Jak může otec ochránit matku před nároky ze strany dětí

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Odlišný mužský přístup k výchově může pro ženu znamenat velkou pomoc, protože do výchovy vnáší větší vyrovnanost a realistický pohled. Pokud jsou manželé schopni o výchově a jejím směřování vést dialog, může být otcovský pohled pro matku velkým přínosem. V dialogu se pak můj vlastní rodičovský způsob „oplodňuje“ rodičovským způsobem mého partnera. Existuje totiž nejen plodnost tělesná, ale i duševní a duchovní. Každé dítě je vždy také dítětem vztahu, který vládne mezi jeho rodiči. I když tento vztah neexistuje nebo je různě pokřivený, dítě vždy nese jeho důsledky.

Dialog mezi partnery a soulad při výchově

Nepoměřuje-li rodič svůj přístup k výchově s přístupem svého partnera a s jeho odlišnými důrazy, hrozí větší nebezpečí, že se dopustí chyb.

Otec a matka mají totiž každý svou „kouzelnou skříňku“, s jejíž pomocí budují svůj vztah k dětem, a jejich vzájemný dialog napomáhá tomu, aby spolu jejich odlišné přístupy ladily. K tomu je potřeba, aby každý z nich ovládal i výchovné nástroje toho druhého a postupně přijímal za svůj i jeho přístup, který se nakonec stane součástí jeho vlastního vztahu s dítětem.

Pro osobní pojetí výchovy znamená ocenění a přijetí partnerova přístupu velké obohacení a láska k dětem tak nabývá větší hloubky a opravdovosti.

Partnerovu odlišnost pak mohu považovat za své „štěstí“, za možnost, jak svůj způsob výchovy pro dobro dětí ještě vylepšit. Každý rodič by měl s výchovou svému partnerovi pomáhat a zároveň si od něj nechat poradit.

Oba rodiče přece sdílejí stejný cit (lásku k dětem) a oba touží vychovávat je co možná nejlépe. Tento společný cíl je jádrem jejich společného výchovného úsilí.

Sladěnost výchovných postupů umožňuje každému z rodičů být tak trochu jako ten druhý a jejich odlišné důrazy pak do sebe dobře zapadají. K tomu je třeba, aby každý z partnerů dokázal vidět, v čem jsou slabé stránky jeho přístupu a hranice jeho možností, a aby se nezdráhal přijmout v zájmu lepšího vztahu s dětmi pomoc od partnera.

Čím otec přispívá k „osvobození“ matky

Pomáhají-li rodiče při výchově jeden druhému, může mužský způsob výchovy obohatit způsob ženský a „ochránit ho“ před nevyhnutelným nebezpečím (přítomným v různé míře případ od případu), které s sebou mateřská láska k dětem přináší.

Pokud si matka alespoň do jisté míry neosvojí mužský přístup k výchově, vystavuje se nebezpečí, že ji děti „sežerou“: že ji připraví o všechnu psychickou i fyzickou energii a že i v materiálním slova smyslu zůstane bez prostředků. Vedena svou úžasnou oddaností vůči dětem, uvědomuje si vždycky, až když je trochu pozdě, že ji děti důmyslně využívají, nemají k ní žádnou úctu a neoprávněně těží z její velké vstřícnosti. Matka snadno překročí neviditelnou mez, jež odděluje službu od služebnosti.

Mužský prvek rodičovského páru partnerovi „instinktivně“ pomáhá pohlížet na výchovu realističtěji a postupně získávat od dítěte větší odstup. Cílem je vidět dítě jako osobu ode mě odlišnou, svobodně se rozhodující a schopnou převzít za své činy zodpovědnost.

Otec má tedy za úkol pomoci matce, aby nebyla do života svých dětí tak hluboce „pohroužena“, aby si uvědomila, že její touha dítěti pomáhat musí mít určitou nepřekročitelnou mez.

Otec také má a musí matku před dětmi chránit, to znamená otevřeně se za ni postavit, když požadavky dětí překračují únosnou mez, a zarazit dětské pokusy zneužívat matčiny ochoty a vstřícnosti.

