Nevěstka

Milosrdenství Boží

z knihy Krásný žebrák , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Namur. Projíždím Belgií a jdu se svými mladými spolubratry na mši komunity Blahoslavenství v centru města. Mám radost ze setkání s přáteli a s celou komunitou. Mše byla prostá, ale hluboká. Bratři mě pozvali na večeři, takže odcházíme společně.

Cestou zpět míjíme policejní komisařství. O jeho zeď se opírá žena v minisukni a přiléhavém tričku. Její odbarvené vlasy, vysoké kozačky a vyzývavý postoj hovoří za vše. Když se ale na ni podívám, všimnu si, že veselo jí asi zrovna moc není. Vlastně pláče. Bratr vedle zašeptá: „Je to prostitutka.“

Dojdu k ní a řeknu:„Nevím nic o Tvém životě, ale je pravda, že někdy je život opravdu tvrdý a člověk prožívá hodně bolesti. Zažíváme dost zklamání a hořkosti, taky to znám. Můj život se změnil, když jsem přijala Kristův pohled na sebe samu. Podíval se na mě jako nikdo nikdy předtím a v Jeho pohledu bylo tolik lásky a něžnosti… Ten pohled viděl mnohem hlouběji, než bych sebe sama dokázala vidět já. Díval se s láskou, zatímco já byla zaslepená vším tím, za co jsem se styděla. Někde hluboko uvnitř nás je místo, kde se cítíme nesmírně osamělí, ale právě on jediný tam může být s námi, dotknout se nás, přebývat v našem nitru, utěšit nás. Souhlasíš s tím, abych se za Tebe pomodlila?“

V tu chvíli zvedla oči, které měla celou dobu sklopené k zemi. Viděla jsem v nich překvapení a údiv nad tím, co jsem říkala, a snad jsem zahlédla v jejích očích také jiskřičku naděje. Poté sklopila hlavu na znamení souhlasu. Postupně jsme v modlitbě sestupovaly do hloubky našich srdcí, do toho tajemného místa, kde přebývá Bůh. Její napjaté svaly se uvolnily a kolem nás se rozlil tichý pokoj. Bratři mezitím odešli, a tak jsme zůstaly samy. Rozloučily jsme se mlčky a se vzájemným respektem. Už jsem ji nikdy neviděla. Nebyla to prostitutka. Byla to plačící žena.

Kdyby jen věděla, že to byla právě bývalá prostitutka, která viděla vzkříšeného Ježíše dříve než apoštolové! Jistě – biblisté vám řeknou, že je to jen legenda, protože to v evangeliích není řečeno přímo, ale je to stále možný způsob čtení tohoto textu, který je velice obohacující. Kdyby věděla, že Ježíš neodsoudil ženu přistiženou in flagranti. Řekl: „Kdo nezhřešil, ať první hodí kamenem“ (Jan 8,7). Za tohle Krista opravdu miluji. Představte si na chvíli, že by se celá vaše čtvrť a všechny noviny dozvěděly o něčem, za co se opravdu hodně stydíte, a ten jediný, kdo vás může soudit, protože On je Bůh, se na vás zadívá s láskou. On to chápe, zná vaše nitro, ví o zklamáních, která jste zažili, o všech ranách pod pás, zná celý váš život, i to, jak jste se dostali až sem. Jeho pohled je plný důvěry: Věřím Ti, vím, že dokážeš mnohem víc, jsi krásná, máš hodnotu v mých očích, má holubice, má nevěsto, moje milovaná.

Zkusili jste někdy vzít ta slova vážně tak, jako by byla určena právě vám? Boží odpuštění je nejkrásnější dar, mnohem krásnější než všechny dárky. Odevzdáte plné odpadkové koše a dostanete drahokamy – to je skutečná otcovská láska, nebo ne? Dobře, ale co dál? Je pravda, že člověk potřebuje čas, aby odpuštění přijal, protože jedna věc je odpuštění přijmout a něco docela jiného je odpustit sám sobě. Jen takto však můžeme odpuštění skutečně přijmout z hloubi srdce. A jak říkala svatá Terezička – časem nezůstane po hříchu už ani stopy.

Byla jsem trochu zklamaná, že žádný z mých mladých spolubratrů a ani kněz, který tam byl s námi, se nešel se mnou za tu plačící ženu pomodlit. Zrovna jsme přijali Krista v Eucharistii. Stejného Ježíše, který se před dvěma tisíci lety zastavil, když viděl úzkost ženy-cizoložnice. Toho, který se nebál poprosit Samařanku, aby mu dala napít. Jak často se necháme zastavit rozpaky, strachem, zbabělostí... Kdy začneme Eucharistii žít opravdu konkrétně? Kdy konečně necháme Ježíše žít náš život? „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Myslíte, že Ježíš by dokázal jít kolem plačící ženy a nezastavit se?

Kdysi se taková plačící prostitutka skláněla u Ježíšových nohou. Dokonce mu je osušila svými vlasy. Muž sedící naproti němu byl pohoršen, neviděl nic víc než prostitutku a říkal si: …kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena… A Ježíš mu odpověděl:

Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbil jsi mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazal jsi mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mi nyní prokazuje tolik lásky. (Lk 7,44-47)

„Amen, pravím vám: celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). To je moje naděje. Nejde o to stát se prostitutkou, ale být ochoten změnit svůj život tak jako ona. Síla hříšníků je v tom, že nemají co ztratit.

První osoba kanonizovaná samotným Ježíšem byl „kající lotr“, skutečný zločinec. Když propadám beznaději nad svými slabostmi a donekonečna se opakujícími hříchy, tak mně osobně velmi pomáhá rozjímat o kajícím lotru: „Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Velmi bych si přála, aby tato slova stále znovu zaznívala v srdci naší Církve a v srdcích nás všech. Chtěla bych, aby tato naděje znovu vytryskla v našich duších!

„I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, vybílí se jako sníh.“ (Iz 1,18)