Sekce: Knihovna

Velká nedorozumění Galileiho procesu

Vědecké hypotézy byly už ve středověku pečlivě odlišovány od vědeckých pravd

z knihy Přírodní vědy a teologie , vydal(o): Teologické texty

Galileiho proces nebyl konfliktem rodící se vědy s teologií. Mnohé vědecké názory, které hájil, byly známy dávno před ním. Jean Buridan (asi 1300--1358) znal zákon setrvačnosti a důmyslnými myšlenkovými experimenty jej hájil proti představám stoupenců aristotelovské koncepce pohybu. Rozvíjel teorii „impetu“ jako veličiny, která udržuje těleso v setrvačném pohybu. Došel i k tomu, že odporem vzduchu se impetus snižuje. Proslul i v optice a logice. Albert Veliký (asi 1206--1280) radil nespoléhat se na výroky vědeckých autorit při ověřování přírodních zákonů; kladl důraz na experiment a na hledání příčin jevů. Tomáš Akvinský (1225--1274) připouštěl možnost alternativního uspořádání Sluneční soustavy; k ověřování hypotéz požadoval souhlas s pozorováním.11 Mikuláš Oresme (asi 1325--1382) studoval kinematiku, objevil zákon volného pádu a svými úvahami o oběhu Země kolem Slunce předešel Koperníka asi o 170 let. Odmítal astrologii, uvažoval o možnosti více vesmírů a proslul i studiem zákonů ekonomiky. On a Buridan odmítali „dvojí fyziku“ (nadlunární a sublunární); zákony pohybu těles na Zemi a na obloze vyvozovali z jediného, společného principu.

Přes své „revoluční“ názory neměli tito mužové velké potíže s církevní vrchností: Oresme byl kanovník a děkan v Rouenu a později biskup v Lisieux, Buridan byl kněz, profesor na pařížské univerzitě, dvakrát zvolený jejím rektorem, Albert Veliký byl prohlášen za svatého, stejně i Tomáš Akvinský. (Neměli-li velké potíže, netvrdím, že neměli žádné; chci jen říci důležitou věc, že dříve než soudit nějaký spor vědy a víry je radno se přesvědčit, zda to není spor periferní: spor víry s periferií vědy nebo spor vědy s periferií víry.)

Jednu z příčin toho, že mohli svobodně dospívat i k nekonvenčním závěrům, lze snad hledat v tom, že tehdy se vědecké otázky řešily ve vědeckých kruzích, latinsky; nehrozilo tedy nebezpečí deformace problému neodbornou veřejností. Galilei však psal nejen vědecké spisy (latinsky), ale i (a to italsky) díla, která bychom dnes označili jako populárněvědecká. Lidé všech dob často váží svou náboženskou víru (a celé své myšlení) na dobové názory na přírodu, stavbu vesmíru, lékařství, filosofii atd. Tato dobová periferie s jejich vírou fakticky nesouvisí, ale v situaci, kdy je nové objevy vědy nutí tyto dobové názory opustit, obávají se, že je ohrožena i jejich víra. Hvězdnou oblohu nazývají nebem i vědci, ale křesťanství neumisťuje nebe na žádnou hvězdu ani do zvláštní oblasti vesmíru. Obloha a nebe není totéž. Docházelo tak ke střetu mylného zaměňování nebe a oblohy s pravdivou, ale v 17. století ještě neověřenou hypotézou, že pohyb planet a hvězd se řídí týmiž zákony jako pohyb na Zemi.12 Boj s pověrou však může být dlouhý, a dokud trvá, je třeba opatrnosti v mediálním zveřejňování objevů, neboť mediální zprávy bývají nepřesné, spokojují se s dohady, šířením se deformují a mohou tak pověru opět probudit k životu („média“ existovala už tehdy: plané zvěsti, nepřesné zprávy, šířené od obce k obci, vymyšlené příběhy, pravdivé i fiktivní cestopisy; už i knihtisk byl velmi rozšířený).13

Spíše než vědeckých objevů se tedy teologové obávali asi toho, že u lidí odborně nevzdělaných by informace, že zákony světa nad lunou jsou shodné se zákony světa pod lunou, mohla (spolu s chybným rovnítkem teologické nebe = hvězdná obloha) vyvolat matoucí dojem, že nebe má hmotnou povahu nebo možná ani neexistuje.

