O potřebách mámy a táty

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Otec se nebojí požádat děti, aby respektovaly jeho požadavky

Říci dítěti: „Nejsi tu sám, i druzí něco chtějí,“ bývá pro otce snazší a samozřejmější než pro matky. Otcové se nezdráhají dětem říci: „Své nároky mám i já, a žádám tě, abys je respektoval.“

Ženy mají sklon k tomu klást potřeby dětí vždy na první místo, zatímco muži vyžadují vzájemný respekt. Respektovat nároky toho druhého, to je jeden z nejobvyklejších požadavků, jaké otcové na své děti kladou.

Matky „přirozeně“ kladou děti výš než samy sebe a jsou pro ně schopny neuvěřitelných obětí: v tom spočívá nesmírná krása a cena mateřství, která oprávněně vzbuzuje mužský obdiv. Zároveň však v sobě tento přístup skrývá i jisté nebezpečí. Když ženský přístup k výchově není doplňován přístupem mužským, stává se, že sklouzne až k úplnému sebezapření. Výchova pak postrádá vyváženost a nároky a požadavky dětí nakonec vedou k situaci, že to s dětmi už prostě „není k vydržení“, protože ničí právě ty lidi, kteří je mají nejraději.

Když řeknu ne, jsem „zlá“?

Rodiče, kteří si uvědomují, že je jejich láska k dětem takto deformovaná, že mají sklon k tomu nebrat na sebe žádné ohledy a dělat vše jen pro děti, popisují své pocity slovy:

Uvědomuji si, že je kladu vždy na první místo…

Nejdřív myslím vždycky na ně…

Mám sklony k tomu „obětovat se“ i tehdy, když to není ani správné, ani nutné…

Jejich potřeby jsou pro mě vždycky „o chloupek“ důležitější než ty moje…

Když řeknu ne, mám pocit, že jsem na ně „zlá“…

Cítím jako svou povinnost být jim stále k dispozici…

Jsem zvyklá žít pro druhé a podle druhých, a na moje potřeby nikdy nedojde…

Takového rodiče obvykle nečeká nic jiného než naprosté vyčerpání a děti, jež si ho neváží a jen ho využívají.

Ženy obvykle tvrdí, že muži jsou „hned otrávení“, že jsou méně přizpůsobiví, méně trpěliví i méně obětaví.

I já mám právo si odpočinout

Když má otec večer dělat úkoly se synem, který si celé odpoledne hrál na playstationu, nezdráhá se mu říci: „I já mám právo si odpočinout, měl jsi na to myslet dřív.“ Občas se také chce podívat v televizi na to, co se líbí jemu, a žádá děti, aby se podle toho zařídily.

Otec obvykle není ochoten dívat se deset let jen na kreslené filmy jen proto, že se „dětem tolik líbí“.

Nestojí o to dělit se každý večer o svou pohovku s přítelem své patnáctileté dcery kvůli tomu, že maminka tvrdí: „Když jsou doma, jsme všichni klidnější.“

Nedělá mu potíže říci synovi: „Přijdu si s tebou hrát, ale teprve až to tady dodělám. Chvíli počkej.“

Nebo bez problému řekne: „Dnes večer jsem hrozně unavený, mohl by sis hrát potichu?“

A dítě, které se neustále dožaduje jeho pozornosti, dokáže náležitě usměrnit: „Měj chvíli trpělivost, budu se ti věnovat, jen co to tady s maminkou dopovídám.“

Otec nenechá dítě, aby se vměšovalo druhým do hovoru, kdy se mu zachce, ale žádá je, aby svou touhu být stále středem pozornosti dokázalo krotit.

Své potřeby mají i ti druzí

Podobné nedůtklivé reakce mohou samozřejmě poukazovat i na otcovo sobectví (v tom případě jsou přehnané a neměnné), avšak obvykle představují jen normální a zcela případnou obranu před nároky, kterým je třeba stanovit určitou mez. Jinak si dítě nikdy neuvědomí, že své potřeby a požadavky mají i ti druzí. Skrze tento požadavek vzájemného respektu, jehož vyplnění působí dítěti nutně těžkosti, otec dítě učí, že je třeba mít ohledy i na druhé lidi, a tak připravuje podmínky k tomu, aby se v budoucnosti s dítětem „dalo žít“.

Stále znovu se potvrzuje, že pouze dítě, které se naučí „inteligentně“ upustit od dokonalého uspokojení všech svých potřeb, je schopno žít v reálném světě a vytvářet vztahy, v nichž nebude jen brát, ale bude i dávat.

Tento přístup, typický pro muže, uplatňují samozřejmě i matky, ačkoli (většinou) méně výrazně a s větším zdráháním. Matky se často cítí oprávněny žádat něco pro sebe teprve tehdy, když už jsou na konci svých sil. Není však vyloučeno, že některé matky se poznají spíše v rysech, jež jsme zde nyní popsali jako rysy typické pro mužský způsob výchovy. Není třeba se tím znepokojovat! Na tom, který z rodičů na dítě takové požadavky klade, tolik nezáleží, hlavní je, aby byly na dítě kladeny vůbec.