„Teplouš“

Kdo je tady soudce?

z knihy Krásný žebrák , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Paříž, pozdní odpoledne. Metro směrem na La Défense je skoro prázdné. Sedím zády k několika ostatním spolucestujícím. Myslím si, že už jsme v mojí stanici, zvednu se a jdu ke dveřím. Ve skutečnosti čekáme v tunelu, tak si u dveří zase sednu. Na svém novém místě mám dobrý přehled. Na konci soupravy se baví skupinka mladých lidí. Nevidím je všechny, ale jsou tak tři nebo čtyři. Zarazí mě způsob, jakým si jeden z nich načechrává svoje odbarvené vlasy. Všimne si mě a skoro vykřikne:

„Hele, matka Tereza!“

Usměji se trochu polichocena tou záměnou a odpovím:

„Bohužel, matka Tereza nejsem.“

Usmějeme se na sebe. Metro se zase rozjede, jdu tedy ke dveřím. Nějaká paní se zvedla chvíli předtím a stojí přede mnou. V tu chvíli zazvoní mobil (v Paříži je signál i v tunelech metra – pozn. překl.). Jeden kluk se ze skupinky oddělí, aby mohl vyřídit svůj hovor, a postaví se za nás. Jeho výrazně ženské pohyby a tón hlasu prozrazují, že je homosexuál. Místo aby vzala za kličku a otevřela dveře, paní přede mnou se otočí a provrtá ho pohrdavým pohledem.

Ujdu sotva pár kroků po nástupišti, když uslyším, jak za námi ten kluk křičí: „Seš normální? Dej se vyšetřit! Kdo si myslíš, že seš, že na mě takhle čumíš?!“

Z jeho slov čišela prudká nenávist, ale zároveň jsem v nich cítila obrovskou bolest a osamělost. Měla jsem pocit, jako by všechna ta agresivita dopadla na moje ramena a pomaličku jsem se otočila. Paní šla bez váhání dál, on stál ve dveřích soupravy a zahrnoval ji nadávkami. Za chvíli se dveře zavřely a metro odjelo.

Když jsme připravovali vydání Feu et Lumière o homosexualitě, uvědomila jsem si, jak strašně jednoduché je označit někoho nálepkou „teplouš“ a ignorovat, že také on je obrazem Božím.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,1-2). Ježíš mluví víc než jasně. Naše soudy odsuzují nás samotné. Sami sobě se tak stáváme nejpřísnějšími soudci – a máme se sebou spoustu práce.

Byli jste někdy u soudního přelíčení? Viděli jste někdy, jak se chová soudce při procesu? Nejprve velmi pozorně vyslechne obžalobu a obhajobu. Potom, protože zná legislativu, prostuduje případ z hlediska platných zákonů. Některé soudy vyžadují dokonce větší množství soudců. Když je proces ukončen, odsouzený se může odvolat a rozsudek může také být zrušen. Tak zhruba probíhá soudní proces v demokratické společnosti. A jak to probíhá u nás? Většinou se považujeme za znalce, kteří mohou poskytnout posudek, i když vůbec neznají složku – tedy minulost a život obžalovaného! A zároveň se považujeme také za soudce, ačkoliv platné zákony života také zrovna moc neznáme...

Jak jsme slepí… „Vyndej nejprve ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra“ (Mt 7,4). Některé debaty, které člověk slýchává v klášteře, jsou velmi smutné. Jako bychom byli lepší než ostatní – takový nesmysl! Když se o sobě domníváme, že jsme lepší než naši bližní, necháváme se chytit do pasti duchovní pýchy. Pokud jsme zažili Kristovu lásku, měli bychom se naopak radovat z vědomí, že ji takto může zakusit kdokoliv.

Často obžalováváme a soudíme druhé, cítíme-li se sami ohroženi. Když se takto začnu chovat, je to pro mě znamení, že se cítím nesvá, že něco není v pořádku, že si potřebuji něco ujasnit, někomu odpustit, zastavit se. Víte, komu se v křesťanství říká „žalobce našich bratří?“ Ďáblu.

Jistě, člověk se ocitá v situacích, které ho šokují. A je mnoho věcí, se kterými nemáme a nemůžeme souhlasit nebo které bychom se měli snažit změnit. Ale Bůh nám ve své nesmírné lásce dává svobodu vybrat si, jakým způsobem se k takovým situacím postavíme, a tato svoboda je samotným základem naší lidské důstojnosti. Opravdu si myslíte, že dokážete být lepší soudce než Bůh? Jako bychom v sobě nosili malého tyrana, který se bude roztahovat, dokud nás neroztrhne vedví. Tolik se potřebujeme učit pokoře… Nemáme-li na souzení potřebnou kvalifikaci, nesnažme se to dělat. Není to naše práce.

A mimochodem, kam byste v soudním přelíčení posadili Boha? Na místo soudce? Na lavici obžalovaných? Na místo obhájce? Státního zástupce a žalobce? Písmo svaté hovoří jasně: „Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého“ (1 Jan 2,1). Ano, Kristus je naším nejlepším obhájcem! Ale evangelium jde ještě dál: Kristus není jen naším obhájcem, přijímá také místo obžalovaného. Byl za nás odsouzen… Kdy tedy konečně začneme sloužit lásce a staneme se opravdu jeho dětmi?

Bůh přece neposlal svého syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. (Jan 3,17)