Mít stejný název pro hvězdnou oblohu jako pro teologické nebe bylo obvyklé v minulosti a je obvyklé i dnes. Je-li míněno obrazně, nemusí to být na závadu, podobně jako se i dnes mluví o východu a západu Slunce a o pohybu hvězdné oblohy místo o rotaci Země. Vesmírné objekty věda dodnes nazývá nebeskými tělesy a vědu o jejich pohybu nebeskou mechanikou nebo mechanikou nebes. Německé výrazy Sternhimmel a Himmelsgewölbe pro oblohu jsou toho dalším příkladem.

Tato obrazná řeč bývá používána i k vyjadřování teologických myšlenek. Všimněme si obrazu, jaký užívá Mistr Eckhart (asi 1260--1327), když píše o vztahu mezi Bohem a člověkem a mezi nebem a zemí (viz [14], str. 135): Nic není -- praví -- od sebe odlišnějšího než nebe a země. Ta si toho byla vědoma, a proto uprchla na nejnižší možné místo, aby se nebi příliš nepřiblížila. Nebe si to uvědomuje, a aby tou vzdáleností nepřišla země zkrátka, vylévá se nebe bezuzdně na zem. Podobný jako vztah nebe k zemi je i vztah Boha k člověku: člověk zaujal nejnižší místo a Bůh ho zahrnuje (shora) svými dary.

Básnický obraz je tu použit k vyjádření teologické myšlenky a myslícímu čtenáři nemusí vadit, že k vylíčení vztahu nebe k zemi (Boha k člověku) je tu použito překonané schéma „nebe je nahoře -- země dole“ a že celé líčení vyvolává obraz deště padajícího z oblohy na zem. Obraz neztrácí na účinnosti ani dnes, kdy víme, že Země není na „nejnižším“ místě, ale letí vesmírem stovky kilometrů za vteřinu, a že nekonečná rozdílnost mezi Bohem a tvorem je tu pouze naznačena vzdáleností mezi zemským povrchem a dešťovými mraky, která je poměrně malá, oddělujíc dvě oblasti, v nichž platí stejné fyzikální zákony. Bible je však přesnější: naznačuje, že „vzdálenost“ mezi nebem a zemí je neskonale větší než vzdálenost mezi oblohou a zemí:

„Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému -- praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.“ (Iz 55,8--9) Sotva může něco vystihnout neskonalou odlišnost skutečného nebe od země lépe než tato negace („nejsou“). A dále: „Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.“ (Žl 102,11--12)

Předmětem sporu byla i otázka, jak lze dosáhnout vědecké pravdy a co je to vědecký důkaz. Galilei zastával pojetí (zrozené dávno ve středověku, ale dotud neprosazené), že o správnosti vědecké domněnky rozhoduje výsledek pokusu nebo pozorování. Svým dalekohledem získal velké množství unikátního vědeckého materiálu: Spatřil na Měsíci hory a roviny. Zjistil, že Mléčná dráha je složena z obrovského množství hvězd. Zjistil, že Jupiter má rodinu satelitů, čímž se podobá Sluneční soustavě v malém. Pozoroval i planetu Saturn. Zjistil, že Venuše má fáze jako Měsíc, a z průběhu jejích fází usuzoval na platnost Koperníkovy soustavy. O jeho pozorování se však filosofové zajímali málo; upřednostňovali to, co se dá rozumově zdůvodnit, opřít o nějakou autoritu nebo odvodit z obecně uznávaných principů. Od Galileiho žádali argumenty -- těch však on měl v rodícím se oboru málo, v kontrastu se světově jedinečným množstvím dat, jimiž disponoval díky svému dalekohledu.

