeném původci. Postupně se rozvíjí empirická věda: je-li svět dílem Božím, je také zcela namístě jej jako Boží dílo studovat.

5. F. Bacon: „Kapka vědy způsobuje nevíru. Celý pohár přivádí ke zbožnosti.“ „Bůh nikdy neučinil zázrak, který by vyvrátil ateismus. Vyvrací jej dílo, které stvořil.“ [4] „Je pravda, že trocha filosofie vábí lidskou mysl k ateismu, ale hlubiny filosofie přivádějí lidského ducha zase k náboženství.“ [5]

6. Řecké slovo „filosof“ píšeme se „s“ (v souladu s praxí TT), ne s dnes častým „z“, daným vlivem německé výslovnosti řeckých slov. Překladatel knihy [10] varuje, že „z“ svádí k matoucímu výkladu spjatému se slovem „zofos“ (temnota, mrákota), v přímém protikladu s představou filosofa co milovníka moudrosti.

7. Zhruba můžeme říci, že tato nová koncepce se rodí v posledních staletích středověku, postupně se rozvíjí a završuje vybudováním mechaniky (nauky o pohybu) Isaacem Newtonem (1643-1727).

8. Bylo by však omylem se domnívat, že Aristotelés setrvačnost neznal. V jeho Fyzice (4. kniha, 8. kap.) je tato překvapující věta: „A tak (těleso) buď bude v klidu, nebo se do neomezena bude nutně pohybovat v prostoru, pokud něco silnějšího nezapřekáží“ (tímto tvarem chci vystihnout tvar i význam slovesa empodisé). Je zde výrazná analogie s prvním Newtonovým principem. Děkuji Prof. Janu Novotnému za upozornění na toto místo.

9. Viz [13]. Jako moderní analogon středověkého impetu se zdá přirozené chápat impulz, tj. časový účinek síly.

10. Jakkoli je účast filosofie v dialogu mezi vědou a vírou důležitá, je otázkou, která z filosofií má tuto úlohu plnit. Zde je namístě připomenout si z encykliky Fides et ratio: „(...) žádná historická forma filosofie si nemůže legitimně dělat nárok, že by obsáhla celou pravdu, ani že je plným vysvětlením člověka, světa a vztahu člověka k Bohu“ (čl. 51). Víra, filosofie a věda jsou v oblastech své působnosti autonomní, pečlivě by se však měly vyvarovat zasahování do kompetence ostatních dvou.

11. Pro středověkou terminologii je příznačné, že souhlas s pozorováními byl formulován slovy, že daná hypotéza „zachraňuje“ (latinské salvare) pozorované jevy. Zdá se, že dnes neobvyklý obrat „zachránit jev“ by mohl konat cenné služby i v moderní vědě: znamená méně než vysvětlit, ale víc než popsat.

12. Tu formuloval už Mikuláš Oresme ve 14. století: pohyb na zemi a pohyb na obloze se řídí stejnými zákony. Jako člověk uvádí věci do pohybu udělením „impetu“, udělil Bůh při stvoření impetus nebeským tělesům. Zákony pohybu jsou pak stejné. To, že kámen padá, ale nebeská tělesa krouží, je dáno ne různou fyzikou, ale různými silami působícími ve světě nad lunou a ve světě pod lunou při stejných zákonech pohybu.

13. Věda měla s popularizací problémy před 400 lety a má větší dnes. Masová komunikace přechází v explozi, přesnost informací není zaručena. Vědecké zprávy šíří i neodborníci, fakta a dohady se nerozlišují. Upozorňují na to např. Albert Einstein [15] v souvislosti s teorií relativity a - překvapivě - polský básník Czeslaw Milosz (Nobelova cena za literaturu 1980) [16], který si všiml, že vědeckopopulární kniha často budí zdání, že učinit objev je snadné, snadno jej pochopí i neodborník a objev možná zodpoví i existenciální otázky. Upozorňuje, že z vědy s oblibou těží i demagogové a diktátoři a vybírají si, co se jim hodí [16, 17].