„Osvobodit“ matku tím, že jí ukážu jiný způsob přístupu k dětem, však nebývá vždy snadné. Matky mívají totiž často sklony k sebeobviňování: „Kdybych se víc snažila“ nebo „Kdybych jednala jinak, možná by se nic z toho nestalo“… Když se život dětí nevyvíjí tak, jak by měl, trápí se matka tím, že asi něco nezvládla a že je to její vina. Tento bolestný podvědomý pocit pomine jen tehdy, když matka přijme za svůj mužský přístup, který zodpovědnost (a tudíž i vinu nebo zásluhy) přisuzuje samotnému dítěti.

Otec pomáhá matce vymanit se ze stavu, kdy nerozlišuje mezi sebou a dítětem, a z pocitu, že neudělala to, co ve skutečnosti udělat nemohla a ani neměla. Pomáhá jí, aby dokázala přijmout svou (relativní) bezmocnost a vzdát se bez pocitu viny své (domnělé) všemohoucnosti. Matka může například pomáhat dítěti s učením, ale studovat místo něho nemůže; může mu mluvit do duše a nabádat ho, aby dávalo při vyučování pozor, ale není možné, aby s ním byla ve třídě a napomínala ho, když je při vyučování roztržité.

Při tomto obtížném přerodu pomáhají otcové matkám nejčastěji ujištěním: „Buď klidná, víc jsi udělat nemohla!“ Tato slova matky povzbuzují k tomu, aby se přestaly s dítětem ztotožňovat a osvobodily se tak ze stavu, který je připravuje o energii, čas i možnost žít vlastní život. Otec matce pomáhá neklást si za vinu, že se cítí unavená, potřebuje si odpočinout, není schopná dítěti pomoci nebo že žádá ostatní členy rodiny o pomoc v domácnosti. Povzbuzuje ji, aby myslela i sama na sebe a aby nekladla děti a jejich potřeby vždy na první místo.

Otec matku ujišťuje, že má právo se na děti za jejich chování zlobit a cítit rozčarování a že si nemusí klást za vinu, když s dětmi někdy „ztratí trpělivost“.

Otec rovněž hájí matčina práva před dětmi, jež by chtěly její bezmezné lásky využívat. Děti často líčí, jak se maminky před nimi snaží ospravedlnit, místo aby důvody svého chování jen prostě a jednoduše vysvětlily. „Donutils mě, abych na tebe takhle vyjela,“ říká matka synovi, aby mu vysvětlila svoje podráždění. „Ale ta facka přece moc silná nebyla. Musíš pochopit, že i já mám za sebou náročný den. Teď pojď sem, usmíříme se.“ Způsob a okolnosti tohoto dialogu jasně nasvědčují, že matka má pocity viny, které ještě zesilují obavy ze snadno předvídatelné synovy reakce. Matka si umiňuje, že příště bude trpělivější a snášenlivější, avšak syn žádnou povinnost polepšit se necítí, protože o jeho podílu zodpovědnosti za celou situaci vůbec nebyla řeč.

Otec matce pomáhá u dětí realisticky vidět i jejich záporné stránky a pochopit, že to nejsou důsledky jejích výchovných chyb a že za ně nenese žádnou vinu. Rodič je zodpovědný za to, jak se k záporným stránkám dětské povahy postaví, ne za to, že děti takové charakterové vady mají. Napraveny mohou být jen tehdy, když je rodič jasně vidí, nepřehlíží je a nemyslí si, že je lze napravit vlastní obětavostí a úsilím (bez vlastního přičinění dítěte).

Proces psychologického odlišení matky a dítěte může začít teprve tehdy, až matka dokáže s bolestí v srdci připustit například, že její dítě má obě ruce levé, doma krade peníze, má násilnické sklony, je líné a pohodlné nebo že bez výčitek svědomí využívá druhé lidi. Toto odlišení je předstupněm přiznání zodpovědnosti samému dítěti. Pokud matka nechce vidět, jaké dítě opravdu je, nemůže mu pomoci být lepší.