Zpočátku byly Galileiho názory přijímány příznivě i v nejvyšších kruzích. Byl zván do prestižní jezuitské koleje Collegium Romanum, kde pracovali přední astronomové. Ti potvrdili správnost a oprávněnost všech jeho astronomických objevů. V roce 1611 byl přijat za člena slavné a společensky vlivné vědecké společnosti „Accademia dei Lincei“, která později opakovaně vystoupila na obranu jeho vědeckých objevů a názorů.

Významnou roli v dalších událostech sehrál kardinál Roberto Bellarmino, jezuitský teolog a člen inkvizice. Ten Galileiho vědeckou práci a objevy podporoval, současně však mu radil, aby „jako profesor matematiky“ mluvil opatrně a nepouštěl se do filosofických a teologických sporů. Aby nabyl ve věci Galileiho objevů jistoty, vyžádal si kardinál od Collegia Romana (a to ve dnech, kdy se připravovalo slavnostní zasedání na Galileiho počest) odborný posudek, totiž „upřímné mínění“, zda „mají tyto nové objevy dobrý základ, či zda jsou založeny na zdání bez jakéhokoli skutečného podkladu“. V odpovědi kardinálovi zaujali jezuité ke všem Galileiho objevům kladné stanovisko, jen někde upozornili na možnost jiné interpretace jeho pozorování (např. v otázce Galileim pozorovaných nerovností na Měsíci připouštěli variace ne nutně ve výšce hor, ale v hustotě měsíčního povrchu). Několik dní nato se konalo slavnostní zasedání koleje; vyznělo jednoznačně na Galileiho počest a oslavu [18].

Situaci však začaly komplikovat obavy z možných věroučných, společenských, a hlavně politických důsledků těchto objevů. Netradiční vědecké výsledky mohly být spojovány s hlásáním netradičních myšlenek věroučných, a dokonce i nebezpečných názorů politických: astronomii tehdy i vzdělanci směšovali s astrologickou představou, že pohyby nebeských těles ovlivňují osudy lidí i celých zemí, ale v jistém smyslu i naopak, že hvězdáři by mohli ovlivňovat osudy lidí i zemí. Nebylo tedy výjimkou, že přírodovědci byli považováni za lidi podivínské, podezřelé a někdy pro stát i nebezpečné [19].

Spor se soustředil na problém zemské rotace. Galilei si uvědomoval, že astronomická pozorování ji přesvědčivě nedokazují, a hledal důkaz v jevech na Zemi. Své názory uveřejnil v „Dialogu o dvou největších systémech světa“ [20], totiž o geocentrické a heliocentrické planetární soustavě. Svůj argument o zemském pohybu se snažil založit na skutečnostech pozemských, a to na přílivu a odlivu, ale v tom se mýlil. Zajímavé podrobnosti viz [21].

Tak se konflikt vědy s vírou ukázal jako zdánlivý. Fakticky šlo o spor dvou fyzikálních domněnek: pravdivé, ale nedokázané vědecké hypotézy o rotaci Země s mylnou představou o její nehybnosti, která nevyplývala z Písma, nýbrž byla jen součástí tehdy běžně přijímaných představ.

Kardinál Bellarmino řekl v r. 1615 Galileimu, že kdyby byl pro pohyb Země nějaký přesvědčivý důkaz, pak by církev musela opustit svůj tradiční výklad těch pasáží Bible, které obsahují výroky o pohybu Slunce na obloze (například že vychází, zapadá, pohybuje se po obloze; to říkají dnes i astronomové, aniž riskují svou reputaci14). Ale v situaci, kdy důkaz chyběl, Bellarmino volá po rozvaze: požaduje, aby rotace Země a spolu s ní i Koperníkova soustava byly označeny ne za dokázanou vědeckou pravdu, nýbrž za hypotézu, která usnadňuje výpočty a předpovídání pozorovaných jevů. (Podobně doporučuje u těch míst Písma, kde se nám geocentrismus jeví jako součást křesťanské nauky, přiklonit se k názoru, že jim nerozumíme.) Kdyby se byl kardinál domníval, že nehybnost Země je věcí víry, nebyl by mohl připustit, že by mohla být vyvrácena a zemský pohyb dokázán [20, 22, 27].