14. V moderní fyzice platí obě pojetí, Země v klidu i Země rotující, obě však pouze přibližně, protože v klidu není nic. V soustavě souřadnic spjaté se Zemí říkáme „Slunce vyšlo“, v soustavě spjaté se Sluncem však platí: „Tím, že se rotující Země pootočila, můžeme nyní vidět Slunce.“ Otázka, co je v klidu, dokonce ani nemá smysl.

15. Podle Jana Pavla II. teologové nedokázali rozlišit specifické výklady Bible od problémů, které de facto patří do oblasti přírodovědeckého výzkumu: „(...) otázku, která fakticky náležela do vědeckého bádání, nenáležitě přenášeli na rovinu učení víry.“ [22]

16. Před tímto nedorozuměním varuje Galilei v r. 1613. Ale už Oresme upozorňuje, že Písmo mluví obecným jazykem a není tedy nutně třeba je brát jako zdroj vědeckých výroků. Dodává, že je tomu podobně, jako kdybychom z citátu „Hospodin litoval“ usuzovali, že Bůh skutečně mění své názory jako člověk [24].

17. Pravzorem vykonstruovaného konfliktu Bible s přírodovědou, založeného na nepochopení smyslu biblického textu, byl neblahý proces z roku 1925, v němž se středoškolský učitel John T. Scopes dostal do sporu s čerstvě schváleným zákazem vyučovat vývojovou teorii na veřejných školách v Tennessee. Fundamentalisté pojali osudným omylem tento spor jako „souboj na život a na smrt“ mezi křesťanstvím a ateismem, ale ukázalo se, že přitom nemají znalosti z geologie, religionistiky, historie a dalších oborů. Tato událost byla pro jejich postavení a pověst na veřejnosti pravou pohromou (podle [26]). Pamětníci bytových diskusí z 60. let si mohou připomenout kritizování Darwinovy teorie z filosofických (nikoli přírodovědných) pozic, nebo hájení antického názoru, že k oduševnění lidského plodu dochází několik týdnů po početí (a to i po objevech a udělení Nobelovy ceny v oblasti DNA v r. 1962), a to i přesto, že tento názor paradoxně nahrával (byť při zkratové úvaze) provádění raných násilných potratů. Zajímavé podrobnosti viz [25].

18. Zde žádný rozpor není: Bible praví, že Bůh přírodu stvořil, ale nespecifikuje, jak. Podobně je tomu se stvořením člověka. Bible nevěnuje přírodovědecké stránce pozornost, jakou by snad dnes čtenář očekával. Není-li řečeno, jak stvořil, pak se přírodovědecká evoluce a fakt stvoření vzájemně nevylučují. Člověk se přirozeně ptá po nějakém souvislém příběhu, jak svět začal existovat a jak skončí. Odpověď hledá přírodní věda; Bible se zajímá o hlubší otázky po smyslu života. Skoro by se dalo říci, že svatopiscovo mlčení o přírodovědných aspektech je výmluvné.

19. Spoluautorem teorie velkého třesku je slavný abbé Georges Lemaître (1894-1966), později kanovník, profesor astrofyziky na univerzitě v Lovani a prezident Vatikánské akademie věd, který navrhl, že tato teorie napomůže Einsteinově teorii relativity dosáhnout souhlasu s pozorovanou expanzí vesmíru. Hájil zásadu, že ideu velkého třesku nelze považovat za argument ani pro existenci Boha, ani proti ní.

20. Příklad: elektrické a magnetické jevy se v 18. století jevily jako zcela různorodé, byly pro ně odvozovány rozdílné zákony. Až po roce 1860 J. C. Maxwell objevil jejich jednotnou povahu a odvodil společné pohybové rovnice, které odhalily, že elektrické a magnetické jevy jsou dva různé projevy týchž společných zákonů.





