Cítit se „jako velký“

Když vidíš, že rodiče uznávají tvou svobodu a zodpovědnost, tak můžeš volně dýchat

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Otec říká svému dospívajícímu synovi: „Vím, že hraješ fotbal jenom s kamarády, ale myslím, že máš na víc, že máš talent. Dostal jsi nabídku hrát v poloprofesionálním mužstvu, a já bych byl rád, kdybys to zkusil. Kdyby se ti tam nelíbilo, můžeš vždycky odejít. Přemýšlej o tom a pak mi řekni, jak ses rozhodl.“ Takový závěr rozhovoru je něco úplně jiného než maminčino nekonečné kázání, nabádání a pokusy dítě přesvědčit vypočítáváním všech výhod, které by mohly z nové zkušenosti vyplynout. Syn nakonec nabídku, o níž předtím vůbec vážně nepřemýšlel, přijal. Tam, kde selhalo laskavé mateřské nabádání, uspěla přímá pobídka učinit vlastní rozhodnutí.

Na výzvu k převzetí zodpovědnosti děti většinou reagují kladně. Svědčí o tom i jejich vlastní slova: „Když se mnou tatínek takhle mluví,“ řekl mi jeden chlapec, „cítím se jako velký, cítím, že jsem schopen pochopit a udělat to, co je správné. Na rozdíl od maminky mě tatínek k ničemu nenutí, jen mi radí. Nechává mi svobodu.“ Otec opravdu přiznává dítěti rozhodovací schopnost a z ní pramenící zodpovědnost. Když děti cítí, že je rodiče berou „jako velké“, je to pro ně obrovská výzva: chtějí ze sebe vydat to nejlepší, a často se zachovají mnohem dospěleji a zraleji, než rodiče čekali.

„Když cítíš, že ti rodič důvěřuje,“ svěřila se mi jedna dívka, „něco se uvnitř tebe změní a ty máš chuť být opravdu lepší.“ Pocit, že mi rodič věří, dokáže dítě opravdu hluboce zasáhnout a proměnit. Je to něco jiného než pouhé vědomí, že rodič oceňuje mé schopnosti nebo mé dobré chování. Je to nejvyšší stupeň uznání.

Jemné, avšak nesmlouvavé mateřské naléhání pramení oproti tomu z nedůvěry, že dítě je schopné pochopit a udělat to, co je správné (ačkoli to matky většinou odmítají přiznat). Matka nechce, aby dítě udělalo chybu, a proto ho pořád hlídá, až je to dítěti nepříjemné.

„Když vidíš, že rodiče uznávají tvou svobodu a zodpovědnost, tak můžeš volně dýchat,“ svěřila se mi jedna dívka. Tento rodičovský přístup probouzí v dětech dosud netušenou energii. Snaží se být lepší proto, že samy chtějí, a ne proto, že je k tomu donutil někdo druhý.

O tom ostatně svědčí i následující příhoda.

Otec doprovází svého šestnáctiletého syna do nákupního centra, kde si chce syn za vlastní úspory koupit mobilní telefon, který se mu už dlouho moc líbí. Od prodavačky se však dozvídá, že v reklamě uvedená sleva na tento mobil platí až od zítřka: „Teprve od zítřka bude stát dva tisíce pět set, dnes ještě stojí tři tisíce,“ upřesňuje prodavačka. Otec se rozhodne, že syna podrobí zkoušce, a tajně doufá, že se syn nezachová jako malé dítě, jež chce svou hračku „hned teď“, ale že dokáže odložit nákup na další den. S jistým napětím a váháním synovi řekne: „Můžeš ho koupit hned, anebo počkat do zítřka; rozhodni se sám, co je lepší.“ Chlapec se na chvilku zamyslí a pak odpoví: „Nemusím ho mít hned, lepší je koupit ho se slevou. Můžeš mě sem dovézt ještě zítra?“ „Jak chceš,“ odpovídá otec a v duši se raduje, že syn prokázal vyspělost, jíž si otec nebyl tak úplně jistý.

Rozhovor syna s matkou by – jak uvedla sama maminka – probíhal asi úplně jinak. Vznikl by z něj spor, který by se odehrával podle známých, dávno zajetých pravidel. Zkusme si ho teď představit…

Maminka: „Dneska si ho nekupuj, zítra za něj dáš míň. Stačí počkat pár hodin a pětistovka, to přece není k zahození.“ Syn: „Co je ti do toho? To jsou moje peníze! Můžu si s nimi dělat, co chci!“ Matka: „Za to, co ušetříš, by sis mohl koupit třeba pěknou mikinu. Víš co? Já ti ji vyberu sama!“ Syn: „Tu, co mi vybereš ty, já nechci!“ Matka: „Zas ta stará písnička! Tobě se člověk nikdy nezavděčí!“ Syn: „Proč nikdy nemůžu mít to, co se líbí mně? Říkáš mi, že si můžu vybrat, ale vždycky to musí být podle tebe. A ten mobil si koupím hned!“

A tak by se syn vrátil domů s novým telefonem a maminka s dalším rozčarováním. Se synem jednala jako s malým dítětem, které nedokáže pochopit, co je pro ně opravdu dobré, a smířit se s tím, že si musí prozatím něco odepřít, aniž by za to dostalo nějakou odměnu (novou mikinu). Nepodstoupila riziko spojené s tím, že by syna nechala, aby se rozhodl sám. Tím, že se ho k rozumnému rozhodnutí snažila donutit, dosáhla jen pravého opaku. Věděla moc dobře, že syn má sklony k rozhazovačnosti a že dokáže dětsky umíněně trvat na tom, že chce všechno a hned. Chtěla ho napravit, aniž by ho vystavila situaci, v níž by se musel sám rozhodnout, jestli o nápravu v tomto ohledu stojí, nebo ne.

Děti velice rozčiluje, když jsou ke správnému jednání nuceny a nemohou se pro ně rozhodnout samy. Pokud se jedná o dítě dospívající, donucování – jak jsme viděli na tomto příkladu – nezmůže už vůbec nic.