Vědecké hypotézy byly už ve středověku pečlivě odlišovány od vědeckých pravd. Kritériem pravdivosti byla logická konzistence a odvoditelnost z principů; teprve postupně se jako další kritérium prosazuje souhlas s pozorovanými jevy; ten však sám nebyl vždy považován za záruku pravdivosti. Obvyklý byl obrat, že dané tvrzení „zachraňuje“ (salvat) pozorované jevy (viz pozn. 12). Tak heliocentrismus dlouho nenarážel na odpor, dokud byl označován ne za vědeckou pravdu, nýbrž za domněnku, která „zachraňuje“ jevy a usnadňuje výpočty. O to obezřetnější však byly autority v případech, kdy někdo označil něco za nespornou pravdu.

Ukázalo se, že v otázce rotace Země měl pravdu Galilei, ale ve sporu, zda podal vědecký důkaz nebo ne, se mýlil. Pravdivost není totéž co dokázanost či dokazatelnost. Absence důkazu není totéž co chybnost tvrzení, a je-li výrok pravdivý, neznamená to ještě, že byl dokázán. Oba účastníci sporu se přitom ukázali jako zdatní teologové: Bellarmino v tom, že byl ochoten v tradičním výkladu Písma ustoupit vědeckému důkazu, Galilei v tom, že v jednom dopise z r. 1613 vyzývá k opatrnosti při výkladu Písma a upozorňuje na osvědčenou praxi nevykládat přírodovědecké výroky Písma vždy doslovně (neboť jsou psány neodborným jazykem). Oba se ukázali i jako zdatní vědci: Bellarmino tím, že trval na tom, aby se nedokázané tvrzení nenazývalo vědeckou pravdou, nýbrž hypotézou, a Galilei svou geniální intuicí, neboť jeho hypotéza o pohybech Země se později potvrdila, byť ji sám nedokázal (podrobnosti viz [21]).

Na obou stranách došlo i k vážným selháním. U Galileiho v tom, že považoval za důkaz něco, co jím nebylo [18--21, 23, 27], u teologů jeho doby v tom, že měli za to, že rotace Země odporuje Písmu, ačkoli pouze odporovala konvenčnímu chápání přírodních jevů, založenému na tehdy užívané aristotelovské fyzice.15

Komplikovanost situace dokreslují další okolnosti (viz též [18]). Tycho Brahe (1546--1601), jeden z nejlepších astronomů-pozorovatelů všech dob, odmítl heliocentrismus (z vědeckých důvodů!), zatímco jeho mladší kolega v Praze Kepler jej považoval za samozřejmý a správně dospěl až k eliptickým drahám planet, které zase nepřijal Galilei. (Jak Galilei, tak Kepler zemřeli v ponižující existenční bídě.) A Oresme už ve 14. století konstatuje po seriózní analýze [24], že rotaci Země nelze ani vyvrátit, ani doložit, a to ani z Bible, ani pozorováním. Uvádí argumenty pro rotaci, ale nakonec tuto nedokázanou domněnku opouští a přiklání se k tehdejší představě o klidné Zemi. Podobnost s postojem Bellarminovým ze 17. století je až nápadná: drží se tradičního názoru, pokud nebude přesvědčivě vyvrácen. Asi překvapí, že tento vědecký konzervatismus je příznačný i pro pozdější doby, dokonce i pro dnešek.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Příroda - první stupeň zjevení
• Vztah vědy a teologie před 400 lety - na počátku 17. století
• Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení
• Vliv vědeckých objevů na lidské myšlení
• Některá shrnutí
• Poznámky a literatura