Literatura

[1] Otcové pouště s Anselmem Grünem. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000. -- [2] Sv. Augustin: Enarrationes in Psalmos, LXV, 7. -- [3] Marcus Tullius Cicero: Tusc. 1, 28, 70. -- [4] Universum (nakl. Cesta), č. 9 (1993), str. 15. -- [5] Vladimír Neff: Stručný filosofický slovník pro samouky. Práce, 1948, str. 45. -- [6] E. Schrödinger: Nature and the Greeks., University Press, Cambridge 1954. -- [7] W. Kasper: Proměny vztahu vědy a teologie. Teologické texty 18 (2007) č.1, str. 12. -- [8] M. Jammer: Einstein and Religion. Physics and Theology. Princeton University Press, 1999. -- [9] Jan Pavel II: Fides et ratio. O vztazích mezi vírou a rozumem. 14. září 1998. Bell s.r.o., Praha 1999. S. Sousedík: Fides et Ratio. Nová encyklika Jana Pavla II. Perspektivy, únor 1999. -- [10] E. Schrödinger: Co je život? Duch a hmota. K mému životu. Vysoké učení technické v Brně, Nakladatelství Vutium 2004. -- [11] Giuseppe Tanzella-Nitti: The Book of Nature and the God of Scientists according to the Encyclical Fides et Ratio; in: The Human Search for Truth: Philosophy, Science, Theology. International Conference of Science and Faith, The Vatican, 23--25 May 2000, Saint Joseph´s University Press, Philadelphia, 82--90. -- [12] Aristotelés: Fyzika, Petr Rezek 1996. -- [13] K. Šprunk: Jan Buridan a studium přírody v 14. století. Universum č. 18 (1995), str. 40. -- [14] Meister Eckehart: Schriften. Aus dem Mittelhochdeutschen übertragen und eingeleitet von Herman Bittner. Eugen Dederichs Verlag, Jena 1934, str. 135. -- [15] A. Einstein, dopis Paulu Laportovi z 4. V. 1946. -- [16] Czeslaw Milosz: Zotročený duch. Čes. překlad nakl. Torst, Praha 1992, str. 172--181. -- [17] J. Fischer, Čs. čas. fyz. 56 (2006), 268. -- [18] Z. Horský: Kepler v Praze. Mladá fronta, edice Kolumbus, 1980. O. Hlad, Z. Horský: Kepler a Praha. Vydáno u příležitosti výstavy Kepler a Praha, Jihočeské tiskárny, n.p., České Budějovice 1971. J. Smolka: Galileo Galilei. Prometheus, Jednota českých matematiků a fyziků, 2000. -- [19] Lawrence S. Lerner, Edward E. Gosselin: Galileo and the Specter of Bruno. Scientific American 255 (1986) č. 5, str. 116--123. -- [20] G. Galilei: Dialóg o dvoch systémoch sveta. SPN, Bratislava 1986. -- [21] J. Novotný: Galileo Galilei a mořská dmutí. Čs. čas. fyz. 44 (1994). -- [22] Jan Pavel II.: Konec případu Galilea Galileiho. Universum č. 9 (duben 1993), str. 1--8. -- [23] J. M. Jauch: The trial of Galileo Galilei. Lecture delivered at CERN on 20 Feb. 1964 on the occasion of the 400th anniversary of Galileo´s birth. Preprint CERN 64--36, 13 July, 1964. M. Macháček: Život, odsouzení a rehabilitace Galilea Galilei. Čs. čas. fyz. 43 (1993), 117. -- [24] Frederick Copleston, SJ: A History of Modern Philosophy, Vol. III., chap. X. An Image book, Doubleday, New York -- London -- Toronto -- Sydney -- Auckland, The Newman Press, Westminster, Maryland. -- [25] A. Slabý, J. Slabý, P. Hach: Začátky lidského života. Teologické texty 12 (2001) 210. Ctirad V. Pospíšil, ibid. 17 (2006) 185. Joseph Ratzinger, ibid. 15 (2004) 93. G. Cottier, ibid. 16 (2005) 109. Evoluce nebo stvoření? Universum XVI (2006), č. 4, str. 26. -- [26] Alister McGrath: Dialog přírodních věd a teologie. Vyšehrad, Praha 2003. -- [27] William E. Carroll: Galileo, Science and the Bible. Acta philosophica. Rivista internazionale di fisica, vol. 6 (1997), fasc. 1, str. 5--37. -- [28] S. Weinberg: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek, Praha 1996.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Příroda - první stupeň zjevení
• Vztah vědy a teologie před 400 lety - na počátku 17. století
• Velká nedorozumění Galileiho procesu
• Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení
• Vliv vědeckých objevů na lidské myšlení
• Některá shrnutí